Toto město mu naprosto učarovalo. „Svého času jsem tam utíkal před libereckým chaosem, který jsem cítil. Žitava pro mě byla tradičnější a tak nějak pochopitelnější,“ svěřil se v rozhovoru pro Deník spisovatel.

close info Zdroj: Deník zoom_in Tajuplná, romantická, podmanivá. Tak zní podtitul knihy. Proč jste se rozhodl takto vystihnout Žitavu?
Nabalovalo se to postupně. Původně se totiž knížka měla jmenovat jenom Žitava. Jenže já jsem chtěl v jejím názvu ještě zdůraznit svůj dojem z tohoto města. Tak jsem si řekl, že tam dopíšu, jak Žitavu vnímám a cítím. Odjakživa pro mne byla tajuplná, už jen tím, že se tam mluví jinak a návštěvník z Čech je tam vždy tak trochu za cizince, který sám a po svém objevuje určité tajemství jako v nějakých foglarovských Stínadlech. Těm se zrovna Žitava ve starém středu hodně podobá. No a pak je to všudepřítomná romantika. Nejen v takové té dnešní představě romantiky s lahví vína a piknikovým košem v parku, ale i v tom zdivočelém romantismu 19. století s jeho rozervaností, elegancí i marností. A podmanivá? To je vlastně můj pohled na Žitavu. Každé město má takový svůj typický sexus, Žitava je sice trochu zchudlá a zestárlá, ale pořád ještě hodně pěkná hraběnka se zajímavým duchem. Kdo pochopí její eleganci, toho si přitáhne. A podmaní, pochopitelně v dobrém slova smyslu.

Jak Žitavu popisujete, přijde mi, že pro vás představuje i takové útočiště, že?
Svého času jsem tam utíkal před libereckým chaosem, který jsem cítil. Žitava pro mě byla tradičnější, a tak nějak pochopitelnější. Myslím, že v tom ale hrálo roli i to, že jsem nebyl zapojen do místních problémů, a že jich asi je… Navíc já mám moc rád baroko, uklidňuje mě. A v Žitavě je ta nálada baroka a rokoka trochu připomíná Prahu. Ale bez turistů a takovou opravdovější. Kdybych to měl shrnout, tak Žitavu mám moc rád, i když jen jako strýček na neděli. Její všední problémy nemusím vnímat, to představuje velkou výhodu. Pokochám se, dám si syrové vepřové u Kummera a kvasnicové v Maštali, na kašně posedím a jedu domů.

Bylo by pro vás zadostiučiněním, kdyby čtenář po přečtení knihy zatoužil vyrazit do Žitavy?
Ta knížka je pohled na Žitavu od Čecha a pro Čechy. Proto vyšla jen v češtině. Vznikala díky podpoře starosty Josefa Horinky z Hrádku nad Nisou, kde vycházela na pokračování v městském zpravodaji. Byla tedy stvořena především pro Hrádečáky, kteří mají Žitavu doslova na dohled. Ocení ji i další obyvatelé Libereckého kraje, kteří ji mají za humny. Takže ano, je to lákadlo, stačí skočit do vlaku Trilex a jet do Žitavy a užít si její náladu. Je to ostatně snadné a rychlé.

Jak dlouho jste na knize pracoval? Narazil jste během práce na nějaké překvapivé objevy, závěry?
Skoro třicet let, od chvíle, co jsem s kamarádem Pavlem Hotařem z libereckého Františkova jako úplně první překročil hraniční přechod v Hartavě ještě před jeho otevřením a asi vlastně nelegálně, byť se souhlasem policistů. Žitava si mě k sobě přitáhla zejména po roce 2000, kdy jsem působil v sekretariátu Euroregionu Nisa. Ale hodně aktivně jsem na textech dělal posledních deset let. Překvapivých objevů byla spousta. Například největší historici tohoto města byli pánové Pescheck a Moráwek, oba českého původu. Docela fascinující je i příběh automobilů Robur.

Jak byste svou novou knihu přiblížil čtenářům? Přece jen nejde o klasický cestopis…
To je těžké přesně definovat, je to takový tulácký zápisník poutníka, který se nadchl jedním městem a chtěl se seznámit s jeho příběhem, s památkami a zajímavostmi. Čtenář tam najde jak údaje historické, tak i vzpomínky na místní hostince a řeznictví. Důležité jsou v knize také ilustrace. Schválně tam není jediná fotka, aby se čtenářova mysl neupínala ke konkrétním místům a nepřicházela o fantazii. Nachází se v ní tužkokresby Petra Poldy i snové obrazy kamarádky Gabriele Watterott, která v Žitavě žije a tvoří. Libí se mi to prolínání…

V čem vidíte důvod, že se Žitava vepsala do povědomí lidí z našeho regionu?
Na začátku to bylo pragmatické: můj příběh vztahu k ní je takový, že jsme tam s tátou jezdívali vlakem počátkem devadesátek pro levnější oleje a prací prášky. A tak asi Žitavu poznalo hodně lidí z Liberce a okolí. Tehdy jsme si tam připadali zvláštně, jako kdybychom měli rychle nakoupit ty levnější věci a zase se vrátit. Myslím si, že řada lidí ze severních Čech na Žitavsku hledá nejen kouzlo památek, ale do jisté míry i onen zaniklý svět, který nikdy nemohli zažít. Táhne je tam taková ta žitavská spořádanost a klid.

Označil byste tuto knihu za svůj vysněný projekt, metu ve vaší spisovatelské činnosti?
Jsem především poutník, psaní je vlastně takový druhotný produkt mých cest. Především mi jde o dojem z míst , dozvědět se o nich co nejvíce. Nejen o historii, ale i takové ty historky, ten historický brak. Myslím, že i ten dává těm poznaným místům jistý šmak, byť se to třeba čistokrevným historikům nemusí pozdávat. Lidé mají rádi příběhy. A příběhy přitahují k místům lidi. A místa lidi potřebují. Žitava není moje vysněná kniha, ale ty cesty tam po celá ta léta byly téměř snové…

Napomohla vám i nějakým způsobem koronavirová epidemie? Někteří autoři si pochvalovali, že získali čas a prostor na psaní…
Tak zrovna pro návštěvu Žitavy byla epidemie a zavřené hranice fatální. Po celá léta jsem to město vnímal jako nedílnou součást domova. A najednou neprostupná hranice, konec. Spíše mi ta epidemie připomněla tu vzácnost, kterou jsem už asi ani léta ani nevnímal. Zajel jsem si do Žitavy na pivo do Dornspachhausu stejně jako na Volta do Jablonce, do sauny, do muzea. Normálně. Jasně, pivo je tam dražší, ale jinak tam nebyla jediná překážka. Epidemie vrátila tu vzácnost a uvolnění po ní zase to nadšení.

Můžete přiblížit své rozpracované projekty v literární oblasti?
Píšu už léta poutnické knížky, a protože stále chodím, nápadů je spousta. Řadu věcí mám už delší dobu rozdělanou, třeba knížku Rujána, baltská kráska. Aktuálně teď ale s Honzou Pikousem připravujeme knížku o putování po Zlaté stezce Českého ráje. Ta na někoho možná působí jen jako obyčejný úsek červené turistické stezky mezi Mladou Boleslaví a Jičínem. Ale díky své historii a významu je to pro mne onen vysněný Czech trail, který by měl projít každý obyvatel naší republiky, aby poznal svoji vlast i své češství. Příští rok chci hodně dělat na knížce o Jizerskohorských bučinách. To je úžasný fenomén, v mých očích stále ne úplně doceněný běžnými výletníky. Pokračujeme ale i v putování po rozhlednách a vyhlídkách, teď nás čekají Krkonoše. S ilustrátorem Petrem Poldou, s nímž jsme dokončili Žitavu, děláme průběžně na druhém dílu knihy o Lužických horách. Pomalu a s rozvahou píšu i knížku o duši krajiny pod Ještědem. Ale vše musí dozrát v dobré toulavé čtení a vše má proto svůj čas. Na pouti se musí vše hlavně prožít a cílem je proto nespěchat.