„Rozhodl jsem se zvážit všechna pro a proti a rozhodl se ukončit. Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl,“ napsal v posledním rozloučení, kde se označil za dobrodruha, který vyhledával neprošlapané životní cestičky, z nichž některé končily neúspěchem. Muže se smyslem pro spravedlnost a pravdomluvnost, který se nebál projevit své city. A v neposlední řadě úředníka, který si svým workoholismem zničil zdraví. Nové země už neobjeví, nic nového neochutná, s nikým se neseznámí. 

Už odmala byl Jakub samotář, což podle něj způsobil i vliv jeho despotického otce. Kvůli němu neměla rodina žádné přátelé, celé dětství prožil bez návštěv. Během dospívání se tak v něm formoval velký individualismus a vědomí, že má věřit hlavně sobě. Jak se sám zmínil, okolí mělo tendence ho podceňovat, jako například výchovný poradce na základní škole. Jakub překonal překážky a svůj smysl života a zalíbení našel v práci. „V každém zaměstnání bylo tak extrémně snadné být skvělý, uspět a třeba i systém a procesy posunout o kousek dále. V každé další práci jsem pracoval víc, lépe, déle než ostatní. Až jsem se v únoru 2020 dostal na Krajský úřad Libereckého kraje na pozici vedoucího oddělení cestovního ruchu jako zástup za mateřskou dovolenou,“ popsal v dopise Šeps.

Do nové práce se naprosto ponořil a upřednostnil ji před vším ostatním, ať už se jednalo o magisterské studium, přátele či rodinu. Pracoval po večerech z domova, neodpočinul si ani v neděli. Prakticky neustále byl on-line či na telefonu. Tři roky práce shrnul do tisíce telefonátů a schůzek a počet odeslaných emailů se měl vyšplhat na 75 831. „Celé to vlastně bylo až nelidské. Telefony neustále zvonily, emaily průběžně cinkaly, lidé chodili na schůzky, kolegyně a kolegové měli otázky, kalendář se plnil řadou jednání různě po světě. Do toho milion úkolů ke splnění, úředničina v podobě spousty tabulek, bodů do rady, objednávek, faktur, jednání a porad, které často k ničemu nevedly, ale které si vyžadovaly plné soustředění. No nepřál bych to nikomu,“ popsal své pracovní nasazení mladý úředník.

Jeho všední dny končily až kolem 22. hodiny, kdy padl do postele. Přesto nemohl často usnout, jelikož přemýšlel o tom, co musí další den vše stihnout. Takto fungoval pětkrát týdně, v sobotu měl většinou volno a poslední den v týdnu se opět pustil do práce. Paradoxně pracovní neděle vnímal jako skvělé. Byl to jediný den, kdy prakticky nikdo nevolal, nepsal a práce mu šla od ruky a úkoly mizely. „A takhle to šlo dál, věci se dařily, politici byli nadšení. Nespočetněkrát jsem byl chválen, dostával nejvyšší odměny na celém odboru a vždy mi bylo předkládáno, jak skvělý a progresivní jsem zaměstnanec,“ svěřil se

Sám si ale delší dobu uvědomoval, že pracovní nasazení není normální. Práce mu zaplnila velké množství času, to se částečně změnilo na podzim loňského roku díky nástupu dvou kolegů na zkrácený úvazek. Přestože od začátku věděl, že je v zástupu za kolegyni, která šla na rodičovskou dovolenou, a s tím i nastupoval, plánoval se zároveň přiblížit se normálnímu životnímu fungování a budoucnost chtěl spojit na další léta s krajským úřadem. Připravil se na to, že například ještě dalších pět let bude na této pozici kontinuálně budovat, stavět a inovovat a tomu přizpůsoboval všechny kroky. To se nepodařilo a kolegyně se z rodičovské dovolené vrátila zpět. „Náhradou mi byla nabídnuta práce v liberecké zoologické zahradě na marketingu nově vznikající společné vstupenky – výsměch,“ popsal událost Šeps.

Začal zjišťovat, že celé to snažení bylo vlastně zbytečné. Přestal s abnormálním nasazením a vykonával jenom nezbytné minimum. Tehdy si uvědomil, že si minimálně zhuntoval půl zdraví. Trpěl atopickým ekzémem, extrémně vysokým tlakem, měl problémy s játry a další neduhy související s konzumací velkého množství alkoholu. Postihl ho únavový syndrom, začal být apatický a ztratil veškerou radost a chuť do života. „Nedává mi další působení v tomhle světě už žádný smysl. Možná to je zbabělé, ale možná to je naopak hrdinské. Ve všech případech to je logické rozhodnutí, žádný afekt, nebo momentální blbý nápad,“ zdůraznil. Poslední týdny totiž jen přežíval a uzavřel se před světem. „Tím jsem samozřejmě několika lidem ublížil, nebo jim přidělal starosti, ale opravdu jsem nemohl jinak,“ dodal na závěr. Pak podle informací Deníku ukončil život skokem pod vlak.

Svůj sepsaný příběh, jehož poslední řádky sepsal v slzách, ukončil následujícím poselství. „Workoholismus není nikdy správnou možností. Vždycky je lepší se více věnovat svému zdraví, rodině, přátelům a koníčkům.“

Workoholismem nebo-li závislostí na práci se intenzivně zabývá přes 15 let psychiatr a psychoterapeut Tomáš Rektor. Podle něj workoholici mají hodně často problém užít si život, radovat se z běžných aktivit, a proto příjemné pocity hledají v práci. Základní princip u závislostí je velmi podobný a workoholismu se říká „ctnostná závislost“. „Jedním z mála fungujících protijedů na workoholismus, ale i jiné závislosti tak je budovat síť vazeb kolem sebe,“ sdělil Rekor. 

Další rada spočívá v tom, aby si člověk vytyčil vlastní hranice, ať už se jedná o striktní dodržování pracovní doby, vypnutý telefon během víkendu či věnoval dostatek času rodině a koníčkům.

V Česku ukončí život vlastní rukou kolem 1300 lidí ročně. V roce 2021 ukončilo podle Českého statistického úřadu v Česku svůj život sebevraždou 1221 osob, čtyřikrát až pětkrát častěji šlo o muže. Čísla postupně klesají, v roce 1970 to bylo 2824 osob, v roce 2012 pak 1 658. Odhaduje se, že reálné číslo zemřelých z vlastního rozhodnutí je ale zhruba dvojnásobné. V mnoha případech jsou totiž okolnosti úmrtí nejasné. Nejvíce sebevražd na počet obyvatel je v Japonsku. Nejčastěji si podle CNN lidé berou život kvůli sociální izolaci, dlouhé pracovní době nebo duševnímu zdraví.