VYBRAT REGION
Zavřít mapu

SERIÁL: Díl 6.: Z evropských měst do asijských dolin

Třiadvacetiletý Matěj Linhart z Liberce, muzikant a fotbalista, popisuje zážitky ze své cesty kolem světa.

9.6.2010
SDÍLEJ:

UVNITŘ HAGIE SOFIE. Takhle vypadá zevnitř proslavený „chrám moudrosti“. Stavba, která za dobu své existence stihla být katedrálou i mešitou je dnes běžně přístupná turistům. I když jsem měl na prohlídku Istanbulu pouhou hodinu.Foto: Matěj Linhart

Už od první chvíle, kdy jsem spatřil Aliho a dal se s ním do řeči, bylo jasné, že jsem poprvé za svou cestu našel druha, človíčka, se kterým se společně budeme nějakou dobu dělit o zážitky. Měl jsem trochu jiný plán než on, ale jeho vypadal o něco lépe promyšlený.

Začalo to tím, že na prohlídku celého Istanbulu jsem měl jen jeden den, což je dost málo i jen na ty věci, které člověk prostě musí vidět. Celý následující den jsem tomu přizpůsobil. Vstal jsem brzy a procházel z jedné mešity do druhé, přes palác Top Capi, starý istambulský bazar a nakonec jsem se ztratil v městských uličkách. Má to i své výhody – viděl jsem věci, které turista mine, a hlavně mimo centrum je všechno o 60 procent levnější.

Pokud by chtěl někdo poznat celý Istanbul, potřeboval by na to několik let. Za celý den se sice dá projít to nejdůležitější, ale zvládne to jen magor, který projde za den i celý Londýn (ano, řeč je o mně).

Trajektem přes Bospor

Když jsme se s Alim zase sešli, chvíli jsme postáli u Bosporské úžiny a dívali se z dálky, jak vlastně ta Asie vypadá. Čas se ale naplnil a museli jsme se vrátit na hotel a odjet – nejdříve metrem a pak luxusním autobusem, ovšem bez luxusních stevardek, obsluhují zde pouze muži.

Po vyčerpávajícím dni jsem v autobuse usnul, a když jsem se po delší době probudil, zdálo se mi, že jedeme nějak divně. A taky že ano – byli jsme totiž na trajektu a plavili se z Evropy do Asie! Hostel, kde jsme chtěli spát, byl v rekonstrukci, tak jsme museli hodinu hledat jiný. Nakonec se podařilo, ale byla nám opravdu zima. V noci jsem si raději zalezl do spacáku.

Dalšího dne jsme vyrazili na výlet do Tróje. Nejzajímavější ovšem byly vesničky, kterými jsme projížděli. Jeli jsme totiž linkovým autobusem, který jimi, na rozdíl od toho turistického, projížděl, takže jsme viděli všechno. Nechci nijak shazovat důležitost Tróje, ale v porovnání s tím, co jsem viděl později, soudím, že těží jen ze své historie, filmového zpracování a Trojského koně. Rozhodně nepatří mezi to nejhezčí v Turecku, co se mě týče!

Leželi jsme v Tróji na zemi a kolem chodili němečtí turisté, kteří netušili, že jim rozumím. Docela jsem se pobavil – jedna ze skupinek nechápavě zírala, jak si sami dva hovíme vedle památek a pojmenovala si nás. Nevěděli přesně, jak nazvat Aliho, ale nakonec mu dali jméno Paris. U mě si díky mým vlasům a nesporné kráse byli jistí, že jsem Achilles.

Zjistili jsme, že dál se můžeme přesunout až kolem půlnoci, takže jsme měli spoustu času projít si městečko Canakkale, kde jsme i strávili noc. Většinu času jsem tam projedl. V hotelu jsme ovšem mohli zůstat jen do osmi, pak jsme se museli potloukat po městě. Naštěstí už bylo celkem teplo a byla to docela příjemná činnost. V jedenáct jsme pak nabrali směr Otogar a tam nastoupili do autobusu směrem na Efes.

I kolo bez brzdy přijde vhod

Probudil nás muž, co obsluhoval lidi v autobuse, že jsme na místě. Ubytovali jsme se v australském hostelu a šli na 2 hodinky spát. Ráno jsme si půjčili něco, co vypadalo jako kolo a chtěli se vydat na výlet, ale nejprve jsme museli ta kola nějak zprovoznit, aby alespoň jela. O brzdění a přehazování nemohla sice být ani řeč, ale co. Vyjeli jsme do Efesu. Po cestě mě dva dny bolel zadek, ale při ní jsme byli jako malá děcka, která dostala novou hračku a snaží se na ní co nejvíc vyblbnout.

