Posléze přešla na staré fotoaparáty a odtud už to byl jen krůček k šicím strojům, které se jí staly osudnými. „Intenzivně se jim věnuji posledních 13 let, ale první stroje jsem získala už před 23 lety. Tehdy jsem neměla ani tušení, jak moc se sbírka rozšíří,“ popsala začátky své vášně sběratelka s tím, že aktuálně už má přes 800 kousků. „Mám dvě práce, abych si mohla kupovat šicí stroje,“ doplnila se smíchem.

Jak sama přiznala, šití jako takové jí příliš neláká. Spíše se zaměřuje na technickou stránku strojů a jejich renovaci. Navštěvuje bazary, vetešnictví i sběrny, šicí stroje přijímá i jako dary od lidí. „Osobní vztah mám ke stroji po babičce. Rarit mám spoustu, ale tu asi největší představuje Singer 2 z roku 1870. Z téhož roku je neuvěřitelně zachovalý Hurtu & Hautin nebo například stroj Patent Pribil na šití klobouků. To byla ještě poctivá strojařina,“ podotkla Cvrčková.

Řadu historických šicích strojů lze podle ní opravit a sehnat pro ně náhradní díly. „Kdyby se mi podařilo sehnat Singer 1, sedlářský Pearson nebo třeba stroj Serpentine od firmy Jones, takzvaný labutí krk, byla bych nadšená. Nyní se zaměřuji na stroje, které jsou něčím zajímavé, unikátní, a nemusí se vždy jednat o jejich stáří,“ osvětlila.

Díky svému sběratelství pronikla i do kinematografie. Oslovila ji německá produkce válečného filmu Na západní frontě klid, který se natáčel podle knižní předlohy Ericha Maria Remarqua před dvěma lety pro Netflix. Ve filmu si zahrálo jejích 50 zcela funkčních šicích strojů.

Jizerský dřevorubec 2023.
FOTO: Mladí dřevorubci v akci. Frýdlantským parkem se ozývá řev motorových pil

Jelikož se jednalo o drama odehrávající se ve Francii během první světové války, musely odpovídat tehdejší době. Na místě je seřídila a ještě musela komparzistky s nimi naučit zacházet. „Být součástí natáčení byl obrovský zážitek,“ svěřila se s tím, že další dva sběratelské předměty se objeví v americkém seriálu Netflixu.

Donedávna byla část její sbírky součástí expozice v Jizerskohorském technickém muzeu v Bílém Potoce. Právě možnost ukázat poklady zachycující textilní historii byl jedním z impulsů k rozšíření sbírky. Kvůli ukončení spolupráce z důvodu nedostatku prostoru ale musela exponáty vystěhovat a větší část sbírky je aktuálně uložena v pronajatém skladovacím prostoru. „V garáži mám místo auta stroje od podlahy až po strop a ty dětské zabírají i poličku v šatní skříni,“ doplnila sběratelka.

Do budoucna by ráda založila muzeum, v jehož prostorách by všechny její šicí stroje našly nový domov. Součástí by byla i sedlářská dílna, pořádala by tu workshopy a přednášky. „Najít prostor a upravit ho je finančně náročné. Musela bych vyhrát v loterii, najít mecenáše nebo získat dotaci. Přesto věřím, že se mi podaří tento sen splnit,“ uzavřela vyprávění Pavlína Cvrčková.