Smuteční síň prachatického městského hřbitova byla příliš malá pro hosty posledního rozloučení s Tomášem Procházkou, který padl 22. října v Afghánistánu. S rodákem z Prachatic se loučila rodina, přátelé, kamarádi, kynologové i zástupci Armády České republiky.

Obřadní síň byla přístupná pouze pro nejbližší rodinné příslušníky padlého prachatického rodáka, který v posledních letech žil v Hrádku nad Nisou. Další zhruba tři stovky smutečních hostů zůstaly v její blízkosti, kam byl obřad přenášen z reproduktorů. Poslední rozloučení zahájil přelet gripenů, ty ale vinou mlhy nad městem nebyly vidět. Obřad vedl duchovní a vojenský kaplan Petr Šabaka.

ZEMŘEL ZA SVOBODU

Promluvil také prachatický starosta Martin Malý: „V Prachaticích se narodil, vyrůstal a trávil zde školní a studentská léta,“ zahájil svou smuteční řeč Martin Malý, starosta Prachatic. „Každoročně se 11. listopadu scházíme na tomto pietním místě a připomínáme si Den válečných veteránů, den vzpomínek za padlé vojáky. Od tohoto okamžiku bude mít pro mě a pro naše město ještě hlubší a osobnější význam,“ uvedl Martin Malý s tím, že osud Tomáše jasně ukazuje, že za naši svobodu a demokracii je nutné stále bojovat, chránit ji a že tyto hodnoty nejsou samozřejmostí a zadarmo. „Pamatujme na to a važme si každého vojáka, který je ochoten bránit výdobytky moderní evropské civilizace s nasazením vlastního života, tak jako Tomáš, který položil život při plnění vojenských povinností na zahraniční mírové misi a stal se tak novodobým prachatickým válečným hrdinou,“ řekl Martin Malý.

Poslední rozloučení uzavřely čestné salvy za doprovodu armádní hudby, která zahrála také státní hymnu.

| Video: Youtube

Celý průběh rozloučení jste mohli sledovat i v živém vysílání.

42letý Tomáš Procházka působil jako kynolog Centra vojenské kynologie v Chotyni na Liberecku a žil v nedalekém Hrádku nad Nisou. Právě na zdejším Horním náměstí první den po jeho smrti zavlála černá vlajka a ve vestibulu místní radnice vzniklo pietní místo, kam lidé chodili položit květinu či zapálit svíčku.  Padlého vojáka si lidé připomněli také na konci října na shromáždění v Oldřichově na Hranicích. „Rozhodli jsme se spolu s legionáři věnovat alespoň našemu kamarádovi Tomášovi lípu republiky,“ vysvětlil starosta Hrádku nad Nisou Josef Horinka.

VZPOMÍNKY NA TOMÁŠE

Rozloučit se s výborným kamarádem se s přáteli – kynology přišel také Jan Maun z Prachatic, který se s Tomášem Procházkou přátelil pětadvacet let. Jejich přátelství v podstatě začalo u psů, díky nim se seznámili. „Úzce jsme spolu spolupracovali, díky Tomášovi jsem se dostal na světovou soutěž, kterou jsem vyhrál. Hodně mi pomohl,“ popisuje smutně a dodává, že Tomáše Procházky si vážil nejen jako svého přítele, ale hlavně jako výborného člověka.

„Každý, kdo odjíždí na misi, ví, že se něco může stát a musí s tím počítat,“ říká se smutkem v hlase Ota Nevšímal. On sám byl na misi Unprofor na území bývalé Jugoslávie v letech 1993 až 1994, dodnes slouží jako člen aktivní zálohy. „Proti Afghánistánu to byl ale nejspíš jahodový pudink,“ myslí si a dodává: „Vím, jak moc jsou mise pro Armádu České republiky důležité. Armáda prošla obrovskou proměnou a profesionalizací na všech úrovních. Civilové to nejsou schopni ani trochu pochopit, jak moc je to přínosné.

Paradoxně i ti mrtví dávají armádě váhu, hrdost….“ Tomáše Procházku, který byl, je a zůstane Prachatičák, i když ve městě už pár let nebydlel, znal od vidění. „Když je ti dvacet, života si moc nevážíš, protože jsi se o něj nijak nezasloužil. Jsi borec a jediné, o co máš strach, aby ses nevrátil jako mrzák, to už by jsi nebyl borec, to radši umřít. Když je ti čtyřicet a máš ženu a děti, chceš se vrátit třeba jako mrzák. Musí to být hodně těžké. Tomáš se nevrátil a krom nezměrné bolesti ze ztráty se jeho rodina musí vyrovnat i s celou řádkou praktických starostí,“ dodává smutně.