Efes je neuvěřitelný památkový celek, jehož dominantou je amfiteátr pro 30 000 lidí. Je ve velmi slušném stavu a občas se používá pro kulturní akce. Naše prohlídka pokračuje přes starou krásnou knihovnu a chodník lemovaný sloupy, kde si každý člověk musí připadat jako Říman.

Začínám se pomalu stávat profesionálem v hraní hry taolla, takové obdoby vrchcábů, a v pití čaje. Trošku vlastně lituji, že nejsem víc opálený, protože jinak by si mě lidi snadno spletli s Turkem. Poobědvali jsme jakousi tureckou pizzu, která má právem přívlastek turecká, protože pravou pizzu viděla z hodně velké dálky a určitě bez brýlí.

Zpoždění: „pouhá“ hodina, to nic není

Chytali jsme bus v 8.30, abychom dodrželi stanovený rozvrh. Dozvěděli jsme se ovšem, že odjíždí až v devět, a nakonec měl zpoždění do 9.45. Hloupé hodinové zpoždění, které jsme nijak neřešili, není přece kam spěchat, ne? V průběhu dne nám ta hodina ale pak opravdu chyběla. Po 3 hodinách cesty jsme dorazili do Denizili, kde na nás čekal další minibus a ten nás dovezl do Pamukkale.

Pamukkale je jen malá vesnička, ale s přírodním divem. Nachází se tu v půdě hodně vápníku, který vytváří nádherné obrazce a terasy. K tomu navíc krásné letní počasí se svěžím jarním vzduchem… Foťák to nedokáže zachytit. Poté, co udělám šedesátou fotku, to vzdávám a užívám si dne. Proč jen musíme brát ohled na dobu odjezdu posledního autobusu? Čtyři hodiny, které jsme na prohlídku měli, byly prostě málo. Není turistická sezóna, takže je tu hrozně málo lidí a to je ohromné plus, ale na druhou stranu občas máme problémy s ubytováním a s cestováním, protože většina Turků je ještě v „zimním spánku“.
Na poslední autobus do města jsme samozřejmě přišli pozdě. Zachraňoval nás jakýsi domorodec, který nás v rekordním čase odvezl do Denizili.

Do Fethyie jsme dorazili za tmy. Na městě bylo vidět, že s cizími hosty prostě ještě nepočítá. Hledali jsme místo, kde bychom mohli přespat. Ujal se nás nějaký člověk, že nás odveze do hostelu, kam chceme. Nevěřili jsme mu, ale nakonec nás přesvědčil a my se během 5 minut objevili na místě. Byli jsme prvními návštěvníky hostelu v tomto roce, takže tam jednak nikdo nebyl a jednak nic nefungovalo. Dostali jsme slevu a poprvé dlouho do noci hráli na kytary. Až únava nás zahnala do zasmrádlého pokoje a ještě horších matrací… ale výhled na hory a moře stál za to.

Další den jsme měli jen jeden jediný cíl: Údolí motýlů. Vyrazili jsme do Oludeniz. Představte si pláž dlouhou něco pod kilometr – a na ní jen tři lidi. Není prostě sezona A proto jsme si ani nemohli najmout loď do Údolí motýlů, což by byl normální postup – dostat se tam po zemi je totiž velice těžké. Našli jsme nakonec autobus, který jel nad údolí. Sejít dolů nám trvalo něco přes hodinu a bylo to napůl horolezení. Ale odměna stála za to. Pohled na Údolí motýlů a záliv byl neuvěřitelně nádherný.

Poprvé v tomto roce jsme se vykoupali v moři. Pak jsme zamířili na druhý konec údolí k vodopádu. Bylo to asi kilometr daleko, ale já se rozhodl hrát si na Avatara a dojít tam bos. Ano, ta cesta na něco takového rozhodně nebyla, ale já to chtěl dokázat. Po půl hodině šlapání po ostrých kamenech mi sprcha pod vodopádem přišla vhod, ale nohám se musím omluvit – Avatar skutečně ještě nejsem. Museli jsme absolvovat těžkou cestu zpět nahoru z údolí a stopnout si auto, které nás dovezlo až k hotelu. Byl to krásný den.

