Poptávka po ochranných zdravotnických pomůckách v České republice v té době zdaleka převyšovala nabídku. Díky připravenosti a vlastním zkušenostem firma velice rychle vyrostla, nyní se připravuje na výrobu vlastních respirátorů z nanovláken.

Zdroj: DeníkNedávno jste získala ocenění za medicínskou inovaci: kryty ran z nanovláken. To ale není hlavní produkt, se kterým se rozjížděla Nano Medical. Proč?
Jak název firmy napovídá, v budoucnu bychom měli vyrábět několik zdravotnických prostředků. Do této kategorie spadá i zdravotnická maska z nanovláken, kterou jsme uvedli na trh loni. Nyní připravujeme pod vlastní obchodní značkou respirátor z nanovláken. Vedle tohoto se věnujeme aktivitám souvisejícím právě s kryty ran z nanovláken a dalšími produkty a zdravotnickými prostředky.

Materiál Anti Microbe Web R, ze kterého se dnes šijí roušky a jednorázové filtry vkládané do klasických roušek, je výsledkem několikaletého vývoje. Jak dlouho tento vývoj běžel a k čemu jste směřovali?
Já se v nanovláknech pohybuji 15 let, z toho deset let se věnuji vývoji filtračních médií pro zahraniční zákazníky. Materiál na zdravotnickou masku je jen jiný, specifický typ filtru. V tomto případě však nefiltrujeme prachové částice, ale mikroorganismy. Princip je stejný, jde o mechanický záchyt partikulární částice s ohledem na to, že se jedná o mikroorganismy, které mají svoje specifické okolnosti. Pokud jde o záchyt například viru, který se šíří kapénkovou infekcí, tedy při kýchání, smrkání nebo kašlání, tak je ten filtr dimenzovaný tak, aby tyto kapénky zachytil.

Jak rychle přišlo rozhodnutí začít vyrábět nanoroušky a filtry z nanovláken?
Nebylo to tak rychlé rozhodnutí. Za posledních 12 let jsme zažili několik světových lokálních pandemií typu ptačí chřipka, prasečí chřipka nebo ebola. To znamená, že v okamžiku, kdy se začalo mluvit o tom, že někde v Číně je nějaká nová infekce, tak jsme si mysleli, že podobně jako jiné typy chřipek různého druhu to bude lokální problém a po několika týdnech odezní. Realita byla jiná, jak už dnes víme. V lednu a únoru to ale tak jednoznačné nebylo. Ještě v březnu nebylo jasné, jak se k tomu postaví jednotlivé státy, Světová zdravotnická organizace a další organizace zabývající se zdravím.

Nano Medical se ve stejnou dobu teprve rozjížděla. Bylo pro vás jednodušší přizpůsobit výrobu aktuální poptávce?
Začátkem února loňského roku tady byl jen hrubý skelet budovy. Neřešili jsme tak, jak uspokojit poptávku po nanorouškách, ale řešili jsme to, jak obecně zahájíme výrobu. Ještě 20. dubna jsem tady seděla na dřevěné bedně a přijímala jsem prvních 15 zaměstnanců. Nebylo tady vůbec nic, instalovali se teprve stroje a uváděly se do provozu. Byl to pro nás zlomový rok. Z firmy o jednom člověku jsme udělali firmu o 15 lidech, zavedli jsme výrobní procesy, standardy, museli jsme navázat obchodní a dodavatelské vztahy.

Hned na jaře jste navázali spolupráci s Libereckým krajem při dodávkách nanomateriálu. Jak to probíhalo?
Nejprve jsme dodávali pouze materiál. To bylo v okamžiku, kdy tady nebyla kapacita na výrobu skladních roušek tak, jak je známe v současné době. Vyráběli jsme materiál v rolích, který se pak překryl krycí vrstvou a ve firmě Drylock pak docházelo k vysekání nanofiltru do výsledného tvaru, vhodného do bavlněných roušek. To bylo v době kampaně Česko šije roušky. V březnu loňského roku totiž ministr zdravotnictví zavelel „přikryjte si něčím ústa“, Češi pak začali doma na svých šicích strojích šít ze svých zásob látek roušky. V kraji se šily roušky, které měly kapsu na tento výměnný filtr. Kraj je pak distribuoval obyvatelům a složkám Integrovaného záchranného systému. Až později se začaly objevovat první stroje na skládací roušky a my jsme do nich dodávali ten účinný materiál pro Liberecký kraj.

