Proč jste se rozhodl stát se dobrovolníkem a odletět do Tanzanie?
Jako u všeho v životě, i za tímto rozhodnutím stojí příběh. Vidět Afriku už jsem chtěl jako mladík na střední škole, ale chyběla mi tehdy odvaha. Jak se lidově říká, neměl jsem na to „koule“ (smích). Jak plynul čas, tak ta myšlenka zapadla a opět se objevila během epidemie koronaviru. Ta zasáhla většinu z nás minimálně po psychické stránce. I já jsem přemýšlel, co se sebou. Jednou jsem se opět zamyslel po cestě domů z práce, zapnul počítač a na Facebooku viděl příspěvek kolegyně, co byla v Tanzanii. Informoval o tom, že organizace Děti Afriky nabírá dobrovolníky. Hned jsem si řekl, že to je přesně ono, to znamení. Navíc rád dělám věci, co mají smysl na pozadí, a tady jsem ho zřetelně viděl.  

Předpokládám, že jste hned se vším nesekl a nenastoupil do letadla. Co se dělo dál?  
Následoval dlouhý proces, jehož součástí bylo například poměrně osobní výběrové řízení, zajištění očkování a víz. Nakonec jsem to vše zvládl a na začátku října loňského roku jsem opouštěl republiku a doslova se vydal na cestu na druhý konec světa. A už tu žiji téměř osm měsíců a postupně můj pobyt směřuje do zdárného finále.

Měl jste představu, co vás v Tanzanii čeká a nemine? Snažil jste se připravit po fyzické a psychické stránce?  
Do jisté míry jsem věděl, co se bude odehrávat. Nejsme první dobrovolníci, co sem zavítali. Nějaká příprava z mé strany samozřejmě proběhla. Půl roku před odjezdem jsem začal více cvičit, chodit do posilovny, a také jsem více jedl, abych nabral kilogramy na shazování. To se určitě vyplatilo, člověk tady hodně zhubne. Psychicky se na to připravit úplně nedá, člověk musí mít dobrodružnou povahu. Rád experimentovat, vzdát se částečně pohodlí a poznávat svět. Navíc ta zkušenost, kterou během života v africké vesnici získáte, je nepřenositelná. Je to velký kulturní skok a když to budu vyprávět doma rodině, stejně si to nedovedou úplně představit.  

Blanka Freiwilligová
Máma je vedoucím výpravy: Vzhůru na Javorník a taky dolů

Zmiňoval jste rodinu. Nechybí vám její členové, přátelé?  
To je taková zvláštní věc. Na jednu stranu víte, že ohrožení života tu je reálné, ať už se jedná o nemoci, divoká zvířata či jedovaté pavouky a hady. Na druhou stranu se nedostavuje pocit stresu. A to je strašně příjemné, nic není problém. Přesně to odpovídá svahilské frázi „Hakuna matata“, která vyjadřuje bezstarostnost. Takže ten stesk po rodině je, ale ne v té podobě, jakou jsme třeba zažili v dětství na táborech. Ale je pravda, že první větší krize přišla během Vánoc, které tu slaví úplně odlišným způsobem. A druhá krize nastala v době Velikonoc. Ale jsem s rodinou i přáteli v pravidelném kontaktu.  

A co po té materiální stránce? Nepostrádáte pohodlí a vymoženosti moderní civilizace?  
Na dva týdny přijeli vedoucí organizace Děti Afriky a ptali se nás, co chceme přivézt. Já jsem je požádal o pět müsli tyčinek. Člověk by si řekl, že si nechá přinést pivo, Becherovku, sýry či rohlíky, ale ve finále mu dojde, že mu chybí jen ti blízcí. Materiálno není úplně potřeba. Teplá vana je fajn, ale rozhodně ne nutnost.  Život v Tanzanii je drsný, a to my si na místní poměry žijeme už v luxusu. Každé ráno si třeba musíme vyklepat případné škorpiony z oblečení, dvakrát tam opravdu jeden zalezl. Když dojde voda, chodíme do studny, když dojde elektřina a plyn, což je běžná záležitost, vaříme si na uhlíkách.

Říkal jste, že jste zhubl. To by někteří naopak přivítali. Jak moc je místní kuchyně odlišná od té české?
V Tanzanii patří mezi nejběžnější jídlo ugali, což je hutná kukuřičná kaše bez jakéhokoliv dochucení. K ní se podává obdoba špenátu. Tradiční pokrm představuje i macande. Jedná se o směs fazolí, kukuřice a občas kamenů, které se tam připletou při sklizni. Už jsem si stihl vylomit čtyři zuby. V lokální restauraci si můžete dát něco jako hranolky, které hodí na pánev, zalijí vajíčkem a opět osmaží. Pokud si chcete dát například právě vejce, musíte znát někoho, kdo má slepice. To samé platí u mléka. Maso je možné koupit si u lokálního řezníka. Takto jsem si koupil slepici, zabil ji, oškubal a uvařil, přesně jako ve středověku.  

