VYBRAT REGION
Zavřít mapu

SERIÁL: Díl 6.: Z evropských měst do asijských dolin

Třiadvacetiletý Matěj Linhart z Liberce, muzikant a fotbalista, popisuje zážitky ze své cesty kolem světa.

9.6.2010
SDÍLEJ:

UVNITŘ HAGIE SOFIE. Takhle vypadá zevnitř proslavený „chrám moudrosti“. Stavba, která za dobu své existence stihla být katedrálou i mešitou je dnes běžně přístupná turistům. I když jsem měl na prohlídku Istanbulu pouhou hodinu.Foto: Matěj Linhart

Už od první chvíle, kdy jsem spatřil Aliho a dal se s ním do řeči, bylo jasné, že jsem poprvé za svou cestu našel druha, človíčka, se kterým se společně budeme nějakou dobu dělit o zážitky. Měl jsem trochu jiný plán než on, ale jeho vypadal o něco lépe promyšlený.

Začalo to tím, že na prohlídku celého Istanbulu jsem měl jen jeden den, což je dost málo i jen na ty věci, které člověk prostě musí vidět. Celý následující den jsem tomu přizpůsobil. Vstal jsem brzy a procházel z jedné mešity do druhé, přes palác Top Capi, starý istambulský bazar a nakonec jsem se ztratil v městských uličkách. Má to i své výhody – viděl jsem věci, které turista mine, a hlavně mimo centrum je všechno o 60 procent levnější.

Pokud by chtěl někdo poznat celý Istanbul, potřeboval by na to několik let. Za celý den se sice dá projít to nejdůležitější, ale zvládne to jen magor, který projde za den i celý Londýn (ano, řeč je o mně).

Trajektem přes Bospor

Když jsme se s Alim zase sešli, chvíli jsme postáli u Bosporské úžiny a dívali se z dálky, jak vlastně ta Asie vypadá. Čas se ale naplnil a museli jsme se vrátit na hotel a odjet – nejdříve metrem a pak luxusním autobusem, ovšem bez luxusních stevardek, obsluhují zde pouze muži.

Po vyčerpávajícím dni jsem v autobuse usnul, a když jsem se po delší době probudil, zdálo se mi, že jedeme nějak divně. A taky že ano – byli jsme totiž na trajektu a plavili se z Evropy do Asie! Hostel, kde jsme chtěli spát, byl v rekonstrukci, tak jsme museli hodinu hledat jiný. Nakonec se podařilo, ale byla nám opravdu zima. V noci jsem si raději zalezl do spacáku.

Dalšího dne jsme vyrazili na výlet do Tróje. Nejzajímavější ovšem byly vesničky, kterými jsme projížděli. Jeli jsme totiž linkovým autobusem, který jimi, na rozdíl od toho turistického, projížděl, takže jsme viděli všechno. Nechci nijak shazovat důležitost Tróje, ale v porovnání s tím, co jsem viděl později, soudím, že těží jen ze své historie, filmového zpracování a Trojského koně. Rozhodně nepatří mezi to nejhezčí v Turecku, co se mě týče!

Leželi jsme v Tróji na zemi a kolem chodili němečtí turisté, kteří netušili, že jim rozumím. Docela jsem se pobavil – jedna ze skupinek nechápavě zírala, jak si sami dva hovíme vedle památek a pojmenovala si nás. Nevěděli přesně, jak nazvat Aliho, ale nakonec mu dali jméno Paris. U mě si díky mým vlasům a nesporné kráse byli jistí, že jsem Achilles.

Zjistili jsme, že dál se můžeme přesunout až kolem půlnoci, takže jsme měli spoustu času projít si městečko Canakkale, kde jsme i strávili noc. Většinu času jsem tam projedl. V hotelu jsme ovšem mohli zůstat jen do osmi, pak jsme se museli potloukat po městě. Naštěstí už bylo celkem teplo a byla to docela příjemná činnost. V jedenáct jsme pak nabrali směr Otogar a tam nastoupili do autobusu směrem na Efes.

