Jste starosta Bílého potoka, majitel Jizerskohorského Technického muzea, restaurujete historické motory a pátráte po ztracené ponorce U-206 Reichenberg. Jak se to dá všechno zvládat?
Skloubit to všechno dohromady je problém. Na dílně si můžu naplánovat procedury podle technologického postupu opravy určitého stroje, na úřadě to moc nejde. Každý starosta ví, že do úřadu vstupuje spousta věcí, které se mnohdy nedají plánovat a předvídat. Máme rozjeté investiční akce, rekonstrukce, dotace, to jsou věci, které se musí řešit hned. Muzeum teď spí, protože musí být kvůli covidu zavřené, takže je to v současné době asi nejmenší zátěž. Věnuji se tak badatelské činnosti kolem ponorky Reichenberg, tento projekt jsme rozjeli před pár lety s kolegou Ivanem Rousem. Teď řešíme povolení k podvodnímu archeologickému výzkumu u francouzských úřadů, to taky zabere čas. Do toho rodina, kdy děti jsou doma na distanční výuce a manželka taky učí z domu. Je to dost chaotické a často těžké udržet myšlenku. Na úřadě se rozhodně nenudíme, řešíme celou řadu palčivých záležitostí, dotační tituly nebo akutní problémy občanů, když přijdu do dílny a převléknu se do montérek, musím se přepnout, abych byl schopný si stoupnout třeba k horizontální vyvrtávačce, nebo brusce na klikové hřídele, což vyžaduje zcela jiný typ koncentrace a případě restaurování ojedinělých historických motorů zde není místo pro chyby. Devadesát devět procent našich zákazníků jsou cizinci, takže do toho ještě spadá komunikace a myšlení v cizím jazyce.

Zdroj: DeníkV motorářské dílně se věnujete opravám leteckých motorů a restaurování historických motorů, měla na vás nějaký vliv pandemie koronaviru?
Jelikož nejsem závislý na nějakém konkrétním průmyslu nebo kooperacích, tak musím říct, že ještě do nedávna jsem si myslel, jak se mě krize moc nedotkne, ale už i v tomto oboru jsou cítit dopady. Děláme většinou historické stroje, což je doména sběratelů, kteří na to většinou finance mají. Zahraniční klientelu tvoří stabilní zákazníci, kteří netrpí extrémními výkyvy financí. Omezení už ale trvají dlouho, takže i ti zákazníci se pomalu dostávají do problémů a první na čem šetří, jsou koníčky. Je to cítit i na tom, že práce na motorech vždycky přibývala, měl jsem pořadník, kdy ještě před rokem klienti museli čekat rok, než se na ně dostane řada, teď se stává, že se ozvou a říkají, že to musí odložit, protože na to prostě nemají peníze.

Dotkl se vašeho podnikání nějak odchod Spojeného království z EU?
Ano, dost velká část zakázek přišla z Anglie ještě před Brexitem. Nyní, když je to zrestaurované, tak musíme řešit, jak to poslat zpátky, což se nyní dost zkomplikovalo. Problém nastává na celnici, kdy jde třeba o motory, převodovky do vojenských historických vozidel. Do toho často ani sami celníci ještě nevědí, jak s tím naložit. Kvůli covidu je to všechno těžkopádné, nic moc dobře nefunguje.

Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: DeníkCo aktuálně řešíte na úřadu?
Měla by začít rekonstrukce místní školy. To byl jeden z důvodů, proč jsem přijal kandidaturu do zastupitelstva. Škola byla v minulosti před zavřením, delší dobu řešila nedostatek dětí. Kdyby se nám nepodařilo ji znovu nastartovat, tak by byla tři roky bez školáků a to by znamenalo, že by přišla o akreditaci a skončila by. To by byla nenahraditelná ztráta. Podle mě je funkční škola jedna ze základních zásadních poslání obce, kterou občané potřebují. Školka a první stupeň je důležitý i pro mladé rodiny, kteří by měli mít možnost dát je do školky a školy v Bílém potoce. Když jsou děti větší, není už takový problém je posadit na autobus, aby na druhý stupeň chodili do Hejnic.

Čím to bylo, že nebyl dostatek dětí ve škole? Bílý potok je oblíbená destinace, mladé rodiny tu taky máte.
Dalo by se říct, že šlo o nedobré vztahy ve škole. Dobře nefungovala ani komunikace se zřizovatelem školy a to pak vrhalo špatné světlo i na důvěru rodičů ve vedení školy. Spousta z nich tak dala děti do školy do Hejnic. I my jsme tehdy přesunuli syna do Hejnic, což mě bylo hrozně líto, protože místní školu mám jako srdcovou záležitost. Je to nádherná budova v krásném prostředí. Dal jsem si tedy za úkol tu školu zachránit. Byla to první věc, které jsme se po volbách věnovali.
Rodiče tehdejších potencionálních prvňáčků nám dali důvěru a to si vyžádalo změnu vedení. Bylo potřeba také vyřešit finanční zátěž školy z minulosti, do toho jsme řešili prohraný soudní spor s bývalou zaměstnankyní školy, kdy bylo potřeba uhradit závazek určený soudem.

