BJF letos bude, ale proběhne v jiné podobě, než na jakou jsme byli dosud zvyklí. „Rozhodli jsme v polovině dubna a i to už bylo v podstatě za pět minut dvanáct,“ potvrdil Linka, jeden z nejlepších jazzových kytaristů světa.

Nechtěl jste přeci jen, stejně jako někteří organizátoři festivalů, počkat až na definitivní rozhodnutí vlády?
Příprava tak velké akce, jakou je Bohemia JazzFest, trvá skoro celý rok a pro nás v podstatě není možné doufat do poslední chvíle a nedat vědět všem hudebníkům a partnerům, co se vlastně bude dít. Náš festival je otevřený, je o tom, že tisíce lidí přijdou úplně volně na náměstí, kde panuje úžasná atmosféra a dobrá nálada. Jenže ta se odvíjí od toho, že se člověk cítí bezpečně, a my si myslíme, že letos v létě budou mít tenhle pocit lidé spíš doma.

Jak tedy bude letošní BJF vypadat?
Letošní ročník bude úplně jiný i proto, že jsme změnili název na Bohemia JasFest, protože jsme Jazz v názvu nahradili slovem Jas – jako jasno, slunečno. Chceme tím říct, že bude jasno na konci toho tunelu, kterým právě procházíme.

Mládě mravenečníka v liberecké zoo.
Liberecká zoo pauze otevřela. A zdražila vstupné

To ale není jediná změna. Jaké jsou ty další?
Festival se bude streamovat z každého města, kde se měl konat, a muzikanti budou pouze z Česka, zato ale ze všech hudebních žánrů a stylů. Bude tam jazz, rock, blues, pop, latina, klasika… Každý hudebník zahraje jen jednu skladbu a to buď sólo, nebo ve dvou. My předtočíme záběry, jak se festival pohybuje mezi městy, a tím zároveň ukážeme, jak krásná je naše vlast, a vybídneme diváky, aby po ní cestovali a festivalová města navštívili.

Kdy a kde festival uvidíme?
Živé streamování chceme udělat koncem července a začátkem srpna. Přesné termíny pro konkrétní město ale ještě upřesníme.

Které své kolegy a přátele hudebníky jste do projektu přizval?
Jsou to například Petr Janda, Michal Prokop, Jiří Stivín, Martina a Kristýna Bárta, Lenka Dusilová a mnoho dalších, ale mnohé stále ještě oslovuji. Třeba i prostřednictvím novin. Pokud jsem tedy někoho z vás ještě neoslovil, budu rád, když se mi ozvete přes Facebook.

Hranice. Polsko. Ilustrační snímek.
Chcete za hranice? V Libereckém kraji to jde jen na dvou místech

Proč jste se rozhodl pro žánrovou pestrost a nesáhl jste výlučně do jazzových vod?
Letošním festivalem chci říct dvě důležité věci: všichni jsme v tom úplně stejně, ať hrajeme jazz či rock, a tou druhou věcí je, že to zvládneme a že všechno dobře dopadne. O tom jsem přesvědčen.

Pandemie vás zastihla těsně před návratem z Česka do New Yorku. Máte nějaké zprávy o tom, jaká je tam teď situace?
My jsme měli čtyři dny před odletem do New Yorku, ale zůstali jsme na Šumavě a sázíme stromy. Třešně, jabloně, hrušky, švestky a dokonce i jednu broskev. A taky 260 habrů! V New Yorku je naše dcera, se kterou mluvíme každý den. Přes ni sledujeme vše, co se v USA děje. Ta situace je tam opravdu těžká a zřejmě bude ještě těžší, protože právě New York je místo založené na lidské energii. Ta když se stáhne, je to okamžitě poznat. New York – to jsou muzea, koncerty, restaurace… Bez toho všeho si tohle město ani nedovedu představit. Uvidíme, co bude, ale věřím, že se z toho zase dostaneme.

A jak současnou situaci zvládáte vy poté, co vám byla zrušena série koncertů? Prý jste vyměnil kytaru za psaní.
Knížku, která má vyjít letos v září u nakladatelství Albatros, jsem napsal už minulý rok, teď už ji jen dáváme dohromady po grafické stránce. Jsem vlastně moc rád, že na to teď mám čas.

