Pavel BarešZdroj: Deník / Jiří LoudaSuperlidé existují. Ale žádný z nich není superhrdina. Nikdo na začátku 21. století nepotřebuje nadšence ve spandexu a pláštěnkách, kteří by se po nocích honili za zločinem. Zato po supershowbyznysu se lidé můžou utlouct. Tak zní krátké shrnutí nejnovějšího románu Meta z pera Pavla Bareše. Hlavní hrdinka Lenka odešla ze severu Čech do Prahy, kde chce vystudovat, utratit alimenty a občas pomoct kamarádce u zkoušky svými mimickými schopnostmi. „Superlidé jsou vynikajícím nástrojem, jak vyprávět příběh o lidech obyčejných,“ řekl Bareš.

Váš nejnovější román Meta zabodoval u čtenářské obce. Na Databázi knih získal 92 %. Jsou pro vás podobná hodnocení důležitá?
Samozřejmě to autora hřeje na srdci, když jsou na jeho knihu takhle krásné ohlasy, ale číselným hodnocením se snažím nepřikládat přílišnou váhu. Občas to totiž vede do zapeklité králičí nory, kde nakonec nesejde na tom, kolik procent na té které stránce máte, protože je vám to tak jako tak málo. Čeho si ale cením ohromně, to jsou zprávy od čtenářů, kterým Meta pomohla si něco uvědomit, něco pochopit, nebo jim dokonce pomohla se vyrovnat s některým z těch ošklivých zážitků, o kterých Meta je a které si oni zažili na vlastní kůži. To je tisícinásobně vyšší odměna než jakékoli pětihvězdičkové hodnocení.

Čím si to vysvětlujete?
Možná, že román prostě přišel ve správnou chvíli. Metu jsem napsal proto, že jsem v sobě už roky dusil spoustu věcí, které jsem potřeboval říct nahlas. Možná, že čtenáři to měli podobně – a jen to potřebovali od někoho slyšet.

Jizerská Levandulovna.
Podhůří Jizerských hor provoněly levandule. Oblíbená rostlina má mnoho využití

Jak vás vůbec napadla myšlenka na stvoření sci-fi thrilleru? A na svět, kde jsou superlidé vnímáni úplně jinak, než je obvyklé?
Já o Metě upřímně nikdy neuvažoval jako o sci-fi thrilleru. Ale bavil mě nápad na vyprávění realistického příběhu o obyčejných lidech skrze dekonstrukci superhrdinského žánru. Se superhrdiny to totiž máte takhle: fungují jako wish fulfillment, tedy jejich příběhy jsou založené na tom, že čtenářům splňují nějakou fantazii. („Ach, jaké by to bylo být supersilný/rychlý/chytrý, tolik problémů bych tím mohl vyřešit!“) Ale aby se tohle mohlo dít, musí příběhy o superhrdinech ignorovat spoustu fyzikálních i společenských zákonů. A já si řekl: „Oukej, takže jak by to doopravdy vypadalo, kdyby lidé měli superschopnosti?“

A k čemu jste došel?
Problémy by to lidem neřešilo, ale způsobovalo. Může to znít neintuitivně, ale superlidé jsou vynikajícím nástrojem, jak vyprávět příběh o lidech obyčejných. Je to jako chemické barvivo, kterým zvýrazníte to, co čtenář nesmí přehlédnout. Chcete příběh o přetvářce a lžích? Dejte hlavní hrdince schopnost měnit obličej. Chcete ukázat, jak nevypadá silná postava? Dejte jí supersílu. Uvidíte.

Superlidé ve vašem románu jsou spíše celebrity plnící sociální sítě. Není to trochu paralela k aktuálnímu trendu v podobě Facebooku a Instagramu?
Ne trochu. Naprosto.

Nová verze prolnutých fotek, které zachycují okamžiky srpna 1968 a dobu dnešní v Liberci.
21. srpen byl v Liberci tragický. Fotograf propojil minulost s přítomností

Těch vážnějších témat tam je více. Některá jsou více viditelná, některá méně. Zažil jste něco podobného jako hlavní hrdinka na vlastní kůži?
Oproti Lence mám tu výhodu, že jsem se narodil jako kluk, a ačkoli se nám tyhle věci dít určitě můžou, statisticky vzato toho býváme oproti holkám spíš ušetřeni. Taky na rozdíl od Lenky nepocházím z rozvedeného manželství, což mě zachránilo od spousty dalšího trápení a mindráků. Ale ačkoli s ničím z toho nemám zkušenost z první ruky, jsou to pro mě velice osobní témata. Mám kolem sebe víc přátel z rozbitých rodin než těch, jejichž rodiče jsou stále spolu, a devět z deseti mých kamarádek má za sebou zkušenost s nějakou formou sexuálního obtěžování. Dejte to dohromady se studiem sociologie a máte z toho pořádně depresivní knížku.

Co je podle vás aktuálně největším problémem české společnosti?
Kde jenom začít? Erudovanou odpověď na tuhle otázku bych určitě chtěl spíš po sociologovi, který na rozdíl ode mě zůstal v oboru. Ale pokud si já osobně mám vybrat z té nepřeberné hromady charakterových rysů, které mě na Češích iritují, byla by to nejspíš remíza mezi častou neschopností projevit empatii vůči jiným (ať už mluvíme o válečných uprchlících, etnických menšinách, LGBT komunitách nebo třeba právě obětech znásilnění) a podobně častou tendencí zaměňovat význam slova „názor“ s významem slova „pravda“.

Děj se odehrává v Praze, ale hlavní hrdinka je z okolí Liberce. Proč jste si vybral mimopražskou hrdinku a proč zrovna severní Čechy?
Potřeboval jsem ve vztahu mezi Lenkou a její matkou ukázat jasný generační rozdíl a ten se projevuje mnohem snáze, když se dítě při přechodu na vysokou školu odstěhuje z venkova do velkoměsta. Na Liberec došlo nejspíš proto, že tou dobou, kdy jsem knížku vymýšlel, jsme si s přítelkyní udělali výlet na Ještěd. Zároveň jsme tehdy navštívili kamaráda na jeho chatě ve vesnici kousek za Jabloncem a já si řekl: „Jo, tady si Lenčino mládí umím představit.“

Ilustrační foto
Památky v Libereckém kraji se v létě zaplnily. Těšily se rekordní návštěvnosti

Román nekončí přímo otevřeně, ale nějaký prostor by se pro případné pokračování našel. Máte v plánu stvořit další díl?
Pokračování nemám v plánu, alespoň ne v tuto chvíli. Myslím, že jeden z důvodů, proč Meta tak silně rezonuje se čtenáři, je, že je to kniha, kterou jsem napsat potřeboval. Je v ní spousta frustrace a vzteku z věcí, které mě ve skutečném světě trápí a bez nichž by ta kniha nebyla tím, čím je; a to ani pro mě, ani pro její čtenáře. Takže jestli mě nějaké podobné emoce v příštích letech doženou, možná se k té sérii vrátím, ale určitě nechci Metu zkazit pokračováním na sílu.

Na poli literatury jste debutoval románem Projekt Kronos, který měl 568 stran. Nebál jste se, že některé čtenáře takový rozsah odradí?
Bát se není to správné slovo, ale jsem si jistý, že to tak pro některé čtenáře bylo. I to podle mě zčásti stojí za úspěchem Mety. Po úzké knížce od nového autora sáhnete spíše než po 600stránkové bichli. Při psaní se tím ale moc nezabývám, každá kniha si o svůj rozsah řekne sama a moje práce už jenom je, aby každá stránka stála za to, ať už je jich 300 nebo 600.

Martin Rosenbaum. Dobývání brambor tradičním způsobem pomocí koňského potahu.
Zemědělcem na zkoušku. Projekt cílí na lidi, kteří chtějí začít farmařit

Máte rozpracované další knižní projekty? A čeho byste chtěl na poli literatury dosáhnout?
Aktuálně dokončuji rukopis závěrečného dílu Kronovy trilogie a pak… Pak se sám rád nechám překvapit, co napíšu příště. Ale jako nějaký lov na úspěchy to nevnímám. Jestli se mé knížky budou dál dostávat ke čtenářům, které budou bavit a kterým budou něco dávat? Vynikající. Jestli mi v průběhu toho všeho taky vydělají na dům na Bahamách a zaplatí školné mým dvanácti dětem? Zlobit se taky nebudu. (smích)

Proč by měl čtenář sáhnout po vašich knihách a přečíst si je?
Jednak kvůli těm Bahamám, že jo. Ale vážně. Čím víc toho o Metě na internetech čtu, tím víc si říkám, že se mi nejspíš fakticky podařilo napsat knihu, která svým čtenářům něco dává. Některým oporu a soustrast, jiným zase porozumění a náhled do problematiky, o jejíž existenci třeba doposud neměli ani tušení. To mi přijde úžasné. A nenapadá mě mnoho lepších důvodů, proč po nějaké knížce sáhnout.