Výuka byla jen jednou částí dobrovolnické mise v Tanzanii. Další byla například stavba workoutového hřištěVýuka byla jen jednou částí dobrovolnické mise v Tanzanii. Další byla například stavba workoutového hřištěZdroj: Děti Afriky

S jakým cílem jste jako dobrovolník přijel do Tanzanie?
Na začátku jsem mě učit na základní a střední škole matematiku. Brzy mi k tomu přibyla ještě angličtina. Ředitel několika škol v oblasti Martin Tango usoudil, že bych mohl africké komunitě předat také cenné znalosti a zkušenosti ze své praxe i výuky na Ekonomické fakultě. Otevřeli jsme tedy ještě kurzy pro tanzanské učitele, které jim mají pomoci motivovat jejich vlastní studenty k podnikání a rozvíjení podnikatelského ducha.

Zdroj: DeníkMůžete přiblížit některé start-upy?
Martin Tango bude zakládat obdobu učiliště, které nabídne výukový program na tři měsíce. Bude primárně určeno pro ty, kteří nemají vědomosti nebo nejsou mentálně na takové úrovni, aby vystudovali univerzitu. A využijí to i ti, kteří nemají na vzdělání peníze. Vyučí se, získají i základy ekonomie a budou moci dělat truhláře či svářeče, po těchto řemeslech je velká poptávka. Tanzanská studentka Catherine Mbata uspěla se svým projektem centra pro konzultace, osvětu a prevenci v boji proti viru HIV a onemocnění AIDS. Nemoc se šíří relativně nekontrolovatelně a je potřeba udělat osvětu a vysvětlit, že manželská věrnost není úplně špatná věc. Tato témata jsou stále tabuizována a postavení ženy je v Africe vnímáno více tradičně. Rozdělení rolí muže a ženy je zde více hmatatelné. Nechyběl ani projekt na založení farmy pro krávy. Jedná se o praktické nápady, co se dají v budoucnu uplatnit a mají společenský rozměr.

Čemu dalšímu jste se věnoval?
Spolu s dalšími dvěma dobrovolnicemi jsme se rozhodli postavit dětem hřiště, aby měly kde sportovat. A ne jen sedět ve třídě nebo hrát fotbal. Panuje tu totiž představa, že čím více času tráví děti ve škole, tím lepší budou mít výsledky a budou toho více vědět. Stráví tak ve škole 10 až 12 hodin denně včetně soboty a ve výsledku vedou sedavý způsob života. Kdyby je viděl fyzioterapeut, zaplakal by. Nemají dobré držení těla, nerozumí své svalové soustavě. Mají problém udělat správně jednoduchý cvik. Hřiště jsme celé udělali vlastními silami, od pokácení stromů přes architektonický plán až po samotnou konstrukci.

V kavárně v kině o žije.
Liberec voní kávou ze všech koutů. Šálek si dáte v kině, k buchtě i mezi květy

Co pro vás představovalo největší bariéru?  
Tou první velkou bariérou je jazyk. Působíme v anglických soukromých školách, kde učitelé umí anglicky a dětem je nařízeno, aby tímto jazykem komunikovali mezi sebou. Ale na trhu se domluvíte svahilsky a můj kmen Iraq, kde žiji, má vlastní jazyk. Problém spočívá i v tom, že místní sice znají nějaké slovo, ale nepřiřadí mu stejný význam jako my. Čas tu měří biblicky, od západu do východu slunce, i ho jinak vnímají. Neměří ho na hodiny a minuty, ale na dny. Mezi městy jezdí například vlak dvakrát týdně. Ale na to vše se dá zvyknout. 

Naposledy jsme spolu mluvili loni na jaře, kdy jste rozjížděl spolu s maminkou a mladším bratrem projekt Tektandr – čaj s příběhem. Jak to s ním vypadá?  
Bohužel nám našel plány naprosto překazily vlny epidemie koronaviru. Odstavily nás od našeho hlavního zdroje, kterým bylo ježdění pro jarmarcích, mít vlastní stánek a nabízet naše zboží. Nechtěli jsme spouštět masivní e-shop a distribuovat čaje přes maloobchodníky. Máme v plánu na podzim vyjít s projektem v jistých obměnách opět na světlo a zahájit novou sezonu od září.

Nastala situace, že byste litoval rozhodnutí vydat se do Afriky? Doporučil byste tu zkušenost dalším dobrovolníkům?
Dokážu si představit situace, kdy bych litovat mohl, ale taková naštěstí nenastala. Jasně že v šílených etapách období dešťů, s vylomeným zubem, horečkou, kdy nevíte, jestli to bude malárie nebo „jen“ cholera si říkáte „Co tu dělám?" Ale tady to člověk musí prostě procítit. Osobně jako křesťan jsem prostě vědět, že tohle je ten čas a místo, kde mám být a makat. A k tomu doporučení… Všema deseti! Jestli jste trochu dobrodruhové, chcete pomoci a zažít něco úžasně šíleného a šíleně úžasného, Afrika je to pravé místo!