Prozradil jste, že knížka vychází k vašim šedesátinám. Bude o vás, vaší cestě k jazzu nebo o lidech, které jste na ni potkal?
Půjde o moje vyprávění o lidech, které jsem potkal na své cestě světem a kteří mě nějakým způsobem ovlivnili. Někteří jsou velice slavní a někteří ne, ale nějakým způsobem mi změnili život nebo alespoň pohled na něj. A také to je kniha o našich domovech. Narodil jsem se v Praze, moje žena ve Stockholmu, takže máme rodinu i ve Švédsku. Přitom už 35 let bydlíme v New Yorku a chalupu máme na Šumavě. Ke všemu jsem se zamiloval do Itálie, a proto se knížka jmenuje Na cestě domů – vždycky.

Krajská vědecká knihovna v Liberci
Knihovny na Liberecku otevírají. Provoz bude zatím omezený

Změní podle vás pandemie (nejen) hudební svět a co pozitivního si ze současné situace, může odnést každý z nás, byť třeba někteří stejně jako muzikanti přišli o práci a řeší samotnou existenci?
Myslím, že dojdeme k velké změně. Možná, že si začneme více vážit i těch úplně nejzákladnějších věcí na světě, jako je například být pohromadě nebo vypěstovat mrkev. A hudba? To není žádný luxus, ale naprosto potřebný elementární prvek našeho života. Jinak by přeci hudba už dávno nebyla! Pevně věřím, že my hudebníci i vy posluchači si zase najdeme k sobě cestu a zcela jistě to bude bez roušky na obličeji.