I kolo bez brzdy přijde vhod

Probudil nás muž, co obsluhoval lidi v autobuse, že jsme na místě. Ubytovali jsme se v australském hostelu a šli na 2 hodinky spát. Ráno jsme si půjčili něco, co vypadalo jako kolo a chtěli se vydat na výlet, ale nejprve jsme museli ta kola nějak zprovoznit, aby alespoň jela. O brzdění a přehazování nemohla sice být ani řeč, ale co. Vyjeli jsme do Efesu. Po cestě mě dva dny bolel zadek, ale při ní jsme byli jako malá děcka, která dostala novou hračku a snaží se na ní co nejvíc vyblbnout.

Efes je neuvěřitelný památkový celek, jehož dominantou je amfiteátr pro 30 000 lidí. Je ve velmi slušném stavu a občas se používá pro kulturní akce. Naše prohlídka pokračuje přes starou krásnou knihovnu a chodník lemovaný sloupy, kde si každý člověk musí připadat jako Říman.

Začínám se pomalu stávat profesionálem v hraní hry taolla, takové obdoby vrchcábů, a v pití čaje. Trošku vlastně lituji, že nejsem víc opálený, protože jinak by si mě lidi snadno spletli s Turkem. Poobědvali jsme jakousi tureckou pizzu, která má právem přívlastek turecká, protože pravou pizzu viděla z hodně velké dálky a určitě bez brýlí.

Zpoždění: „pouhá“ hodina, to nic není

Chytali jsme bus v 8.30, abychom dodrželi stanovený rozvrh. Dozvěděli jsme se ovšem, že odjíždí až v devět, a nakonec měl zpoždění do 9.45. Hloupé hodinové zpoždění, které jsme nijak neřešili, není přece kam spěchat, ne? V průběhu dne nám ta hodina ale pak opravdu chyběla. Po 3 hodinách cesty jsme dorazili do Denizili, kde na nás čekal další minibus a ten nás dovezl do Pamukkale.

Pamukkale je jen malá vesnička, ale s přírodním divem. Nachází se tu v půdě hodně vápníku, který vytváří nádherné obrazce a terasy. K tomu navíc krásné letní počasí se svěžím jarním vzduchem… Foťák to nedokáže zachytit. Poté, co udělám šedesátou fotku, to vzdávám a užívám si dne. Proč jen musíme brát ohled na dobu odjezdu posledního autobusu? Čtyři hodiny, které jsme na prohlídku měli, byly prostě málo. Není turistická sezóna, takže je tu hrozně málo lidí a to je ohromné plus, ale na druhou stranu občas máme problémy s ubytováním a s cestováním, protože většina Turků je ještě v „zimním spánku“.
Na poslední autobus do města jsme samozřejmě přišli pozdě. Zachraňoval nás jakýsi domorodec, který nás v rekordním čase odvezl do Denizili.

Do Fethyie jsme dorazili za tmy. Na městě bylo vidět, že s cizími hosty prostě ještě nepočítá. Hledali jsme místo, kde bychom mohli přespat. Ujal se nás nějaký člověk, že nás odveze do hostelu, kam chceme. Nevěřili jsme mu, ale nakonec nás přesvědčil a my se během 5 minut objevili na místě. Byli jsme prvními návštěvníky hostelu v tomto roce, takže tam jednak nikdo nebyl a jednak nic nefungovalo. Dostali jsme slevu a poprvé dlouho do noci hráli na kytary. Až únava nás zahnala do zasmrádlého pokoje a ještě horších matrací… ale výhled na hory a moře stál za to.

Další den jsme měli jen jeden jediný cíl: Údolí motýlů. Vyrazili jsme do Oludeniz. Představte si pláž dlouhou něco pod kilometr – a na ní jen tři lidi. Není prostě sezona A proto jsme si ani nemohli najmout loď do Údolí motýlů, což by byl normální postup – dostat se tam po zemi je totiž velice těžké. Našli jsme nakonec autobus, který jel nad údolí. Sejít dolů nám trvalo něco přes hodinu a bylo to napůl horolezení. Ale odměna stála za to. Pohled na Údolí motýlů a záliv byl neuvěřitelně nádherný.

