Jedenadvacetiletý muž studuje obor Veřejná správa a regionální rozvoj na Vysoké škole ekonomické v Praze a je členem skautského oddílu v Lomnici nad Popelkou. K výpomoci se dostal díky kamarádce, která sama pracuje v nemocnici a několikrát před ním zmínila, že se potýkají s nedostatkem personálu. „Myslím si, že nabídnout svou pomoc byla prakticky povinnost. Zůstat sedět doma a jen sledovat zprávy jsem prostě nechtěl. Co mě čeká, jsem tušil, ale stejně zažívám každý den nějaké překvapení nebo novinku,“ řekl mladý student.
close
info
Zdroj: Deník/Jiří Louda
zoom_in
Jan Pekárek.
Aktuálně působí v jičínské nemocnici, ale loni na podzim vypomáhal v Nemocnici následné péče v Lomnici nad Popelkou a také absolvoval ošetřovatelský kurz Českého červeného kříže. „Před tím jsem jako absolvent gymnázia do kontaktu se zdravotnictvím nijak nepřišel, a tak je pro mě vlastně všechno nové. Před pandemií by mě ani nikdy nenapadlo, že se k takovéto práci někdy dostanu,“ podotkl Pekárek.
Na interním oddělení Oblastní nemocnice Jičín střídá v pozici sanitáře lůžková necovidová oddělení a příjmovou ambulanci. Náplň práce je poměrně pestrá, bývá po ruce sestrám a vypomáhá tak při hygieně, polohování či krmení pacientů. Také je vozí na různá vyšetření a nosí odběry do laboratoří. „V podstatě je to jednoduché. Důležité je být tam, kde je potřeba pomoci,“ podotkl Pekárek s tím, že nemocniční oddělení jsou stále poměrně zaplněna.
Místní personál ho vřele přivítal, s ochotou mu odpovídal na nepřeberné množství otázek a dodával cenné rady. „Přeci jen jsem jako student ekonomické školy jen těžko věděl, jaký je rozdíl mezi laboratoří biochemickou a mikrobiologickou. Abych donesl vzorek do té správné…“ řekl dobrovolník.
O emotivní okamžiky není v nemocnicích nouze. Jak sám přiznal, i samotné rozhovory s některými pacienty dokážou rozvířit emoce. „Pro mě osobně byl velmi silný zážitek, když jsem poprvé jel sám se zemřelým do márnice. Nic takového jsem nikdy ani vzdáleně nezažil, a tak to bylo velice zvláštní,“ svěřil se.
Všem těm, kteří koronavirus a jeho existenci popírají, by doporučil byť třeba i jednou vyzkoušet směnu v nemocnici. Stav řady pacientů s covidem-19 by je podle něj přesvědčil o opaku. „Největší nedůvěřivci by po pár odvozech zemřelých jako sanitáři nebo po několika předání pozůstalosti rodině jako sestry u pacientů zemřelých na koronavirus jistě názor změnili. Věřím ale, že o samotné existenci viru pochybuje jen skutečně minimální množství lidí, protože každodenní situace dokazuje, že opravdu je mezi námi,“ uzavřel vyprávění Jan Pekárek.
