Sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský: Studenti musí vědět, proč se učí a co je cíl

Co by podle vás měla dětem dávat dnešní střední škola?
Profesor Wichterle, český vynálezce kontaktních čoček, kdysi řekl, že být po jeho, učily by se na středních školách jenom šachy. Tam jde totiž hlavně o hloubku poznání a o to získat k něčemu silný a trvalý vztah. Samozřejmě jde i o to, jestli ti, co učí, takový vztah dokážou zprostředkovat. Učitel musí něco předávat, a když to sám nemá, pak ani není co. Mladí lidé se nejlépe učí příkladem, to je stejné jako v rodinách. Takže je důležité, aby vedle sebe ty silné příklady viděli. Pak se přirozeně, aspoň někteří, od nich budou chtít něco naučit

A o to právě jde, jestli je na odborných školách dost takových lidí a jestli mají takové finanční podmínky, aby tam zůstávali.
Dnes už je to finančně přeci jen o něco lepší. Ale ještě lepší to může být vždycky. Ideální by bylo, kdyby se na místa učitelů dělala výběrová řízení, jako je to v jiných oborech. A také si nemyslím, že by nebylo z čeho vybírat, protože absolventů dnes chrlí univerzity docela dost. I když neříkám, že každý má schopnost učit, ale pokud budou dobré podmínky, mohlo by to být atraktivní povolání.

Je třeba ve vašem oboru dost odborníků?
Určitě. Ale musí chtít učit. Musí v sobě mít ten potenciál. A nemusí přitom být zase až takovými odborníky. Je spousta lidí, kteří třeba neumí příliš tavit sklo, ale jenom proto, že nevědí pár věcí, které nejsou žádným tajemstvím, jen jim to musí někdo říct. Za rok a půl z nich můžu udělat hvězdy. Vážím si moc lidí, kteří se nebojí zkusit něco nového. Inovátorů. Například moje kamarádka a kolegyně Alena Matějková si nechala postavit pec tři metry na čtyři, to snad v té době neměl nikdo na světě. Narvala ji sklem a já kroutil hlavou. „Tohle přece musí být průšvih,“ říkal jsem si. A nebyl, dopadlo to dobře. Nebála se a sama si zjistila dost informací.

David Koller: Písničky si v Lucii navzájem půjčujeme

Nemělo by být jednou z vlastností dobrého učitele právě umění probouzet ve studentech touhu objevit něco nového?
Určitě. Ti mladí to v sobě mají. Stačí „maličkost“, pomoci jim to v sobě najít. To je vše, oč tu běží. Další věcí, na kterou se tady moc nehraje, je cílevědomá cesta za výsledkem. Někdy mi připadá, že se tu preferuje jen proces samotný a zapomíná se, k čemu ten proces slouží. Z toho pak vzniká dělání, což není práce, neboť práce, třeba ve fyzice, je definována jako činnost, při které vzniká výkon. Chybí mi to u nás obecně, dálnice, železnice, neustále se něco dělá, ale asi ne proto, aby to bylo hotové. Ten výsledek je třeba do studentů dostat jako jeden z hlavních cílů studia.

V poslední době se mezi mladými lidmi mluví o tom, že jim školy nedávají mnoho nového, že výuka pokulhává za rychlým vývojem. Jak je tomu u uměleckoprůmyslových škol? Měly by preferovat nové trendy, nebo se naopak držet tradice?
I námořní kadeti se učí nejprve na plachetnici, ale pro jistotu s sebou musí mít také GPS. Takže klasiku, to tradiční by měli absolventi škol uměleckých řemesel znát z principu, ale pokud se v oboru objeví něco nového, pak by je s tím škola měla seznamovat. Měla by mít absolutní přehled, co je v oboru nového, a pokud to nemá, měla by studentům umět říct, kde to najdou.

Zdroj: Deník / Kamil Košun

Jak si stojí uměleckoprůmyslové školy v zahraničí?
Po pravdě jak kde, nemám vyčerpávající přehled. My jsme byli s několika kolegy asi před sedmi lety v dánském městě Ebeltoft, kde je jedno z nejslavnějších sklářských muzeí světa, a zjistili jsme, že v Dánsku žádnou extra systematickou školu nemají. Když jsme jim vyprávěli o tom, co se dělá na škole v Železném Brodě, okamžitě k nám chtěli posílat své děti.

Jenže nízký zájem brání tomu, aby se znovu staly školami výběrovými. Sám jste říkal, že je to velký problém.
Ano, dnes se vypisují i čtyři termíny přijímaček, to je špatně. Není cílem mít hodně žáků, ale hodně dobrých žáků!

