„Ještě deset metrů a jsi tam,“ pokřikuje pobaveně hasič Zavoral. Nevnímám ho. Šplhám totiž po rotačním speciálním žebříku s dýchací maskou na obličeji a tlakovou láhví na zádech. V nohách mám již za sebou několik desítek metrů. Chci to mít už rychle za sebou. Pot teče proudem. Během okamžiku jsem mokrý jako myš.

Hasičský polygon je často noční můrou

Jak obtížné je pohybovat se ve stísněných prostorách v dýchacím přístroji si fotoreportér Deníku mohl vyzkoušet na vlastní kůži.

„To dáš, neboj. Podobné zátěžové testy u nás absolvují i dobrovolní hasiči, někteří z nich to jsou téměř dědové a jak jim to také jde. Bude to hračka, uvidíš,“ hecuje mě Robert Zavoral. Mám ještě čas couvnout. Zvědavost je ale mnohem silnější. Rozhodnuto. Jdu do toho! Nejsem přeci žádná padavka!

V tandemu s teplickým profesionálním hasičem Milanem Tesařem jsem tak absolvoval zátěžové testy v dýchacích přístrojích ve speciálním protiplynovém polygonu. Stejný výcvik musejí profesionální i dobrovolní hasiči, kteří často zasahují v dýchacích přístrojích, absolvovat minimálně jednou ročně. Úsek dlouhý přibližně 70 metrů je rozdělený do dvou místností polygonu, ta druhá je tepelná zóna, kdy speciální zářiče imitují sálavé teplo.

Před samotným vstupem na protiplynový trenažér jsme museli oba ještě zdolat v dýchacích maskách třicet metrů na pohyblivém žebříku a pětadvacet úhozů na kladivu se 40kilogramovou zátěží. To jsem raději vzdal hned po několika pokusech a úhozech. Vysílením ze žebříku padám téměř únavou.

Trenažér simuluje nehody i požáry

Milan oba úkoly zvládl během chvilky s nadhledem. Na minuty se totiž tentokrát tolik nehledí. „Při ostrém zátěžovém povinném testu mají hasiči na vše přibližně patnáct minut. Čas od času se ale stane, že některý odpadne a test tak nedokončí,“ řekl profesionální hasič Zavoral ve velínu trenažéru. Před sebou má nejrůznější tlačítka, monitory a mikrofon. Právě jím dává pokyny hasičům uvnitř protiplynového polygonu.

„Na obrazovce máme každý pohyb hasiče a to i pomocí speciálních čidel v podlaze klecí. Každý krok hasiče uvnitř simulátoru tak máme pod drobnohledem. Nic se tam nemůže stát,“ ujistil mě Robert Zavoral.

Projít si náročný trenažér, ve kterém jsou simulovány například dopravní nehody, požáry, ale i zřícené budovy a další katastrofy si nemohu nechat ujít. Po chvilce odpočinku vstupuji s kolegou Milanem Tesařem konečně do trenažéru. Iluze je tam doplněna zvukem sirén, kouřem ale také křikem a srdcervoucím pláčem dětí, které střídá řinčení skla, praskání ohně nebo skřípání brzd aut.

Prvních pár metrů se v klecích polygonu jde celkem pohodlně. Teprve po chvilce začínají nepříjemné překážky. S dýchacím přístrojem a sedm kilogramů vážící tlakovou láhví na zádech šplhám po žebříku, o několik metrů dál se pak soukám úzkou rourou po břiše.
Ještě že netrpím klaustrofobií!

Stísněný prostor je nepříjemný. Ještě že netrpím klaustrofobií. Naopak. Adrenalin v krvi stoupá a žene mě stále do předu. Prodrat se s tlakovou láhví na zádech malým otvorem je téměř nadlidský úkol. Zasekl jsem se. Vysvobodil mě až kolega Milan. Slyším každé nadechnutí i vydechnutí a to nejen své, ale i Milana, který leze v těsném závěsu za mnou. Jistí mě celou dobu. Je můj anděl strážný. Co kdyby! S tím pocitem se mi jde mnohem lépe.

