Ivoš Habán je zaměstnancem Národního památkového ústavu v Liberci. Pracuje jako editor vědeckého časopisu Fontes Nissae a věnuje se vědecké činnosti. Anna Habánová, jeho žena, učí na Katedře historie Technické univerzity, pracuje jako kurátorka v Oblastní galerii v Liberci. Společně vychovávají dva syny.
Už máte nainstalovanou výstavu?
AH: Z větší části ano. Už se dodělávají jenom drobnosti. Ještě je potřeba nasvítit vystavené objekty a umístit popisky a informativní panely.
IH: Bylo to náročné. Na výstavě je šestnáct panelů, které uvádějí jednotlivé místnosti. Chtěli jsme, aby měli návštěvníci možnost se seznámit s tím, co je vystaveno. Nejsou to obsáhle texty, mají okolo tři sta znaků, to znamená dvě smsky textu o tom, co je vystaveno v jednotlivých místnostech.
Podle čeho jsou obrazy rozděleny ?
AH: Začínáme učiteli na akademiích výtvarného umění.
IH: Je to takový prolog k výstavě. Jsou to učitelé, kteří vychovali celou generaci umělců.
AH: Pokračujeme vývojem jednotlivých uměleckých skupin. V českém prostředí byl Mánes nebo Umělecká beseda. V německém prostředí nastal jejich největší boom mezi lety 1918 a 1920. Na výstavě jsou pak zastoupeny členové těchto skupin.
IH: Poutníci, umělecká skupina prezentovaná hned na začátku výstavy, sledovali společný cíl. Byl to okruh lidí kolem akademie, který se většinou orientoval na Drážďany.
Jak je na výstavě vymezen česko-německý prostor?
AH: Jsou to oblasti, kde byla převážná část obyvatel německy hovořících. Je to oblast tzv. Bohatých Sudet, která se táhne od Ostravy až po Cheb. Částečně do tohoto prostoru spadaly i Jižní Čechy, Jihlava, Znojmo, Český Krumlov. Je to německá menšina v Československu, jejíž členové tu žili od středověku, raného novověku nebo přišli v 19. století.
IH: Ostrava, Brno, Praha, Olomouc jsou další města, ve kterých se pohybovala německá inteligence a německý kapitál. Společenská situace se změnila až po roce 1918, kdy v průběhu prvních dvou desetiletí 20. století docházelo k posunu od zemského cítění k národnostnímu. Německy hovořící obyvatelé se tak neidentifikovali jako Němci na Moravě, ale považovali se za součást československého národa.
Německy-hovořící tedy znamená Němec?
AH: Do roku 1918 to byly obyvatelé Rakousko-Uherska. Po roce 1918 to byli českoslovenští občané, kteří ale hovořili německy.
IH: Někteří z nich hovořili jak česky tak německy. Později do toho vstupuje etnický faktor a otázka židovství. Pak vyvstává otázka jestli je židovství etnické, podle vyznání nebo podle přihlášení se k národnosti při sčítání obyvatelstva.
AH: V roce 1933 tomu nastavily normu norimberské zákony, které definovaly židovství. S pojmem židovství je nutné operovat velmi opatrně a obezřetně. Nechceme nikoho urazit a jsme si velice dobře vědomi toho, co se mezi lety 1933 do roku 19475 stalo.
Proč nejmenuje výstava Mladí lvi v kleci?
IH: Vizuál výstavy je v českých národních barvách. Červenobílá není zvolena náhodně. Lev je symbolem české státnosti. Výstava tak představuje autory, kteří měli československé občanství a byli tady doma. Později opouštěli toto území, protože byli židé a utíkali průběžně od roku 1936 do zahraničí. Nebo pak za značně vyhrocených skutečností v březnu 1939, někteří putovali do koncentráku.
AH: A nebo byli odsunuti v roce 1945.
IH: Prostě měli tu smůlu, že hovořili německy.
Co se stalo s jejich tvorbou po tom, co byli nuceni odejít?