Výhledy přímo do sedmého nebe

Ráno jsme sbalili věci a vyrazili na cestu. Měli jsme v plánu strávit noc někde v přírodě. Na konci několikahodinové cesty autobusem jsme už nejeli po silnici, ale po pruhu země vysypaném štěrkem. Vystoupili jsme a nějaký místní člověk nám ukázal, kudy se dostaneme dolů do údolí. Ukázalo se ale, že je to jen majitel jednoho z hostelů. Slovem „hostel“ tady ale myslí něco jiného než my – je to dům, kde člověk může přespat a oni jen zajišťují, aby tam byla voda a jídlo. Tohle místo ale pro nás bylo příliš drahé – bohužel. Ty výhledy jsou neuvěřitelné. Máte-li peněz nazbyt, je to ideální místo na strávení líbánek. My jsme museli vzít zavděk místem o pár set metrů dál, už ne tak neuvěřitelným, ale přesto krásným a levnějším. Užili jsme si moře, sice trošku studenějšího, ale osvěžujícího, a následoval krásný večer – kytara, vrchcáby, čaj a zpěv. A do toho všeho oheň a šumění moře… prostě nádhera.

„Děkuji, Bože, že jsi vytvořil takováto místa“. To je jedno z arabských rčení, která se snažím používat denně. Možná se divíte, ale když se probudíte a první, co vidíte, je pohled přes údolí na moře, přijde to malému človíčkovi z Liberce jako vrchol krásy. Když už si člověk myslí, že to nemůže být lepší, tady ho pokaždé vyvedou z omylu. Užívám si opravdu každý moment, protože je jasné, že se to může každou minutu zlomit v něco úplně jiného.

Když vám fialoví rty, vylezte z vody

Po snídani jsme zamířili na výlet do údolí. Mám sice boty, které nepropouští vodu, ale cesta jim stejně dala pořádně zabrat – když se totiž člověk musí brodit proti proudu potoků a stružek, které se tu na jaře tvoří, nepomůže mu nic.

Když nám začala kvůli studené vodě být zima, zabalili jsme to a šli na pláž. Dostali jsme radu, ze po nějaké době plavání narazíte na jeskyni ve skalách. Hned jsme to šli prozkoumat a byl to opravdu zážitek. Našli jsme malou jeskyňku s průplavem, jako z nějakého filmu. Z jeskyně jsme vyplavali přímo na otevřené moře. Bohužel jsme pod hladinou oba trošku zmatkovali, takže máme vzpomínky v podobě šrámů a modřin od ostrých stěn průplavu. Byla to legrace, ale voda je pořád studená. Po delší době v ní začínají fialovět rty – a to je znamení, že je čas vylézt.

Zpátky do civilizace

Čas v našem sedmém nebi nám pomalu vypršel, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Vyrazili jsme do příkrého kopce na zastávku minibusu – po tři čtvrtě hodině svižné chůze s batohem jsme se oba pořádně zpotili, ale minibus jsme těsně stihli. Navazoval na něj bus to Antalye, takže nás čekalo 5 hodin jízdy do centra města. Je to divný pocit, proplétat se zase ulicemi většího města… Našli jsme si levný hostel a zcela vyčerpaní usnuli.

(Matěj Linhart)

9.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

annonce-logo

Nabídky práce

+ Podat inzerát

Potravinářství - Potravinářství Pekař 90 Kč

Pekaři PEKAŘ/KA - brigáda. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Noční provoz, úvazek: . Mzda min. 90 kč, mzda max. 110 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Práce na stálou noční směnu od cca 17:15 hod., končí se po dohotovení výroby (zpravidla mezi 1:45 - 3:00 hod. ráno), Obsluha strojů a zařízení včetně jejich čištění po dokončení výroby, ruční výroba, smažení koblih, manipulace s břemeny, DPP - brigáda na letní měsíce, pouze pro plnoleté, Hrubá mzda v závislosti na množství a kvalitě odvedené práce, Absolutně nekuřácké pracoviště - kouřit se nesmí ani o přestávce. Pracoviště: Jiří bláha - pekařská a cukrářská výroba, Švermova, č.p. 121, 460 10 Liberec 10. Informace: Jana Matějíčková, +420 485 102 216,775 733 938.