Poprvé v tomto roce jsme se vykoupali v moři. Pak jsme zamířili na druhý konec údolí k vodopádu. Bylo to asi kilometr daleko, ale já se rozhodl hrát si na Avatara a dojít tam bos. Ano, ta cesta na něco takového rozhodně nebyla, ale já to chtěl dokázat. Po půl hodině šlapání po ostrých kamenech mi sprcha pod vodopádem přišla vhod, ale nohám se musím omluvit – Avatar skutečně ještě nejsem. Museli jsme absolvovat těžkou cestu zpět nahoru z údolí a stopnout si auto, které nás dovezlo až k hotelu. Byl to krásný den.

Výhledy přímo do sedmého nebe

Ráno jsme sbalili věci a vyrazili na cestu. Měli jsme v plánu strávit noc někde v přírodě. Na konci několikahodinové cesty autobusem jsme už nejeli po silnici, ale po pruhu země vysypaném štěrkem. Vystoupili jsme a nějaký místní člověk nám ukázal, kudy se dostaneme dolů do údolí. Ukázalo se ale, že je to jen majitel jednoho z hostelů. Slovem „hostel“ tady ale myslí něco jiného než my – je to dům, kde člověk může přespat a oni jen zajišťují, aby tam byla voda a jídlo. Tohle místo ale pro nás bylo příliš drahé – bohužel. Ty výhledy jsou neuvěřitelné. Máte-li peněz nazbyt, je to ideální místo na strávení líbánek. My jsme museli vzít zavděk místem o pár set metrů dál, už ne tak neuvěřitelným, ale přesto krásným a levnějším. Užili jsme si moře, sice trošku studenějšího, ale osvěžujícího, a následoval krásný večer – kytara, vrchcáby, čaj a zpěv. A do toho všeho oheň a šumění moře… prostě nádhera.

„Děkuji, Bože, že jsi vytvořil takováto místa“. To je jedno z arabských rčení, která se snažím používat denně. Možná se divíte, ale když se probudíte a první, co vidíte, je pohled přes údolí na moře, přijde to malému človíčkovi z Liberce jako vrchol krásy. Když už si člověk myslí, že to nemůže být lepší, tady ho pokaždé vyvedou z omylu. Užívám si opravdu každý moment, protože je jasné, že se to může každou minutu zlomit v něco úplně jiného.

Když vám fialoví rty, vylezte z vody

Po snídani jsme zamířili na výlet do údolí. Mám sice boty, které nepropouští vodu, ale cesta jim stejně dala pořádně zabrat – když se totiž člověk musí brodit proti proudu potoků a stružek, které se tu na jaře tvoří, nepomůže mu nic.

Když nám začala kvůli studené vodě být zima, zabalili jsme to a šli na pláž. Dostali jsme radu, ze po nějaké době plavání narazíte na jeskyni ve skalách. Hned jsme to šli prozkoumat a byl to opravdu zážitek. Našli jsme malou jeskyňku s průplavem, jako z nějakého filmu. Z jeskyně jsme vyplavali přímo na otevřené moře. Bohužel jsme pod hladinou oba trošku zmatkovali, takže máme vzpomínky v podobě šrámů a modřin od ostrých stěn průplavu. Byla to legrace, ale voda je pořád studená. Po delší době v ní začínají fialovět rty – a to je znamení, že je čas vylézt.

Zpátky do civilizace

Čas v našem sedmém nebi nám pomalu vypršel, jak se říká, v nejlepším se má přestat. Vyrazili jsme do příkrého kopce na zastávku minibusu – po tři čtvrtě hodině svižné chůze s batohem jsme se oba pořádně zpotili, ale minibus jsme těsně stihli. Navazoval na něj bus to Antalye, takže nás čekalo 5 hodin jízdy do centra města. Je to divný pocit, proplétat se zase ulicemi většího města… Našli jsme si levný hostel a zcela vyčerpaní usnuli.

(Matěj Linhart)

9.6.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Bankovnictví a finanční služby - Bankovnictví a finanční služby Účetní 9 500 Kč

Účetní všeobecní Nižší účetní všeobecný. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 9500 kč, mzda max. 12000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Jedná se o práci určenou pro OZP, TZP v chráněné dílně. Konkrétně o pomocné práce v účtárně., Životopisy posílejte prosím na hajek@spiralaturnov.eu. Pracoviště: L i b e r e c, Na Bojišti, č.p. 759, 460 07 Liberec 7. Informace: Tomáš Hájek, +420 602 209 626.