Ukázka z knihy Rudyho Linky „Na cestě domů…vždycky“
Vrata statku byla obrovská. Skoro jako na hrad. Stáli jsme před nimi dobrých dvacet minut a přemýšleli, jestli statek obejdeme, jako to s námi udělala paní z realitní kanceláře, a vklouzneme tam malou pěšinkou zezadu od lesa, nebo jestli je otevřeme a vejdeme jako ti, co se pevně rozhodli začít renovovat tuhle přes tři sta let starou kamennou usedlost a přivést ji zpět k životu, užitku a kráse.
Nakonec jsme se já a můj bratr Sváťa rozhodli vrata otevřít. Bylo nám jasné, že se s nimi nehýbalo mnoho let, ale asi jsme chtěli udělat takové symbolické gesto, že právě nastává změna a ego tu opět zvítězilo nad zdravým rozumem.
Opřeli jsme se do nich, a nic. Opřeli jsme se více a vrata se jen trochu pootevřela a já se protáhl malou škvírou dovnitř. A právě v tu chvíli se jedno obrovské křídlo vrat začalo naklánět a padat. Křídlo bylo z masivních dubových trámů a ty pobity prkny napuštěnými motorovým olejem a celé tohle obrovské monstrum znenadání vyskočilo jako ruská balerína z kamenného důlku, který po staletí sloužil jako pant. Celá vrata se začala naklánět, ale než nás stihla zavalit, opřeli jsme se o ně. Já zevnitř a brácha zvenku, a stáli tam s rukama nad hlavami jako dvě živé podpory tohoto čtyři a půl metru vysokého kolosu. Teprve v tu chvíli jsme si uvědomili, jak obrovsky těžká věc to je, a začali přemýšlet, jak je pustíme a kam uskočit, aby na nás nespadla, a tak předčasně neukončila naše už ne tak mladé životy.
Sváťa je o šest let mladší. Jako kluci jsme se čtrnáct let dělili o jeden pokoj a poslouchali tu samou hudbu. Hlavně tu, kterou jsem domů přinesl já. Nejdřív jsem ji hrál na magnetofonu Sonet duo a potom na kazeťáku Panasonic. K tomu jsem cvičil na housle a potom i na kytaru. Pak už to byla jen kytara. Moc si vážím toho, že mě brácha nikdy nepožádal, abych si dal pauzu.
Čtrnáct let je už dost dlouhá doba na to, abychom se dobře znali a věděli, jak rozdílní jsme. Sváťa je technicky velice nadaný a umí opravit skoro vše – rádio, pračku, ledničku. Ale umí třeba i nainstalovat topení nebo rozvod vody a elektřiny. Taky ví, kolik válců má nejen jeho auto, ale i moje. Na rozdíl ode mě, já totiž neumím opravit nebo nainstalovat vůbec nic. Každý jsme po svém vlastním tátovi. Nebo alespoň tak zní moje oficiální výmluva.
Jak jsme tam takhle stáli a přemýšleli, jak neumřít, objevil se chlápek a ptal se, co tam děláme. Dnes vím, že to byl soused Láďa, šéf prachatického požárního sboru, a že tohle byl jeho první pomocný zásah na naší adrese. Jeden z mnoha. Jaké štěstí, že bydlí jen přes ulici a že ze svého okna vidí vše, co se u nás děje.
Když jsem se představil jako nový majitel, stále s rukama nad hlavou a opřen o vrata, a vysvětlil mu, že se s bráchou chystáme tuhle hromadu kamení dát do pořádku, vzal kovovou trubku, strčil ji pod vrata a úplně lehce je hodil zpátky do důlku. Vrata se otevřela a nám se nabídl pohled na dvůr, kde rostly přes dva metry vysoké kopřivy a kde nikdo po léta neuklízel spadané listí z obrovské olše, která rostla uprostřed, a ani nesekal trávu. Všechno to hnilo, smrdělo a nedalo se v tom ani chodit. A tak jsem se po 23 letech života v cizině opět ocitl v rodné zemi.
Opustit svoji vlast není lehké, ale vrátit se… vrátit se je možná ještě těžší. Když jsem z Československa odjížděl, neměl jsem o světě ani páru – všechno bylo překvapením. Někdy dobrým a někdy ne tak úplně dobrým, ale bylo to jedno obrovské dobrodružství a skoro každý den něco úplně nového. Když se člověk vrací do své rodné země, tak si myslí, že ji zná velice dobře, ale to je velký omyl. Země se mění a jedinec také a nakonec přijde na to, že vize domova je jen jeden velký sen, který si uchováváme ve svém srdci, a jako každý sen je možná lépe ho nekonfrontovat s realitou.
Z Prahy jsem odjížděl vlakem z Hlavního nádraží někdy koncem ledna nebo začátkem února 1980 a vzpomínám si, že pršelo a přišli mě vyprovodit dva kamarádi – Franta Kop a Martin Petras. Oba muzikanti. Martin se mnou chodil na Gymnázium Budějovická a mám pocit, že dodnes hraje na baskytaru. S Frantou jsem hrál od svých 15 let v různých kapelách a on je dnes jeden z nejvyhledávanějších saxofonistů v Česku. I někteří další naši spoluhráči to dotáhli docela daleko. Jedním z nich byl Vladimír Štancl, který hrál na klávesy a měl dobrý funky rytmus, a hlavně clavinet Hohner. Nástroj byl tenkrát skoro důležitější než talent, ale Vláďa měl oba – talent i nástroj. Dnes ho lidi znají pod jménem Michal David.
Na perónu Hlavního nádraží nebyl skoro nikdo jiný, a tak i ve vlakovém kupé jsem byl úplně sám. S sebou jsem měl kytaru Ovation, do které jsem dal úplně všechny peníze, co jsem našetřil. A nejen já, ale i moje maminka. Měl z toho být byt, ale nakonec z šetření byla kytara. Díky, mami! Koupil jsem ji v newyorském obchodu Mannes na 48. ulici mezi 6. a 7. Avenue přes „mail order“ a přistála v obrovské krabici na ruzyňském letišti. To jsem pochopitelně tenkrát ještě vůbec netušil, že za několik let budu žít v tom samém městě a do tohoto obchodu, kde nakupovali i Beatles a Bob Dylan, budu chodit alespoň dvakrát týdně. Dodnes si pamatuji ten úžas, když jsem poprvé viděl, jak perfektně kytara seděla v sametem potaženém futrálu, který byl vymodelován přesně na křivky tohoto nástroje. S sebou jsem měl tuhle kytaru, úplně malou tašku přes rameno a v ní knížku Na cestě od Jacka Kerouaca, dvě košile, dva páry ponožek, spodky a ešus. Ešus, protože jsem byl skaut a každý skaut ví, že bez ešusu se těžko dá přežít. Mám ho dodnes. V ruce jsem měl knížku Hovory s TGM od Karla Čapka, kterou jsem si zabalil do Rudého práva, aby to bylo jako nenápadné. Vůbec jsem nevěděl a ani dodnes nevím, jestli tahle knížka byla tehdy oficiálně zakázána. To byla snad ta nejhorší stránka komunistického režimu – mnohokrát jsme začali všichni cenzurovat sami sebe, vlastně jen tak preventivně „pro všechny případy“.
Vlak přijel na hranici a pohraniční stráž začala prohledávat každý vagon a každé kupé, i když byl celý vlak v podstatě prázdný. Tušil jsem, že to tak bude, ale stejně si vzpomínám, jak zvláštní pocit to byl, když okolo mě najednou byli vojáci se samopaly a vlčáky, kteří se snažili vyčmuchat každého, kdo se možná snažil schovat pod vagony nebo na záchodě, a tak se dobrovolně vzdal svého místa v „ráji pracujícího lidu“. Po necelé hodině se vlak rozjel, projel železnou oponou a zastavil se v Norimberku. Do vlaku přistoupili lidé, kteří se mezi sebou bavili, vše bylo najednou úplně normální a ke mně do kupé si přisedl jeden Němec. Mohlo mu být tak 35 let a já se s ním hned dal do řeči, mojí velice jednoduchou, ale zato velmi upřímnou němčinou. Řekl mi, že je novinář, a já jsem se mu svěřil, že teď zrovna začíná můj nový a svobodný život, a že už tedy asi nikdy neuvidím svoji vlast. On mě pozorně poslouchal a pak se zeptal: „A co ty vlastně chceš v životě dělat?“  „Chci být jazzový kytarista,“ odpověděl jsem mu. Jeho obličej vyzařoval zděšení, ale z jeho úst vyšlo: „Good luck!“
Vždycky, když dnes hraju v Německu, tak si říkám, jak rád bych právě tohohle člověka potkal jen proto, abych mu řekl: „Vy si asi nevzpomínáte, ale já jsem ten klučina z vlaku, co chtěl být jazzmanem.“ Dnes mu je něco kolem pětasedmdesáti, a tak na koncerty asi zas tak často nechodí. Také si vzpomínám, že jak vlak přejel hranici, v tu chvíli mi najednou připadalo všechno plné barev a všude bylo plno světla. Něco, co komunismus uměl, bylo rozlít šedivou barvu a tmu úplně na vše a na nás na všechny.
I tahle zemědělská usedlost byla hodně tmavá, ale zalíbila se mi, protože byla celá z kamene, v krásné malebné krajině na samém začátku Šumavy jen 7,5 kilometru od Prachatic a taky byla skoro nedotknutá renovací od doby, kdy ji němečtí majitelé museli opustit. Že to byla usedlost německá, mi řekli kameníci a pozná se to prý podle toho, jak jsou na sebe položené kameny. Vypadalo to tam podobně jako někde v Toskánsku, kde je podle mého a asi všech, co Toskánsko navštívili, ten opravdový ráj na zemi. Po léta, když jsem hrál se svým triem v Itálii, bylo vždy mým snem koupit a opravit nějakou opuštěnou kamennou farmu, kterých je  všude po Itálii k vidění dost, mít olivový sad a každé ráno zjišťovat, jestli už jsou olivy zralé a jestli je máme sklidit dnes, nebo až zítra, pak je odvézt do kamenného presu a stát tam a koukat se, jak se naše vlastní olivy proměňují v panenský olej. To „stát a koukat se“ je zde velice důležité, protože mi můj dobrý kamarád, rodilý Ital a skvělý bubeník Gabriele Centis, jednou říkal, že na vylisování nemůžeš olivy svěřit nikomu. Ani tvému nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsi seděl v té samé lavici celou základní školu. Prostě by ti nakonec dali něco jiného anebo to naředili něčím jiným, a tak tam musíš zůstat stát a trpělivě se koukat, jak se tvoje vlastní olivy přeměňují v tmavě zelenou kapalinu. Některé věci jsou prostě všude na světě úplně stejné.