AH: Po roce 1945 se Němec psal s malým m, všechno co bylo německé bylo špatné. Například v paměťových institucích se po druhé světové válce všechno co bylo německé potlačovalo. Výtvarné umění, muzeální sbírky, muzeální expozice. Archivy byly výjimkou, protože tam se ta kontinuita nedala tak snadno přerušit.
Jak se sháněli informace o jednotlivých autorech?
AH: Pokud jste potřebovali něco zjistit, tak se logicky muselo jít do německých análů v těch německy hovořícíchoblastech. Řekněme, že hlubší studium těchto sledovaných oblastí bylo znemožněno pro nedostatek vůle a zájmu.
Jedná se tedy o první zpracování tohoto tématu v rámci galerijní praxe?
AH: Myslím, že v 80. letech nastává určité uvolnění. Vyvrcholilo v roce 1994, kdy byla uspořádána výstava Mezi registry, na kterou později navázalo v Chebu sympozium Festival uprostřed Evropy. Naše výstava je pak prakticky druhým pokusem o komplexnější představení tvorby českých Němců.
IH: Navíc se jedná o meziválečnou generaci, těch nejmladších umělců, proto je v názvu výstavy slovo mladí.
Proč jste si zvolili za téma právě české Němce?
IH: Já jsem se poprvé s tímto tématem potkal při studiu v Brně. Pro svou diplomovou práci jsem zpracoval tvorbu Maxima Kopfa. Z práce vznikl katalog a výstava, která byla v Liberci. A tady jsem se v roce 2002 poprvé setkal se svou ženou. Později jsem dostal možnost pracovat s pozůstalostí po významné sochařce. Ty materiály byly tak úžasné, že jsem se tomuto tématu, chtěl věnovat dál. Moje žena byla v té době už na univerzitě, už jsme se dobře znali a v roce 2008 jsme se přihlásili do doktorské studia.
Hlásili jste se spolu?
AH: Ano, protože já jsem řekla, že to bez Ivoše nezvládnu. Výhodnou byla mateřská dovolená, kdy jsme měla čas na objíždění archívů. Při regulérním zaměstnání v galerie by na to nebyl čas.
Co vás spojilo na pracovní úrovni? Vztah nebo podobné téma výzkumu?
AH: Když jsem nastoupila v roce 2002 do galerie, tak mě bylo řečeno, že v depozitáři je nezpracovaná tvorba českých Němců a čeká se na někoho, kdo bude mluvit německy. Jelikož jsem studovala v Německu, tak se příležitost nabízela sama.
Takže prostě nebylo zbytí a vrhla jste se do práce?
AH: Ze začátku jsem nebyla moc nadšená. Obrazy nebyly v dobrém stavu. Navíc byly od autorů, o kterých nikdo nic nevěděl. Respektive se vědělo kdy a kde se narodili, ale všechny informace končily tím, že byli odsunuti.
Pak začalo Vaše pátrání?
AH: Jelikož nebylo na čem stavět, znamenalo to začít hledat v archívech, knihovnách a pozůstalostech. Problémem navíc bylo, že ne všichni pozůstalí jsou naklonění ke spolupráci.
Přijede se někdo z pozůstalých podívat na výstavu?
AH: Doufáme, že přijede neteř jednoho z libereckých malířů, která se sama stala malířkou. Nyní jí je přes devadesát let a je jedním z lidí, díky kterým se podařilo výstavu dát dohromady. Poskytli nám osobní informace, které se nedočtete v novinách, archívech ani katalozích.
IH: Většina archiválií byla zničena v divokých dobách, třeba květnu 1945.
Jak probíhal samotný výběr zastoupených umělců?
IH: Od roku 2010 jsem procházel depozitáře jednotlivých regionálních institucí. Zatímco Anna mířila do Německa.
AH: Důležité bylo zjistit, co se v těch depozitářích vůbec nachází. Když se vědělo, kdo je autorem obrazu, pak chyběly informace o jeho životě. Nevědělo se zda-li se v rámci jeho tvorby jedná o hodnotné dílo.
Jak jste v takových momentech postupovali?