Gastronomie - Gastronomie Číšník, servírka 17 500 Kč

Číšníci a servírky ČÍŠNÍK/SERVÍRKA. Požadované vzdělání: neúplné základní. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 17500 kč, mzda max. 20000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Práce v příjemném prostředí rodinného podniku v blízkosti liberecké ZOO. Práce v Hospůdce/pivnici U Vozků. Obsluha zákazníků dle nabídky sortimentu alkoholických i nealkoholických nápojů.. Pracoviště: František vozka - hotel jezírko, Masarykova, č.p. 438, 460 01 Liberec 1. Informace: František Vozka, +420 482 710 407.

Obchod - Obchod Prodavač, prodejce 20 000 Kč

Prodavači potravinářského zboží Prodavač/ka. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 20000 kč, mzda max. 25000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: místo výkonu práce: OC Olympia - firemní prodejna, Jičínská 1350, MB., práce za pultem firemní prodejny a v prostoru kavárny, přímý prodej včetně doplňování zboží, práce na pokladně, pomoc při závěrečném úklidu provozovny, otevřeno 7 dní v týdnu. začátek ranní směny v cca 6:00hod., odpolední směna končí ve 20:30 hod., Výhody: stravenky, flexipassy. Pracoviště: Pekařství a cukrářství jiří bláha s.r.o., Švermova, č.p. 121, 460 10 Liberec 10. Informace: Marcela Jiroušková, +420 735 177 725.

Vzdělávání a školství - Vzdělávání a školství Lektoři dalšího vzdělávání 4 000 Kč

Lektoři dalšího vzdělávání LEKTOR/KA kurzu sklářství. Požadované vzdělání: úso s maturitou (bez vyučení). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 4000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Školení bude probíhat ve firmě zabývající se výrobou skla a sklářských výrobků. Kurz se zaměří na teorii i praxi. Jde o 10 dnů školení v oblastech řezání skla, lisování skla a fusing (spékání a tvarování skla)., Uvedená mzda je za jeden den školení., V případě zájmu pošlete životopis na hr@vzdelavanimetis.eu, do předmětu e-mailu uveďte "Kurz sklářství".. Pracoviště: Ing. et bc. lenka štichauerová-006, Gutenbergova, č.p. 126, 460 05 Liberec 5. Informace: Radek Kahánek, +420 604 500 052.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Tělocvična u základní školy v Bělíkově ulici má nové zázemí.

Tělocvična v Základní škole Bělíkova má nové zázemí

Videosouhrn 19. července 2018

Usmrcené oči Berouskových tygrů a širý, černý lán: prohlédněte si videa dne

Meteorologové slibují sluníčko, hygienici zase čistou vodu

Liberecký kraj – Studená fronta od severozápadu udělala čáru přes rozpočet předpovědím, které slibovaly tropický týden. Ten se zatím opatrně projevuje na jihu Moravy, kde teploty už zkraje týdne dosáhly 30 stupňů. Meteorologové ale slibují, že letních veder se dočkají i lidé na severu.

Sběrači podpisů pro referendum už jich mají šest tisíc

Liberec – Tři čtvrtiny potřebných podpisů už mají shromážděné organizátoři plánovaného libereckého referenda.

Liberecká plavkyně bodovala! Slavila třikrát úspěch

Liberec – V obrovském sportovním areálu v Šamoríně se na 2. ročníku Slovakia Swimming Masters Cup Šamorín skvěle prezentovala plavkyně z SPK Liberec Lenka Stluková. 

Nelegální obchod s tygry bujel i v Libereckém kraji

Českolipsko – /VIDEO/ Kauza "Tygří oko" vyústila v obří operaci TROFI a už dostává konkrétní obrysy. Celníci ve spolupráci s policií a Českou inspekcí životního prostředí odhalili nelegální obchodování s chráněnými zvířaty. Obviněni jsou tři muži, jeden z nich je už ve vazbě. Podle všeho chovatel Ludvík Berousek dodával tygry do tržnice SAPA, aby je pak mohli Vietnamci prodávat na černém trhu jako produkty čínské medicíny.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT