Pavla Jazairiová je spisovatelka a novinářka. Pracovala v Československém a později Českém rozhlase jako zahraniční zpravodajka. Navštívila řadu zemí po celém světě a své zážitky a poznatky kromě rozhlasu reflektovala také ve svých knihách. Její poslední kniha, která se připravuje k vydání, se jmenuje Globalizovaná Indie. Jazairiová v ní popisuje, jak se tato obrovská země změnila za posledních 30 let, kdy ji opakovaně navštěvovala, a jakou ve vývoji tohoto subkontinentu hrál současný premiér Naréndra Módí. V rozhovoru pro Deník prozradila, v čem jsme si s Indy podobní nebo co způsobilo, že současná pandemie koronaviru měla v Indii tak devastující následky.

Zdroj: DeníkVaše nová kniha se jmenuje Globalizovaná Indie. Proč jste se zaměřila právě na fenomén globalizace? O jakých dalších tématech v knize píšete?
Globalizace, prvořadé téma naší doby, se stala nevyhnutelná. Fakt, že svět je propojen, zasahuje do našeho života téměř ve všem. Od globalizace se odvíjí naše životní úroveň – co jíme, jak bydlíme, co můžeme od společnosti čekat. Výhody i nevýhody globalizace se – byť na rozdílné úrovni- projevují všude podobně. Například zelenina vyrobená průmyslově je levnější než kvalitnější a zdravější plodiny malých zemědělců, kteří šetří s pesticidy. Bohužel právě tito malí zemědělci často nemohou soupeřit s velkými hráči a spolu s nimi prohráváme všichni. Ve své knize podávám svědectví o tom, co jsem v dnešní Indii viděla, ale také se vracím do minulosti. K dějinám této obrovské a rozmanité země.

Potom, co v Indii vypukla epidemie koronaviru a srazila zemi na kolena, jste se rozhodla reflektovat toto téma i v knize. Jakým způsobem?
Epidemie si v Indii opravdu vyžádala obrovský počet životů natolik, že uváděná čísla (až půl milionu nakažených denně) jsou velmi podhodnocená. Přitom indická vláda zůstává nečinná. Veřejné zdravotnictví stejně jako ostatní sociální služby v Indii jsou hluboce podfinancované. Chybějí lékaři, lůžka v nemocnicích, léky, kyslík. Lidé nakažení koronavirem nemají jinou možnost než za ošetření platit. Také proto jich tolik umírá doma nebo dokonce na ulici. Ve své knize píšu o současném premiérovi Módím i jeho vládě, která dnes čelí silné kritice. Na podzim 2020, navzdory malému počtu nakažených, rozhodl Nárendra Módí o dvouměsíční uzavírce země. 400 milionů lidí, kteří každoročně přijíždějí do velkých měst za prací, náhle zůstalo napospas, bez výdělku a dopravy, která by jim umožnila vrátit se domů. Poté Módí prosadil svou teorii, že indická populace má silnou imunitu, je už promořena a je třeba se soustředit na výrobu vakcíny, kterou Indie poskytne všem potřebným zemím.

Jak to v zemi vypadá teď? Máte nějaké informace od vašich známých přímo v Indii?
Situace je i nadále dramatická, neboť nákaza se už rozšířila na venkov, kde je lékařská péče ještě vzácnější než ve městech. Zejména ve velmi zalidněných státech jako Uttar Pradéš jsou lidé velmi chudí. Nemohou zaplatit lékaře, převoz, pobyt v nemocnici. Vymírají prý celé vesnice. Příbuzní své mrtvé spalují na březích řek, do kterých házejí zbytky těl. Viděla jsem otřesné fotografie. Skutečný počet obětí není znám.

Proč se podle vás virus tak nekontrolovatelně rozšířil? Oficiální čísla uváděla až půl milionu nakažených denně.
Roku 2021 před hrozící druhou vlnou nedbal Módí varování, povolil konání obřích náboženských shromáždění, především hinduistické slavnosti Kumbhamély, na které se letos v severoindickém městě Háridváru sešlo asi 5 milionů lidí. Na různých místech Indie se konalo i několik předvolebních shromáždění, kde byla také hlava na hlavě.

Co jste cítila, když jste viděla fotografie, jak Indové spalují mrtvé na parkovištích?
Hinduisté své mrtvé spalují, muslimové (například) je pohřbívají do země. Pro hinduisty je zásadní, aby hranici zapálil blízký příbuzný, nejraději syn zemřelého. Jak tělo shoří, duše se osvobodí a je připravena na další zrození, neboť hinduisté věří na nekonečný koloběh životu. V Indii je vše obnažené, smrt není skrytá. Já jsem tam mnohokrát viděla hořet těla, sice ne na parkovišti, ale jakkoliv je ten obřad věcný, zůstává nadmíru důležitý, ať už se koná kdekoliv.

Co vás osobně motivovalo se na indický subkontinent posledních 30 let stále vracet?
Obrovská, prastará, nesmírně pestrá Indie je nevyčerpatelná. K poznání Indie život nestačí a čím víc se jí člověk dotýká, tím více chápe, že je stále na povrchu. Zároveň se Indie stále proměňuje v dobrém i zlém. Osobně jsem navštívila velké množství indických států, ale ne všechny. Při jedné cestě se snažím soustředit na určitou oblast, prozkoumat, co se dá. Nevím, zdali se do Indie vrátím a pokud ne, tak většina věcí mi zůstane skryta.

Pokud bych se vrátil ke globalizované Indii, co jsou podle vás největší benefity, které propojení ekonomiky Indie se zbytkem světa přineslo?
Pro Indy, kteří mají kupní sílu, představuje globalizace příležitost zvýšit si životní úroveň. Kupují si auto, motorky – vše, co dřív nebylo na trhu. V indických supermarketech už najdete stejné zboží jako v Evropě. Lidé zároveň mohou cestovat, čímž se rozšiřuje jejich obzor. Dnes v Indii chodí ženy do práce, což dříve nebylo a mnoho dívek studuje.

A jaké jsou naopak nevýhody globalizované indické společnosti?
Globalizace prohlubuje rozdíly mezi bohatými a chudými. Zejména tam, kde většina zemědělců hospodaří na velmi malých rozlohách, vstup na trh mají v podstatě jen velcí hráči. Ostatní potřebují k přežití dotační systém, který však v Indii neexistuje. Problematický je i způsob, jakým tam probíhá průmyslový rozvoj. Ničí přírodní prostředí – půdu, vodu a vzduch. Indie se mění na obrovskou skládku.

Je něco, v čem si jsou Indové a Češi podobní?
Připomeňme si, že jsme Indoevropané. Dokonce se to promítne i do jazyka – například indická „véda“, je u nás věda. Smysl tomu odpovídá. Když se ponoříme do indického hinduistického náboženství, nacházíme mnoho motivů, které známe z našich evropských bájí a pohádek. Příznačný je například příběh dětství boha Krišny – tak velmi podobný zrození a dětství Ježíše. S Indy jsme si dokonce podobní i fyzicky. Mnohokrát jsem v Indii viděla člověka, který mi rysy obličeje připomínal někoho, koho doma znám.

Nová kniha je vaší jednadvacátou v pořadí. Přemýšlíte už, o čem bude ta další?
Ano a dost se tím trápím. V současné době mě zajímá naše tak velmi zmítaná země a naše rozdělená společnost. Ale jak tuto realitu uchopit, zatím nevím.

Pavla Jazairiová
Česká spisovatelka, reportérka, někdejší redaktorka zahraničního vysílání Československého, resp. Českého rozhlasu a tlumočnice. Narodila se ve Francii 5. března 1945 české matce a nizozemskému otci. Roku 1965 nastoupila do vysílání pro Afriku v Československém rozhlase. Z něj odešla v roce 1979 a pracovala jako tlumočnice. V roce 1977 vydala svoji první publikaci, cestopis Sahara všedního dne, od té doby vydala dalších 19 knih. Má dva syny. Bydlí v Poustce ve Višňové.