Mohl byste představit svou novou knihu O věčných proměnách lesa?
Kniha je poněkud zvláštní kombinací fotografií, linorytů, maleb a krátkých doprovodných textů.

Název knihy odkazuje tedy na to, jak se Jizerské hory měnily v průběhu času?
Název knihy chce navodit atmosféru doby před katastrofou, která postihla Jizerské hory v důsledku různých kalamit, dobu, kdy lesy byly zničeny, údobí zimní krásy s neopakovatelnými obrazy nové podoby holých Jizerek a nakonec přání a víru, že úsilí o znovuoživení lesů Jizerských hor nebylo marné.

Do knihy jsem zběžně nakoukl a zaměřuje se spíše na fotografie, byl to hlavní cíl?
Kniha vznikla z vlastní iniciativy a nikdy jsem nepomýšlel, že bude vydána. Pro sebe jsem si vytvořil vlastně dvě knížky. Jedna s názvem Moje staré Jizerky, ve které byly moje pokusy linorytů a maleb, jež vznikaly pod dojmem silných vjemů ze životních situací, které předznamenaly výrazné změny. Ať to bylo narození dcer, náhlá úmrtí blízkých, odchod většiny přátel do ciziny a existenční starosti. Druhá kniha Jak lesy umíraly měla vyjádřit moje pocity, se kterými jsem se musel vyrovnat při poznání, jak moje milované hory mění tvář, pomalý zánik starého pralesa na Jizeře, větrné smrště, jež pokácely celé plochy lesa, a jak stromy počaly hynout pod kůrovcem a obalečem. K tomu ještě celkem neradostné klima politické, i když nás to snad přímo neohrožovalo.

Vysazení pamětního stromu se uskutečnilo 23. října v Liberci v rámci oslav 50. výročí vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Na snímku je Siegfried Weiss.Vysazení pamětního stromu se uskutečnilo 23. října v Liberci v rámci oslav 50. výročí vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Na snímku je Siegfried Weiss.Zdroj: Deník / Petr Zbranek

Fotografie jsou opravdu dechberoucí…
Myslím si, že mnoho fotografií je neopakovatelných, doufám, že v budoucnosti budou Jizerské hory podobných situací ušetřeny. Některé záběry mají i dokumentární význam. To, že jsem do knihy chtěl dát linoryty a malby, neznamená, že jsem si chtěl hrát na umělce. Byl to projev silných emocí, ze kterých výtvory vzniky, neopakovatelná doba, ve které jsem je vytvářel, byla šedesátá léta, kdy jsme i my uvažovali o emigraci. Přispělo k tomu, že moje staré pracoviště bylo zrušeno a já byl nucen smířit se s novým, naprosto nevyhovujícím pracovištěm, což k vnitřnímu klidu nepřispívalo. Tvorba a výlety do hor byly důležitým elixírem životní energie a rovnováhy mezi zálibou a povinností.

Proč a jak vznikaly linoryty a olejomalby, které jsou v knize?
O linorytech a malbách jsem se již zmínil. V barevných (ale dřevorytech) byl nedostižným mistrem turnovský Karel Vik. Ta zvláštní barevnost míchaných tiskařských barev je prostě krásná a přitahovala mě. Je v tom cosi snového. Byl to projev okamžitého rozpoložení, později jsem se už nikdy k té časově náročné tvorbě nevrátil. Že se dostaly do knihy, jsem rád a považuji to za velikou poctu, ale nechtěl jsem se s nimi nikomu vnucovat.

Pro koho je kniha primárně určená?
Všem, kdo má rád Jizerské hory.

Čím vás Jizerské hory natolik uchvátily?
Tím, že vůbec jsou. Jsou to sice skoro kapesní hory, ale s velikými kontrasty od květnatých luk po drsné skály, od divokých vodopádů po tichá rašeliniště, od rušných měst k chaloupkám na stráních a od tajemných nálad mlžných rán po prozářené západy slunce.

Jak jste se dostal k psaní?
 K psaní jsem se dostal jen díky mé hlavní zálibě, a to fotografování. Moje samostatná prvotina byla kniha Český ráj. Měl jsem veliké štěstí na lidi. Po našem úspěchu s knihou Jizerské ticho jsem obcházel pražská nakladatelství s mým uzlíčkem diapozitivů o Českém ráji, který mě rovněž fascinoval a na druhé štaci jsem poznal velmi vstřícného pana Dr. Mohylu v nakladatelství Olympia. Řekl, že jdu jako na zavolanou, neboť jim končí řada o krajích a chtěli by vydat řadu knih o menších krajinných oblastech. Že Český ráj je to pravé! Prohlížel si pár mých diapositivů, líbili se mu a řekl, že se do toho mám dát. Připadal jsem si jako v neskutečném světě, že je to snad sen! Manželka mému stavu říkala „utržen ze řetězu“.

Co se dělo dál?
Na další schůzce jsme s Dr. Mohylou, jenž byl šéfem přes publikace, ustanovili rozsah, ale největším problémem byl text. On hledal v různých publikacích vhodná doprovodná slova, dokonce u Balbína, ten ovšem psal latinsky. Vyzval mě, abych tedy zkusil napsat sám texty, jak jsem fotografoval a moje dojmy. Dost jsem trpěl. Když ale četl moje první nesmělé pokusy, projevil nadšení a povzbuzoval mě. Tak se zrodily kapitolky ke skupinám záběrů a vytvořil jsem si tím systém, jenž mě provází ve všech knihách. Citlivou grafiku udělal pan Miloslav Fulín, s nímž jsem se znal z Jizerského ticha a knížka po sametové revoluci se dočkala ještě tří vydání.

Sledujete tvorbu svých kolegů?
Tvorbu svých kolegů nesleduji. Pochopitelně se mi pěkná fotografie vždycky líbí a dovedu s nadšením a bez závisti žasnout nad některými záběry, třeba v kalendářích Zaostřeno na Jizerky, ale tím, že jsem jen autodidakt a amatér v pravém smyslu slova, nemám přímo kolegy. S „kolegy“ doslova, s Wolfíkem Ginzelem a s Lubomírem Václavkem, jsme tvořili Jizerské ticho společně, byl to nádherný čas, kdy jsme se my tři předháněli ve svatém nadšení, oba kamarádi jsou ale už na věčnosti. Děkuji dodatečně Janu Suchlovi, že knihu tenkrát vydal. Dnes může fotografovat každý, ale za mých začátků bylo pořizování profesionálního přístroje dobrodružstvím a bez středního formátu alespoň 6x6, ale spíš 6x9 nebylo možné se někde ukázat. Už při naší společné, již zmiňované knize, nám bylo řečeno, že se žádné nakladatelství nebude babrat s kinofilmem. Co nejraději fotíte? Nejraději fotografuji to, co mě okamžitě nadchne. Nemusí to být bůhví kde, ani bůhví co, může to být malá kapradinka ve skalní škvíře nebo mokrý kámen ve vodě. Rozhodující je jen moje rozpoložení a moje otevřenost pro krásu okamžiku. Nechávám přírodu prostě jen na sebe působit. Přibývající léta jsou ale přirozeným omezením „akčního radiusu“, vnímám teď krásu tišeji a s větší pokorou.

Jaký máte vztah k regionu?
Jizerské hory jsou mojí domovinou, je to krajina mého mládí, první lásky a mého stáří. Horám vděčím za vše. Jsou jedním z hlavních pramenů mých radostí, útěchy a pramenem poznání. A věčnou inspirací pro moje počínání.