V té době byl velký zájem o tento nanomateriál, který nabízel lepší ochranu než klasická běžná textilie. Pro lidi ale byl nedostupný. Jak došlo k tomuto nedostatku ochranných pomůcek?
Šlo o obrovskou poptávku. V okamžiku, kdy se výroba v Číně zastavila a přestaly sem docházet jak výrobky, tak i materiál, se ukázala nepřipravenost celé Evropy. Výroba materiálu i samotných roušek a respirátorů se totiž během posledních 15 až 20 let plně přesunula do Asie, kde se vyrábí pro celosvětovou potřebu. Nebyl to jen problém Evropy, ale také severní Ameriky. Když tenhle stav trval 6 týdnů, tak se vyčerpaly všechny zásoby, které byly ve skladech. Lidé si roušky nemohli koupit, protože je nebylo z čeho ušít.

Zaznamenala jste také tuto poptávku od běžných lidí, kteří se nanotextilie dožadovali pro vlastní osobní ochranu před koronavirem?
Přišlo to v době , kdy Technická univerzita v Liberci představila iniciativu Roušky lidem. Univerzita disponuje nějakými technologiemi v rámci svých laboratoří, kde mohli materiál vyrobit. To upoutalo zájem lidí, a ti si tento materiál snažili pro sebe sehnat. My jsme ve firmě teprve instalovali technologie, ale zároveň jsme už něco vyráběli pro Liberecký kraj. I tak jsem ale měla sto telefonátů a 200 mailů denně, lidi stáli za bránou a chtěli si ustřihnout metr toho materiálu.

To zní jako totální zoufalost. Dalo se jim nějak vyhovět?
Jestliže máte nějak fungovat, něco řídit a něco dělat, tak nemůžete neustále odpovídat na dotazy a požadavky lidí. Tenhle stav enormního zájmu, kdy telefony neustále zvonily i v neděli nebo v noci, trval do půlky května. Lidé mi vyprávěli příběhy, jak pro někoho potřebují ušít roušku, protože ten člověk je nemocný, je rizikový a má někam jet. Učitelé se měli vrátit do škol a neměli ochranu. Jednou jsem dojela na univerzitu, kde se ušilo 10 roušek a ty se vezly do fakultní nemocnice na Královských Vinohradech, aby tam primář mohl provést nějakou operaci. Byla to složitá doba. Všichni, kdo vyráběli jakékoli ochranné prostředky, byli pod velkým tlakem jak státní správy, tak laické veřejnosti.

Jak jste odpovídala na tyto prosby a požadavky lidí?
Není to jednoduché, ale nemůžete se rozdat, protože po chvíli nemáte co rozdávat. Odkazovali jsme je tam, kde jsme věděli, že už se začíná distribuovat. Některým lidem jsme se snažili pomoc. Občas jsme ten metr ustřihli a darovali jim ho. Nemohli jsme ho ani prodat, protože jsme na to neměli připravenou administrativu. Bylo to v režimu „na, tady máš a něco si z toho ušij“. Jinak to nešlo.

Jsou vaše výrobky dostupné v ČR nebo se orientujete na zahraniční trhy?
Domácí trh pro nás není nevýznamný, zdravotnické masky obchodujeme v ČR pod dvěma obchodními značkami, např. NANO MED Clean. Velkou část výroby prodáváme v podobě textilií, to znamená, že na sebe máme navázané partnery, kteří materiál zpracovávají do podoby roušek. Tito partneři prodávají na zahraničních trzích. Část naší výroby pak končí na západoevropských trzích. Trochu nás mrzí, že si jiné západní státy mohou dovolit pro své zdravotníky nakoupit nanovlákennou roušku, kdežto čeští zdravotníci pracují v čínských rouškách, u kterých je otázkou, do jaké míry splňují evropské požadavky a normy.

Jste absolventkou Technické univerzity v Liberci (TUL). Pracovala jste s nanotechnologiemi už na TUL, nebo až v soukromém sektoru?
Když jsem studovala na univerzitě, tak tam byla Katedra netkaných textilií, ale o nanotechnologiích nebylo ještě ani vidu, ani slechu. Možné je, že pan profesor Jirsák měl už nějaký nápad v hlavě. Studium jsem končila v roce 1993, profesor Jirsák začal s výzkumem na přelomu let 1998 a 1999, patent pak pochází z roku 2004. Já jsem v té době začínala pracovat ve firmě Elmarco, která společně s TUL vyvinula zařízení pro výrobu nanovláken.

Chtěla jste po skončení vysoké školy pracovat v textilním průmyslu?
Když jsem končila studium, byla Česká republika poměrně významným producentem textilií v rámci předlistopadového období a obchodního uskupení států RVHP. Když se začaly tyto trhy rozpadat, došlo v Čechách k významnému poklesu pracovních míst. V roce 1989 český textilní průmysl zaměstnával půl milionu lidí, 70 procent byly ženy. V roce 2015 už bylo v textilním průmyslu jen 20 tisíc lidí, z čehož je zase převážná část tvořena ženami. Z toho je vidět vývoj tohoto průmyslového odvětví. Škola chrlila každý rok množství inženýrů textilních technologií, kteří si tak museli hledat práci jinde.

Máte představu, jak vypadá uplatnění studentů textilních technologií teď?
V současné době si myslím, že českých studentů na těchto oborech je méně než polovina, většinu tvoří zahraniční studenti ze zemí, kde textilní průmysl má významnou tradici a zaměstnává hodně lidí, jmenovitě třeba v Turecku.

Jakou roli hrálo uvolnění kvót na dovoz textilu z Asie?
Byla to velká změna, která přišla okolo roku 2000. Do té doby existovala jakási bariéra, ale potom padla všechna omezení a začalo se sem valit to, co tady máme do dneška a už se to nikdy asi nezmění. Pracovních míst ubylo, v regionech, kde byl průmysl silný, jako jsou Jizerské hory, Podkrkonoší, Orlické hory, tak tam stále stojí malé fabriky, které byly součástí větších konglomerátů a nyní jsou z nich brownfieldy.

Kdy tedy došlo k vašemu prvnímu setkání s nanotechnologií a nanotextilií?
Když jsem nastoupila jako projektový manažer do Elmarca, firmy, která vyrábí stroje na výrobu nanovláken. V té době jsme bydlela v Železném Brodě a ukončila jsem pracovní poměr v jedné z posledních firem na výrobu textilu v regionu. Hledala jsem novou práci, aby bylo z čeho platit složenky. V Elmarcu jsem pracovala 6 let. Nanovlákna můžete vyrábět jen tehdy, když víte, co z nich budete vyrábět a jestli to dává po stránce byznysu nějaký smysl. Jestli existuje trh a jestli jsou zákazníci ochotni za výrobky z nanovláken zaplatit.

Jak vidíte budoucí využití nanotechnologií v průmyslu? Žene jejich vývoj kupředu vědecký výzkum nebo možnosti soukromého sektoru?
Myslím si, že je to kombinací obou faktorů. Jsou skupiny lidí, kteří dál dělají v rámci nanotechnologií experimentální výzkum. To znamená, že se snaží dál rozvíjet technologii na výrobu nanovláken jako takovou. To znamená, že neřeší, co s nanovlákny, kdo je bude dělat, ale to, jak se vyrábí, jestli se dají vyrábět efektivněji atd. Což je super a velmi důležité. Tento vývoj je velice časově a finančně náročný. Univerzitě v Liberci se naštěstí daří zajistit si na tyto aktivity dostatek zdrojů. Pak je to o tom, že průmysl může tento vývoj směrovat k nějakému konkrétnímu výstupu – materiálům a produktům.

Máte na kontě řadu spoluautorství, desítky patentů a užitných vzorů. Co vás žene kupředu? Je to univerzálnost použití nanovláken, nebo touha růst jako businesswoman?
Neustále se objevují nové a nové myšlenky, některé jsou praštěné, jiné jsou dobré. Vždycky je fajn si tyto nápady vyslechnout a zamyslet se nad tím, zda mají potenciál pro byznys. Fungujeme jako firma, nejsme výzkumná organizace, to znamená, že se musím chovat velice pragmaticky. Když tam ten potenciál není, můžu se nad tím zamyslet, možná se i zasnít, ale určitě do toho nebudu investovat velké peníze.

Jak došlo k vašemu spojení s Triolou a následnému vzniku Nano Medical?
Měla jsem vizi, ale neměla jsem peníze. Bylo to pragmatické rozhodnutí. S vlastníky Trioly jsme se bavili o tom, jestli najdeme model, který bude dávat smysl jim i mně.

Hrubý domácí produkt loni klesl o 5,6 procenta. Hodně firem propadlo a má finanční potíže, na druhou stranu je tu specifický segment, který prosperoval a rostl o desítky procent. Je Nano Medical jednou z těch firem, kterým koronavirus pomohl?
Určitě to byl pro nás velký impuls, minimálně v tom smyslu, že věci, které bychom dělali tři týdny, musely být hotové hned. Kvůli tomu děláte chyby, ale zároveň se velice rychle učíte a organizace se rychle formuje. Od loňského května, kdy k nám nastoupilo 17 zaměstnanců, se podařilo během pár měsíců vybudovat funkční firmu. Celkem logicky nám nastalá situace pozitivně ovlivnila tržby a cash flow.

Bylo to jen o štěstí nebo o připravenosti rychle reagovat na poptávku?
Štěstí přeje připraveným. Vedle nás pak byly připravené desítky dalších firem, které investovaly do nákupů strojů na výrobu roušek, respirátorů, desinfekce, ochranných štítů a obleků atd. Musím říct, že často přemýšlím nad tím, že jsme národ plný neuvěřitelně akčních a schopných lidí. Vidím to na vlastní oči téměř každý den. Některé firmy jsem i navštívila. Oni opravdu dokázali v únoru v kuchyni začít byznys a nyní jsou to firmy podobné té naší. Ti lidé vzali vlastní peníze a věnovali tomu obrovské množství času a práce a dovedností a udělali z toho smysluplný byznys.

Dá se tedy říci, že pandemie přinesla i spoustu obchodních impulsů?
Nejenom že pandemie některým firmám pomohla, ale dokonce některé firmy kvůli tomu i vznikly. Když se dnes podíváte, kdo dneska roušky a respirátory vyrábí, tak bych řekla, že více než polovina subjektů před pandemií neexistovala. Tyto firmy byly založeny v březnu, dubnu loňského roku.

Přezdívá se vám NanoLady, je opravdu tak vzácné potkat ženu ve vedení podniku s nanotechnologiemi?
Je relativně vzácné potkat ženu v jakékoli manažerské pozici v České republice. Existuje taková anketa Top 100 žen v českém byznysu. Já si myslím, že jich možná ani více není. Adekvátně k tomu bych řekla, že se to prolíná ve všech odvětví byznysu. Takže ti kapitáni jsou většinou muži.

V rámci EU má podle statistiky Eurostatu Česká republika druhý nejvyšší rozdíl ve výdělcích žen a mužů, je to okolo 20 procent. Musela jste někdy bojovat za to, abyste dostala stejný plat jako váš mužský kolega?
Ano, neustále.

Jak řešíte odměňování v Nano Medical?
V rámci firmy se snažím, aby ženy byly hodnoceny rovnocenně jako muži. Ženy ale o to musí stále bojovat. Možná je to jednodušší dnes než před 10 lety, ale rozhodně to není automatické. Před pár lety bylo výročí 100 let, kdy české ženy získaly volební právo, přitom je to směšné, že do té doby nebyly považovány za rovnocenné mužům. Když si vezmete, že máme za sebou 100 let, teprve čtyři generace žen, tak na tom zase nejsme tak špatně. Rozhodně to ale stále není o rovnocennosti a nejenom v odměňování.

Proč si myslíte, že ženy vydělávají stále méně než muži?
Záleží také na tom, o co si ženy řeknou a jak to vnímá společnost. Jestli zapojení a práci žen vnímá jako prospěšný a důležitý faktor, a to nejen z hlediska lepších ekonomických výsledků, ale obecně, že je společnost celkově spokojenější. Když se někdo cítí utlačovaný nebo znevýhodněný, tak o to více křičí, že chce svá práva. Když nejsou ženy znevýhodňovány, tak velice často udělají i to, co muži nedělají rádi.