Výjimkou nebylo ani Mistrovství Evropy v překážkovém běhu Spartan Race, které se konalo v Andoře. Zvítězila jako jednotlivec i v týmové kategorii. O tomto sportu se ale příliš nemluví, Kocumová to komentuje slovy: Spartan Race není jen bláto, ale informací je málo

Proč jste začala soutěžit ve Spartan závodech, lyže vám již nestačily?
Lyže jsou a budou srdeční záležitostí vždy. Ale sníh není celý rok, a tak se v tom zbytku něčím zabavit musím. Ke Spartan Race a obecně překážkovým běhům jsem se dostala naprosto náhodou. Kamarád se zranil těsně před závodem a jednalo se zrovna o Spartan Race Beast, tedy vzdálenost přes dvacet kilometrů a více než pětatřicet překážek. Zkoušel najít náhradu, a jelikož najít ze dne na den někoho, kdo nejen že uběhne tolik kilometrů v horském terénu, ale navíc zvládne i nošení břemen, ručkování, brodění potokem nebo balanční cviky není jednoduché, obrátil se i na mě. Já jsem odmítla s tím, že až se místo bahna bude válet ve sněhových závějích, tak ví, komu má volat. Do té doby jsem o Spartan Race slyšela jen velmi vzdáleně a opravdu mě to na základě povrchních informací nelákalo. Jenže za chvíli začali volat další lidé z týmu a já jednoduše „vyměkla“. Do závodu jsem šla se směsicí skepse a očekávání. A v cíli jsem musela uznat, že to byl jeden, ne-li vůbec nejhezčí zážitek ze závodu v životě, a že jich mám za sebou docela dost. Je to nesmírně komplexní sport, kde využijete celé tělo, ale i zkušenosti z jiných sportů, a pro mě na rozdíl od silničního běhu i zajímavý zážitek přímo při závodu.

Spoustu lidí tento sport neuznává. Proč se u nás k tomuto sportu obrací zády?
Podle mě velkou roli hraje rivalita mezi odvětvími, přeci jen talentů není tolik a v dnešní době, bohužel, veškerému sportu zdatně konkurují všemožné virtuální zábavy, kde se kvůli zážitku nemusíte zapotit, uhnat, ani překonávat sebe sama. Pak v tom vidím i nechuť přijímat něco nového a naopak potřebu nějakým způsobem vyvýšit sport, který dělám já. To moc nechápu, osobně si vážím každého, kdo něco dokázal a nepotřebuji jiným říkat, že jejich disciplína za nic nestojí.

A pak, díky relativně malému množství seriózních informací mají někteří sportovci dost zkreslenou představu, o co vlastně jde, mimochodem stejně jako já před prvním startem). Vidí za tím jen „nabušené“ svalovce, umazané od bahna, pózující na selfie. Což je opravdu jen útržkovitý pohled. Na druhou stranu nejsem pesimista. Počátky tohoto sportu už jsou velmi staré, ale masivní boom tento sport zažívá až poslední roky. Například v USA už je Spartan Race naprosto uznávaným regulérním sportem, pravidelně vysílaným v živých přenosech v televizi, kde se mluví olympijských ambicích.

Co by podle vás překážkovým závodům pomohlo, o účastníky nouze není, že?
Nedostatek účastníků problémem opravdu není. Každý Spartan Race má tisíce přihlášených, loni se v Liberci účastnilo šest a půl tisíce závodníků během jednoho dne. A jako v každém sportu mezi nimi byla špička s medailovými ambicemi, ti, kteří usilovně trénují, aby se do špičky dostali, lidé, které tento sport zvednul z gauče a zcela změnil styl života i naprostí nováčkové. Což je skvělé. Část odpovědnosti leží i na pořadatelích, mají své komunikační kanály s příznivci, ale ty se zkrátka míjejí s tradičními komunikační kanály, kterými by se tyto informace dostávaly k novinářům a do televize. Navíc je třeba ukazovat, že případné bláto je opravdu jen procento z toho, o co při závodu jde.

Příprava na takový závod asi není jen o běhání?
Běh je samozřejmě stále hlavní součástí, bez toho se v těchto závodech člověk neobejde. Pokud někomu nejde o přední příčky, stačí, aby se pomocí klusu přesouval mezi překážkami. Ale na mistrovstvích už jsou v popředí skutečně velmi kvalitní běžci, kteří se ani v čistě běžeckých závodech neztratí.

Dále jde o vysokou funkční připravenost, protože například nošení břemen, většinou do velmi prudkých kopců, není jen o síle, jak si mnozí myslí, ale hlavně o schopnosti svou váhu plus pár desítek kilo navíc udýchat a ideálně být schopný i se zátěží běžet. Zde je naprosto ideální běh na lyžích, běh, vysokohorská turistika i horské kolo. Důležité je trénovat i horní polovinu těla, což je obrovská výhoda oproti čistému běhu, trénink není jednotvárný a nezanedbáváte vše od pasu nahoru. Hlavní je úchop, ze začátku prostě „vis“ na hrazdě, pak přidávat různé ručkování, přítahy. Ideálním přirozeným tréninkem je lezení po skalách. A důležitá je i rovnováha a balanční cviky, zde mám, výhodu v lyžařské minulosti.

Závodit ve vyšší nadmořské výšce a andorském terénu vám problém nedělalo?
V Andoře jsem se aklimatizovala bez problémů. V létě jsme byli na dovolené v horách, což byla nenásilná vysokohorská příprava. A navíc napadl sníh, který mi tradičně, byť pro jiné trochu nepochopitelně, zvednul náladu a cítila jsem se jak ryba ve vodě.

Dokážete po všech svých výkonech doběhnout do cíle a ocenit vítězství?
Tyto pocity asi nikdy nezevšední. Pravdou ale je, že obhajování, kdy všichni s vítězstvím počítají, je docela náročné. Je velmi složité nenechat si očekáváními, jiných, ale i svými vlastními, vzít radost ze sportu jako takového. Naštěstí se to snad daří, ale je to o stálém učení tyto tlaky zvládat.

Je složitější závodit sám nebo v týmu, kde na sebe musíte vzájemně spoléhat?
S naším týmem byla radost závodit. Tomáš Satinský vybojoval výborným výkonem bronz v mužích, Tomáš Tvrdík se trochu pral s tratí i délkou, ale u kratší vzdálenosti ve štafetě jsem věděla, že bude výborný. Takže jsem se těšila a jen se bála, abych neudělala nějakou zbytečnou chybu na překážkách, která by mě stála penalizaci. Ta je třicet angličáků za nesplnění jedné překážky. Celkově je to s týmem větší zábava, sdílený úspěch je skvělý.

Byla na trati nějaká nejhorší pasáž?
Překážky velmi ztěžoval sníh a led. Z jednoduchých se stávaly velmi těžké, například balanční kladina, na kterou se muselo vyběhnout po prudkém náběhu. Tam chybovali skoro všichni. Ale tradičně pro mě nejtěžší byl běh. Zde nikdy neběžíte tak rychle, že by to víc nešlo, takže stále jdete na hraně a snažíte se budovat náskok pro případné chyby na překážkách.

Jak se aktuálně připravujete na Spartanské mistrovství světa v Kalifornii?
Nyní jsme se zbytkem zlaté štafety z Andory u Lake Tahoe, kde se bude závod konat. I zde se běží ve více než dvou tisících metrech nad mořem, takže sem nejde přijet den před závodem a myslet si, že to bude jako proběhnutí po Jizerkách. Ale připravovat se zde je za odměnu. Je to úžasné místo u jednoho z největších a nejčistších jezer uprostřed hor, s krásnými cestami jak na běhání, tak na horská kola. I kdyby zde nebyly závody, je to jedno z míst, kam stojí za to se podívat.

Máte před závodem z něčeho strach nebo na start nastoupíte s klidnou duší?
Letos se pořadatelé rozhodli, že nám to pěkně okoření. Trať natáhli na více než šestadvacet kilometrů, převýšení bude přes šestnáct set metrů, avizují velmi těžké a dlouhé překážky na ručkování a hlavně, dvojnásobné „sand bagy“ neboli nesení pytle s pískem. Takže pro ženy bude připravena dávka čtyřicet kilogramů a pro muže šedesát a je jasné, že po rovině to nebude. Kombinace délky, nadmořské výšky a velmi těžkých břemen hodně prověří síly. Stát se může cokoliv Navíc - tlak bude zase ještě o kus větší, než loni. Zatím se těším, nervozita přijde až před startem.

Vedle sportovkyně jste i političkou. Jak zvládáte skloubit sportovní a profesní kariéru?
Nyní je to první delší pobyt mimo ČR za celý rok, jindy jsou závody jen víkendové záležitosti, takže to jde v pohodě. Také nejsem v žádné uvolněné funkci, která by nahrazovala zaměstnání na plný úvazek, zde už by to problém byl. Navíc jsem se v poslední době z politiky trochu stáhla. Důvodem je frustrace z nemožnosti cokoliv prosadit v rozhádaném libereckém zastupitelstvu, kde mám pocit, že u většiny jde spíš o boření báboviček druhých a budování si pozic před dalšími komunálními volbami, než o práci pro město.