Z kdysi velmi rozsáhlého slovanského osídlení zůstaly na sever od české hranice dva malé ostrůvky, obklopené německým mořem: Horní a Dolní Lužice, na jejichž území se hovoří dvěma slovanskými jazyky. Od roku 1912 se Lužičtí Srbové sdružují v organizaci Domowina.

Němci začínali mít převahu

K jejímu vzniku v roce 1912 vedly dvě důležité okolnosti: Jednak se sjednotily roztříštěné státy a státečky na území Německa a to se stalo evropskou velmocí. Navíc byla nalezena velká ložiska hnědého uhlí a dříve zemědělská Lužice dostávala průmyslový charakter. Usazovaly se zde stovky, ba tisíce německých rodin.

Tím bylo vážně narušeno dřívější slovanské osídlení. Domowina měla hájit slovanské obyvatelstvo před další germanizací. Jejím prvním předsedou byl zvolen Arnošt Bart, který se po skončení 1. světové války ilegálně zúčastnil konference ve Versailles, kde chtěl hájit právo svého malého národa na samostatnost. Diplomaté však neměli o existenci slovanského etnika v Německu ani tušení a Bart byl při návratu do Německa zatčen a uvězněn.

Museli bojovat za Němce

V době první i druhé světové války museli lužickosrbští muži jako občané německého státu bojovat proti své vůli v německé armádě.

Téma válečných zážitků bylo po desítky let v lužickosrbské literatuře tabu. Teprve asi před deseti lety vydal spisovatel Beno Budar vzpomínky třiceti bývalých lužickosrbských vojáků pod názvem „Tež ja mějach zbožo“, což v překladu znamená „Také já jsem měl štěstí“ (že jsem se z války vrátil domů). Teprve tzv. Srbský zákon z 23. března 1948 zajistil slovanské menšině v Německu různá práva na používání své mateřštiny.

Serbski dom byl domov

Při prohlídce starobylého Budyšína byste neměli vynechat velkou budovu na Poštovním náměstí s nápisem SERBSKI DOM. V minulosti to byl symbol nejmenšího slovanského národa. Lidé po celé Lužici uspořádali již ve 2. polovině 19. století finanční sbírku, aby se mohutná stavba mohla realizovat – podobně jako v případě našeho Národního divadla. Přispívali hlavně venkované, převážně sedláci, protože města byla v té době již většinou poněmčená. Přicházely peněžní dary také z ciziny, ze sousedních slovanských států.

Srbský dům byl slavnostně otevřen v roce 1904. Byla tam velká knihovna, tiskárna, společenský sál a výstavní síň. Po první světové válce – v období tzv. Výmarské republiky - bylo v Srbském domě obvykle velmi živo. Kulturní život se v té době úspěšně rozvíjel, navazovaly se přátelské styky s nově vzniklou ČSR a s Jugoslávií, ale od roku 1933 nastal zlom. Nástup Hitlera k moci znamenal zákaz všeho vlasteneckého snažení. V roce 1937 následovalo uzavření Srbského domu. Tiskárna byla zničena, knihovna úředně zapečetěna.

Druhá světová válka byla téměř u konce, už bylo rozhodnuto o porážce fašistického vojska a mnozí vlastenci stále ještě v uniformě nenáviděného wehrmachtu již plánovali rozvoj poválečného lužicko- srbského hnutí.

Během strašného náletu na Drážďany v únoru 1945 přišly tisíce lidí o život, ale ze zničené věznice uprchli dva významní lužickosrbští vlastenci – dr. Jan Cyž a učitel Jan Meškank. Až do konce války se skrývali a již 10. května 1945 obnovili existenci zakázané vlastenecké organizace DOMOWINA. Jedním z hlavních úkolů bylo obnovení Srbského domu. Necelé dva týdny před koncem války ustupující esesáci vyhodili budovu Srbského domu do povětří…

Vstal z popela

Válka skončila a v zemi byl naprostý rozvrat. Mezi srbskou mládeží, která se radovala z nabyté svobody, se rozmohlo brigádnické hnutí. S elánem odklízela trosky zničených domů a snila o tom, že brzy vybuduje nový Srbský dům. Nešlo to ale tak rychle, jak by si bývali přáli.

Nový Srbský dům nestojí na stejném místě jako ten původní. Byl dokončen a otevřen v roce 1956. Je tam sídlo vedení DOMOWINY, vysílací zařízení srbského rozhlasu, lužickosrbské kulturní středisko, konferenční sál, výstavní síň, a dokonce i restaurace “Bjesada“ (Beseda).

František Vydra