Bílý Potok pod Smrkem leží v atraktivní lokalitě, registrujete zvýšený zájem o bydlení v obci? Máte nějaké vlastní pozemky, které můžete zájemcům nabídnout nebo chystáte nějaký vlastní projekt?
Máme trochu problém s naší geografickou polohou. Lidi by rádi stavěli, ale není kde, ležíme v CHKO Jizerské hory a není kam se rozšiřovat. Jediná šance je koupit starší dům a opravit ho. Mně osobně přijde výhodnější a logičtější opravovat a udržovat stavby, které už tady jsou. Aktuálně trochu koketuji s myšlenkou výstavby bytových domů, ale máme v obci hrozně málo prostoru na podobné stavby.

Chystáte něco podniknout s rekreačním areálem, který obec v minulosti koupila?
Chceme to řešit, protože aktuálně bývalý rekreační areál Tušimice pronajímáme a s ohledem na současnou krizi to není úplně ideální stav a i můj pohled na budoucnost areálu to dost ovlivnilo a pozměnilo. Sami nemáme na obci kapacity, abychom si to provozovali sami. Areál se skládá ze tří větších budov a chatek. Už mě napadlo, že by energeticky náročné baráky šly zbourat a na jejich místě postavit nějaké pěkné bytové domy pro mladé rodiny, aby měly kam jít a aby nemuseli hledat nový domov jinde. Nic velkokapacitního, jen čtyři možná pět bytů v každém ze tří domů, které by zapadly do okolí. Zbytek areálu by mohl být zachován pro rekreaci v chatkách, což už by pro obec nemuselo být neuchopitelné.

Během pandemie zamířila spousta lidí do Jizerek skrze Bílý Potok. Jak jste se s tím vypořádali?
Turistické nástupy na Štolpich, Smědavu nebo Paličník byly velmi vytížené. Lidi jezdili do zákazů vjezdu, parkovali, kde chtěli. Kolikrát byli dost bezohlední. V lese přibylo odpadků, objevily se vyhozené roušky a respirátory, nebyly otevřené hospody a restaurace, takže chodili na záchod do lesa.

Když jsme spolu mluvili v létě, kdy se rozvodnila Smědá, říkal jste, že jsou poškozené základy muzea, které stojí břehu řeky. Už víte, jak špatná je situace?
Teprve nedávno jsme se dostali k tomu, abychom obhlídli, jak to vypadá. Škody, které jsou vidět z mostu, vypadají hrozivě, když jsme se ale potopili do řeky, zjistili jsme, že je to ještě horší. Bylo potřeba použít potápěčský oblek a zanořit se do vody, kdy se dá zaplout až metr a půl pod zeď.

Jak to budete řešit?
Díky průzkumu jsme zjistili, že základy budovy jsou stále v pořádku. Jsou dokonce vidět ocelové pruty, které byly při stavbě zavrtány do skály, problém je, že zmizela ta skála. Budeme muset zpracovat stavební dokumentaci, odklonit tok řeky, za který se platí za dočasný zábor, a sami si to opravit. Financování této akce bude veliká výzva. Jelikož je areál kulturní památkou ČR, nabízí se i částečné financování z podpory obnovy památek či havarijních fondů.

V jaké fázi je vaše pátrání po německé ponorce U-206 Reichenberg? Naposledy jste mi říkal, že jste už kvůli ní absolvoval kurz potápění.
Pokud nebude vrak ležet více jak 30 metrů pod hladinou, což je zatím limitem mojí licence, tak budu snad i schopen se k ní potopit, s čímž jsme s kolegou na začátku vůbec nepočítali. Na pozadí hledání ponorky jsou i silné příběhy, podařilo se nám propojit dvě rodiny, které po druhé světové válce ztratily kontakt, jedna část rodiny je ve Skotsku a druhá v Austrálii. Jde o příbuzné kapitána jedné lodi, kterou ponorka potopila.

Na co se těšíte, až skončí pandemie a život se navrátí k normálu?
Kromě točeného piva hlavně na to, až budeme moci veřejnosti představit opravené věžní hodiny v kostele. Ještě, když byl v Hejnicích pan farář Raban, tak jsem se s ním dohodl, že věžní hodiny dám do kupy a zrestauruji je. Pak se to nějak odložilo, řešila se rekonstrukce atd. Teď sem se k tomu zase vrátil, hodiny jsem dodělal. Jsou namontované ve věži, mám připravené i nové ručičky a už jen čekáme, až je budeme moci veřejnosti představit. Pan farář Pavel Andrš mi vnuknul i myšlenku spojit to s obnovou tradičních posvícení. Chceme, aby se této komunitní akce mohli zúčastnit lidi. Je to pro obec velká věc, protože ty hodiny od konce války nejdou. Pojí se k tomu i zajímavá legenda.

Jaká?
Vypráví se, že kostelník, který se o hodiny staral, tak když šel do odsunu, tak srdce hodin, krokové kolo někam schoval nebo zahodil. V 50. letech zkoušeli chybějící kolo z hodin vyrobit, ale nějak se to nepovedlo. Hodiny se předcházely. Mě se to podařilo i díky panu Skálovi, který pochází se slavného hodinářského rodu, který se stará i o pražský orloj. Ten mě navedl, poslal mi výpočty, abych dovedl spočítat, kolik má mít krokové kolo kolíčků, jaký má mít průměr a tvar. To se povedlo. Hodiny jsou hotové, ale čeká se, až je spustíme.