Liberec vyměnil za Ameriku. Propadl kouzlu světlušek, zachycuje je objektivem

Jak toho dosáhnout, když odborné školy tvrdí, že jim dobré žáky berou gymnázia?
Recept neznám, nejsem ministr školství, ale podle mě to takhle nemůže fungovat věčně. V prvé řadě by měl někdo umět říct: Chceme to? Chceme v České republice podporovat sklo? Některé země podporují bigbít a taky ho vyvážejí! Ať klidně vyvážíme cokoli, ale stát musí vědět a říct, co to je. Jaké jsou jeho priority, co pro to chce udělat a také to udělat. Je to o prioritě a hospodářských cílech země. Studenti musí věřit, že se dá sklem dobře uživit, musí ale vědět, že to stojí velké úsilí, musí znát příklady z oboru. Proto školy musí zaměstnat především skvělé odborníky.

Neměla by i tohle být úloha školy? Naučit mladé lidi, že pokud něco umí, měli by to umět říct?
Přesně tak! Když něco umím, musím být hrdý. Pozor, nezaměňovat s nabubřelostí. Nabubřelost je zoufalá náhražka za schopnost. A nejenže bývají falešně skromní, ale také se stydí, když mají nějakou pochybnost. Neumí se zeptat, pořád mají někde uvnitř takové to: „Když něco nevím, tak jsem asi blbej.“ A to je strašná škoda.

Neměla by je k tomu vést už základní škola?
Měla by to být jak úloha základní, tak i střední školy. Tam by se mělo učit: „Když nevíš, tak se zeptej!“ To jsou úplné prazáklady. Ostych je nadbytečný. Ono to zase souvisí se zdravým sebevědomím. A také s tím nebát se někam vycestovat. Uvidět, jak je to jinde. A pokud někde jsem, umět to zúročit. Nedávno jsem se setkal se dvěma hochy, kteří dělali au pair v Londýně, a ti mi vyprávěli, že tam byla strašná nuda. Zůstal jsem paf. Londýn a nuda!? Jenže pak z nich vylezlo, že po práci seděli doma, pili pivo a koukali na televizi. V tom případě chápu, že to pro ně musela být strašná nuda. Ale také zmařená příležitost poznat zemi, lidi, kulturu. Svět je strašně otevřený a dokud nám ty hranice zase někdo nezavře, což se doufám snad už nestane, tak nám má co dát! Musíme ale tu otevřenost dostat pod kůži, jsme součástí světa, i když nám neustále někdo podsouvá názor: “my a oni“. Pak můžeme něco dát světu i my, i když je třeba vědět, že to bývá skutečně dřina. Někdy kroutím hlavou nad představami mladých padesát tisíc čistého a co nejvíc času na volnočasové aktivity. Takový člověk to nebude mít v životě moc lehké.

Zabavené tygřice opustily libereckou zoo. Nový domov našly na Slovensku

Proč hlavně by měli mladí lidé cestovat?
Kvůli poznání. A to pak souvisí s tím zdravým sebevědomím, o kterém jsme mluvili. Já si vzpomínám, že když jsem se kdysi dostal poprvé na Západ, tak mě asi nejvíc zasáhl ten rozpor mezi mými představami a realitou. Spousta věcí, které jsem si představoval, se nekonala. Člověk tam zíral na tu reklamu, vnímal tu blyštivou krásu, ale taky jsem viděl, že je tam strašná spousta lidí, kteří mají nesmírně daleko k úplně základním věcem. Jasně, ani my jsme spoustu věcí neměli a hlavně jsme strašně moc věcí nesměli, ale tehdy jsem ztratil tu naivitu představy kouzelného Západu. Jde o to poznávat, umět srovnat výhody i nevýhody. Naučit se vážit si toho, co mám, ale také sám sebe. Vědět, čeho člověk může dosáhnout, pokud se o něco snaží. Na "Západě" jsem tehdy pochopil, že základní rozdíl mezi námi je v tom, že oni mají možnosti, to tu nebylo. Využiješ, nevyužiješ, tvoje věc.

Ze škol ale často slýchám, že nabídky jsou, ale není zájem. Zarazilo mě to hlavně u vysokoškoláků. Proč podle vás jezdí tak málo do zahraničí?
Myslím si, že jsou trochu líní. A ostýchaví. Ono to tam často není zadarmo, pokud se člověk chce něco naučit, je to docela tvrdá škola. Nemyslím finančně. A to by si měli vyzkoušet. Podle mě by každý mladý člověk měl vyjet do světa aspoň na rok a je jedno kam. Jde také o znalost jazyka, hlavně angličtiny. Bez toho už to dnes nejde. Umět špatně anglicky si můžu dovolit já, u mladého člověka to ale nikdo nepochopí. Anglicky se nikdy nenaučíte ve škole, podle mého názoru se člověk musí naučit nejprve anglicky mluvit a teprve potom se angličtinu učit.