AH: Rozdíl mezi dobrým a špatným obrazem bychom jako historici umění poznat měli. Otázkou bylo jak se vyrovnat s faktem, že ta kvalita je velmi kolísavá.
Výstava je tedy unikátní nejen historickým obdobím, ale také autory, které představujete veřejnosti.
AH: Vystavujeme věci naprosto unikátní se soukromých sbírek.
IH: Třetina výstavy jsou veřejnosti naprosto neznámé věci.
AH: Další třetinou jsou věci z depozitářů, které se podařilo zrestaurovat. Obrazů, která česká veřejnost zná, je asi třicet z celkem 200 vystavených děl. To jsou obrazy, které už byly dříve vystaveny.
Jak probíhá zajištění výpůjčky ze soukromé sbírky? Jsou majitelé vždy ochotni dílo zapůjčit k veřejné prezentaci?
AH: Většinou se jedná o sběratele, kteří moc dobře vědí, co sbírají a mají k těm obrazům vztah.
IH: Zápůjčku do galerie berou jako zadostiučinění.
AH: Nutno říct, že nikoho jsme moc dlouho přemlouvat nemuseli.
IH: Výstava má přes čtyřicet zapůjčitelů.
K výstavě jste zorganizovali doprovodný program, který nabízí jak přednášky, tak kulturní akce. Navíc přijede Martina Pachmanová s problematikou genderu. Jsou ženy zastoupeny na výstavě v galerii?
AH: Ano, poměrně hodně.
IH: Je to jeden z fenoménu naší výstavy i popsané doby. 20. léta jsou okamžikem, kdy dochází ke společenskému průlomu. Ženy začínají studovat na výtvarných školách a zároveň se prosazovat i v uměleckých spolcích.
AH: Martina Pachmanová se bude ženám ve výtvarném umění věnovat v přednášce Zrození umělkyně z pěny limonády, která bude 3. října v prostorách galerie.
Odráží se váš partnerský vztah na výstavě, kterou jste společnými silami připravili?
AH: Na výstavě máme asi třináct uměleckých párů, jejichž tvorba se objevuje v doprovodném katalogu výstavy. Do výstavy jsme investovali pět let života. Mladšímu synovi je pět let., takže si to asi umíte představit. Poslední dobou už slýchám: Maminka je se mnou moc dlouho, běž už pryč.
Považujete za úspěch, že jste přežili pět let společné práce?
AH: Dneska máme zrovna výročí svatby.
IH: Sice jsme na něj zapomněli…
AH: Já ne! Já jsem si vzpomněla dřív.
IH: Je to zázrak, že náš vztah to přežil.
Co pro vás bude dostatečná satisfakce?
IH: Že budeme moci fungovat dál jako rodina.
AH: Odměnou by bylo, kdyby výstava lidi zajímala a chodili na ni. Přece jenom je to poslední výstava v galerii, je to poslední šance navštívit stávající výstavní prostory. Další výstavu už bude v novém prostoru lázní.
Obraz s příběhem
Na výstavě Mladí lvi v kleci, která začíná již dnes, bude prezentována malba, plastika, kresba, grafika, plakát a výběrově umělecké řemeslo. Autorům výstavy se díky dlouhodobému výzkumu podařilo shromáždit exkluzivní výběr dosud neznámých děl z veřejných i soukromých sbírek. Jedním z nich je i drobný olej jabloneckého malíře Romana Dresslera s názvem Rue Delambre, který autor vytvořil při jednom ze svých pobytů v Paříži. V době vzniku obrazu fungoval na Rue Delambre legendární Dingo-bar, místo setkávání umělců, literátů a spisovatelů ztracené generace. Na Rue Delambre bydleli ve dvacátých letech dnes světoznámí umělci jako malíř Tsuguharu Foujita, Man Ray nebo Tristan Tzara. Dresslerův pařížský obraz z tohoto období byl vystaven v rámci monografické výstavy v Jablonci nad Nisou v roce 1927. Tento jedinečný obraz člena jabloneckého Metznerbundu se do našeho regionu vrací po dlouhých 85 letech.
Petr Vodseďálek