„Přeji vám, aby se vám tu společně dobře žilo a abyste tu našli klid,“ řekl a všichni věděli, oč běží – klidu si nikdo z těch, jimž se obrátil život vzhůru nohama, za poslední dobu moc neužil. Oč stručnější byl proslov, o to silnější byly emoce. „To je kuchyň? To je úplný taneční sál,“ zajásala při prohlídce nová majitelka bytu 2+kk, paní Sytová. Pak ji ale zradil hlas. „Nemám slov. Nemůžu mluvit.“ Mokré oči měla i její dcera, sedmnáctiletá Jana. Ta nás zavedla na přeoranou pláň, která zůstala po jejich domku u řeky.

„Bude mi to vždycky líto, když budu chodit kolem,“ svěřila se, zároveň ale zdůraznila, jak je ráda, že se do Bílého Kostela může vrátit. S rodiči dosud žila v bytě v Liberci, který jim na půl roku zdarma poskytl pan Kalát. Jeden z těch skoro bezejmenných, kteří z loňské povodně učinili nevídanou přehlídku sousedské vzájemnosti.

O té bylo i včerejší předávání domu v Bílém Kostele. Na schodech zahrál na housle syn ředitelky místní MŠ Štěpán Šindelář, ředitelka zdejší základní školy napekla koláče, školka dodala barely s čajem a kafem a na sklenici šampaňského také došlo. Noví nájemníci dostali jako pozornost poukaz do místního kadeřnictví: „Dala jim ho paní Molková. Ta se sem s manželem přistěhovala před rokem, opravili s manželem dům a v létě je to vyplavilo. Devátého srpna přitom chtěli otvírat to kadeřnictví,“ vysvětlil starosta Formánek a dodal: „Otevřou ho k prvnímu březnu.“

Drobných příběhů, které vybarvují obraz jedné z povodněmi nejhůře postižených obcí, bylo více. Třeba ten o paní, která se nového bydlení nedožila.
„Paní Pazderová žila v tom modrém domku u řeky. Bylo jí už 89 let,“ vysvětlil starosta. I po modrém domu zůstala holá pláň. Místo stařenky se do povodňového domu postěhuje pan Strnad, jehož dům sice zůstal stál, ale je značně poničený.

„Hledali jsme náhradního nájemníka. A pan Strnad už se do svého domu vrátit nechce,“ vysvětlil Petr Formánek s tím, že tento nájemník bude mít smlouvu pouze na rok. Ostatní, z nichž povodeň udělala skutečné bezdomovce, dostanou smlouvu na dobu neurčitou. Za byt budou platit 2 000 korun nájemného a prvních 5 let také tisícovku za zařízení – kuchyň a koupelnu. Elektřinu a plyn si budou hradit zvlášť, starosta ale ujistil, že dřevostavba je dobře izolovaná a náklady na energie by neměly být vysoké. Cena nájemného se pak odvíjela od obvyklých nájmů v Bílém Kostele.

Dům v ceně necelých šesti milionů byl z větší části zaplacen (4, 6 milionu korun) z dotace Ministerstva pro místní rozvoj. Dalších osm set tisíc obec dostala od dárců – firmy Monroe z Hodkovic a od pana Hlaváče staršího. Ten v Bílém Kostele kdysi žil, pak emigroval do Švédska. Po povodních se rozhodl malé vesnici v Čechách věnovat půl milionu.

„Tihle sponzoři by si zasloužili poděkování,“ vděčně to okomentoval starosta Formánek. Nezbývá než souhlasit – s příjemným vědomím, že Bílý Kostel se navzdory přírodní katastrofě vybarvil jako místo, kde spolu lidé skutečně spolužijí