„Do trenažéru, stejně jako při ostrém zásahu, nesmí jít hasič nikdy sám. Vždy se musíme jistit navzájem a hlídat si jeden druhého pro případ, že by se někomu něco mohlo stát. Například nevolno nebo podobně,“ vysvětluje za pochodu Milan Tesař. Před námi se objevil další malý otvor, kterým musíme vystoupat do vyššího patra klece.

„Pozor, před tebou je řetěz,“ křiknul poněkud tlumeným hlasem kolega Milan. Musím se otočit, abych mu více porozuměl. Rukou mi ukazuje nad hlavu. Přes hasičskou přilbu a dýchací masku totiž není téměř nic slyšet a bohužel ani vidět.

Postupujeme dál. Nejraději bych odložil přilbu i masku. Navíc mám na krku ještě redakční fotoaparát. Simulátor mě ale rychle vtáhl do hry. Nevnímám téměř realitu od fikce. Stroboskopická světla probleskávají místnost trenažéru a dodávají tím tu pravou atmosféru opravdového zásahu. Nemusím ani zavírat oči a rázem stojím uprostřed hromadné nehody, kterou vnímám jen po hlase. Nepříjemné mrazení v zádech a strach otevřít zas oči. Je to sen, fikce nebo realita. Na okamžik se mi zastavil svět. Kolega Milan do mě mírně strčil, abych postupoval dál.

Pot teče proudem a vidět není na krok

Hlava se motá, pot teče proudem po zádech i obličeji. Nevidím na krok. Srdce buší. Chci to už mít za sebou! Z dálky jsou slyšet další nepříjemné zvuky, mezi kterými je i zřetelné volání o pomoc. Do toho všeho problikávají modrá světla majáčků. Tmu střídá ostré bodavé světlo stejné jaké se používá na diskotékách.

Hasič Robert Zavoral mezitím z velínu polygonu zapíná umělou mlhu, ta má simulovat kouř v hořícím bytě. Nestíhá ani redakční fotoaparát. Na fotografii není totiž nic vidět. Jen bílé peklo. Musím počkat než se kouř vytratí. Pak začínám opět fotit. Stejně jako já i hasič Milan Tesař je už také celý mokrý.

Adrenalin pracuje na plné obrátky

„Není divu. Projít trenažérem v takové výstroji dá zabrat. Adrenalin pracuje a ještě jsem tu neviděl hasiče, který by nevylezl ze simulátoru a nebyl mokrý jako myš. Naopak,“ podotkl Robert Zavoral.

Po několika minutách máme první část trenažéru za sebou. Díky bohu! Vstupujeme do druhé místnosti. Opět jen po hmatu. Není zas vidět. Co chvilku nahmatám rameno kolegy, abych se ujistil, že jdeme vedle sebe. Otevíráme klasické dveře. V tom ale dostáváme pořádnou ránu, a to v podobě sálavého tepla. Druhá místnost trenažéru je tepelná zóna a je vybavena speciálními tepelnými zářiči, které imitují žár při požáru. V kleci je nesnesitelné teplo. Instinktivně natahuji ruce směrem k zářičům. I přes rukavice je cítit, jak obrovský žár zářiče vydávají. Přesto je to jen simulace a do opravdového žáru, který vzniká při skutečném požáru, to prý má hodně daleko.

Od posledních dveří klece trenažéru nás dělí jen dva metry. Konečně. Beru za kliku a jsem venku. Svlékám rukavice, přilbu a s dýchacím přístrojem mi opět pomáhá kolega. Oba si utíráme pot z čela a konečně odkládáme uniformu. Protiplynovým polygonem v Teplicích projde ročně až 900 lidí, nejde ale jen o hasiče. Stále častěji své dovednosti testují například i policisté nebo vězeňská služba.

V rámci Dne otevřených dveří u teplických hasičů si klece simulátoru mohou projít dokonce i nejmenší návštěvníci, pochopitelně z bezpečnostních důvodů ale bez dýchacích masek. Pracovník chemické služby teplické požární stanice Stanislav Kvasňa řekl, že pohyb hasičů uvnitř protiplynového polygonu z bezpečnostních důvodů hlídá deset infračervených kamer a obsluha trenažéru každý pohyb lidí uvnitř sleduje také na monitorech.