Stavebnictví - Stavebnictví Projektant ve stavebnictví 20 450 Kč

Stavební architekti ARCHITEKT VEŘEJNÉHO PROSTORU MĚSTA na odboru hlavního architekta Magistrátu města Liberec. Požadované vzdělání: vysokoškolské. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 20450 kč, mzda max. 30740 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Pracovní poměr na dobu neurčitou, nástup je možný ihned, příp. dle dohody. Plat: 11. platová třída podle nař. vl. č. 341/2017 Sb. a poskytnutí dalších složek platu po zapracování včetně zaměstnaneckých výhod garantovaných kolektivní smlouvou. , Předpoklady: státní občanství ČR (případně i cizí státní občanství s trvalým pobytem v ČR), dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, ovládání jednacího jazyka. Místem výkonu práce jsou budovy Magistrátu města Liberec a území správního obvodu města Liberce. , Požadavky: vysokoškolské vzdělání v oboru architektura (urbanismus); znalost problematiky území statutárního města Liberce, architektonických a urbanistických struktur a vazeb na území města; dobré komunikační schopnosti pro jednání s fyzickými i právnickými osobami, aktivní přístup k řešení problémů, schopnost systematické a koncepční práce; znalost problematiky legislativy a GIS v oblasti územního plánování; práce s PC (Microsoft Office, GIS, Internet apod.); řidičský průkaz skupiny B. Uvítáme: splnění kvalifikačních předpokladů podle § 24 zák. č. 183/2006 Sb. (není podmínkou), praxi ve veřejné správě a znalost území statutárního města Liberec. , Přihlášku i osobní dotazník lze stáhnout na webových stránkách města na adrese http://www.liberec.cz/okt/, Bližší informace k uvedenému výběrovému řízení jsou k dispozici na úřední desce Magistrátu města Liberec na http://www.liberec.cz/cz/magistrat-radnice/uredni-deska/volna-pracovni-mista/, Uzávěrka pro doručení přihlášek uchazečů je dne 4. května 2018.. Pracoviště: Statutární město liberec, nám. Dr. E. Beneše, č.p. 1, 460 01 Liberec 1. Informace: Miroslav Křepel, +420 485 243 761.

Zdravotnictví - Zdravotnictví Ostatní odborní pracovníci ve 23 000 Kč

Odborní pracovníci v oblasti rehabilitace FYZIOTERAPEUT/KA. Požadované vzdělání: vyšší odborné. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 23000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Pro léčebnou rehabilitaci v Liberci, pobočka Pošta, hledáme šikovné fyzioterapeuty/ky. Náplní práce je cvičení se sportovci a pacienty po úrazech a operačních zákrocích, pro pacienty s onemocněným pohybového aparátu (děti i dospělí). Praxe výhodou., Místo výkonu: SAREMA LIBEREC s.r.o., Nám. Dr. E. Beneše,559/28, Liberec, 460 01, Požadované vzdělání: vyšší odborné, vysokoškolské, Nástup: ihned, Forma úvazku: plný, Mzda: od 23.000,- Kč/měsíc, Kontakt: Lenka Halamová, tel.: +420 777 104 650, e-mail: sarema@sarema.cz. Pracoviště: Sarema liberec s.r.o.-001, nám. Dr. E. Beneše, č.p. 559, 460 01 Liberec 1. Informace: Lenka Halamová, .

Výroba - Výroba Seřizovači 24 000 Kč

Seřizovači a obsluha konvenčních fréz FRÉZAŘ KOVŮ - OBSLUHA KONVENČNÍCH FRÉZ. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 24000 kč, mzda max. 32000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Možnost zaučení na CNC, dovednosti práce na soustruhu vítány.. Pracoviště: Tlf, s.r.o., Slovanská, č.p. 781, 463 12 Liberec 25. Informace: Roman Foukal, +420 485 225 483,739 589 585.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Liberecká capoeira opět bodovala.

Čtyři medaile z mistrovství republiky získali capoeristé pro liberecký klub

Ještěd. Ilustrační foto

Lyže vymění za kola a nordic hole. V ještědském areálu startuje letní sezona

Podvyživenou fenku kdosi vyhodil za Jabloncem do bláta. Zemřela

Liberecký deník – Otřesný zážitek má za sebou jablonecká studentka. Při procházce našla v kaluži polomrtvou fenku. Za dvě hodiny u veterináře zemřela. Případ si zřejmě převezme policie.

Akrobacie s hlavou v kanálu, záchrana bobra a pohřeb motorkáře: videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku ve čtvrtek 19. dubna 2018.

Vojáci míří do Vesce. Liberec si připomene krvavou bitvu

Liberec – Jak to vypadalo, když na Keilově vrchu duněla děla a v Ostašově proti sobě bojovaly tisíce rakouských a pruských vojáků? Zakusit atmosféru jedné z největších bitev, která se na Liberecku odehrála, mohou lidé už během pátka a soboty.

Jak jsme žili v Československu: Vratislavický pivovar

Liberecko – Každý pátek přinášíme v tištěném vydání Deníku fotky, na kterých se s vámi podíváme do minulosti, do československé minulosti. Další díl naleznete v novinách už v pátek 20. dubna.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT