Kliknutím zvětšíte„Inspirace buď přijde, nebo ne. Já měl to období na vysoké škole a podruhé nedávno, po 30 letech, a jsem rád, že to zatím neodešlo,“ říká. Jedním z prvních čtenářů sbírky a kritiků byl herec Divadla F. X. Šaldy Martin Polách. „Poezie má působit. Někdo se mě zeptal, jak se mi líbí poezie lékaře hygienika. Já jsem tam žádného hygienika nenašel. To jsou básně člověka, který dokáže velmi citlivě vnímat život. Můžu proto říct, že jsem četl ze sbírky skutečného básníka. Nikoli lékaře, který se pokouší psát,“ řekl po prvním veřejném čtení populární herec.
Jak vlastně vaše sbírka vznikla?
Naprosto náhodně. Ještě na vysoké škole jsem psal texty pro své kamarády z punkové kapely, kteří nedávno vydávali CD a požádali mě v souvislosti s tím o souhlas. Tím pádem se to provalilo doma a jedna z mých dcer přepsala mé staré texty a básničky z všelijakých pijáků a sešitů a poslala je bez mého vědomí do několika nakladatelství. Tam projevili zájem a donutili mě je znovu probrat.
Vaše básně svou poetikou připomínají Václava Hraběte. Byl pro vás inspirací?
Určitě. Václav Hrabě byl velký vzor pro celou generací beatníků, která mě ovlivnila. Hrabě pro mě byl inspirací hlavně v určitém uspořádání stavby veršů. Cítím podobně jako on rytmus, blues.
Byl jste beatníkem?
Byl jsem především vzorným studentem, medicína a můj obor epidemiologie mě polapily, ale vedle toho jsem psal také pro kamarády z punkových a folkových kapel. Bylo to odreagování. Básničky jsem pak i zneužíval, abych obloudil děvčata.
Námětem většiny vašich básní jsou právě vztahy a žena. Vycházel jste z osobních prožitků?
Většina těch básní, které pokládám za pravdivé, vycházejí vždy ze skutečného prožitku, z nějaké reálné situace. V tom je rozdíl mezi mnou a opravdovými básníky, kteří podle mého takové podněty nepotřebují, a přesto o tom dokážou psát.
S určitou nadsázkou jste řekl, že ta první tvůrčí vlna z období studentských let byla spíš intuitivní, kdežto ta druhá, kdy jste se k psaní vrátil v dospělém věku, už vznikla na základě „vědeckého poznání“. Co jste tím myslel?
To byla samozřejmě básnická licence. Psaní v dospělém věku pro mě znamenalo odstřihnutí se od některých problémů a od pracovní zátěže. Byla to potřeba ventilovat myšlenky nebo se naopak od některých oprostit. Možná není náhodou, že mé druhé „básnické“ období přišlo v průběhu mé mise na ministerstvu zdravotnictví, když jsem působil jako náměstek ministra a hlavní hygienik. Za prvních dvou ministrů jsem neměl potřebu psát, s tím třetím to přišlo…
Byla to svým způsobem duševní hygiena?
Asi to tak opravdu fungovalo. Ilustruje to jedna historka. Prožíval jsem určité období frustrace a v průběhu jedné porady jsem napsal básničku, odkaz na Tracyho tygra. Bezprostředně po té poradě jsem měl mluvit v Českém rozhlase o nebezpečí eboly. Básničku jsem ukazoval tiskové mluvčí, protože autor nemá v první chvíli schopnost sebekritiky a navíc jsme se dobře znali. Ona mě ale odbyla, ať to schovám a soustředím se na rozhovor. Dopadlo to tak, že ona byla u mikrofonu trochu roztřesená, zato já jsem byl v naprosté pohodě, protože jsem se psaním dokázal odstřihnout od určitých problémů, odreagovat se a občerstven jsem dokázal o dané problematice mluvit.
Měl by si každý člověk najít svou druhou stránku osobnosti, aby uměl vykompenzovat a ventilovat náročné povolání nebo životní trable?
Já si myslím, že lidé jsou vnitřně nesmírně bohatí, v každém se skrývá mnohem víc než pouhé dvě stránky osobnosti. Jde jen o to dát jim prostor a když se to povede, tak to člověka i jeho okolí nesmírně obohatí. Člověk by měl být vyvážený a neměl by se upnout jen na jeden bod.
Jak na šéfa básníka reagovali vaši podřízení na krajské hygieně?
Možná to pro ně bylo překvapení, ale vzhledem k tomu, že tam působím 35 let, tak už je nepřekvapí nic.
Při které básni jste si nejvíce „pustil žilou?
Asi při těch, které ve sbírce vůbec nejsou.
Je pro vás vydání sbírky impulsem, abyste psal dál?
Inspirace buď přijde, nebo ne. Teď jsem rád, že zatím neodešla.
33
Čtenář 
1
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
