„Kniha popisuje řadu známých i neznámých míst na této trase. Obsahuje i myšlenku a možná pro někoho také návod na hledání češství v Českém ráji. Koneckonců kraj okolo Jizery býval vždy vnímán jako krajina vlastenců v onom dobrém slova smyslu,“ řekl Řeháček v rozhovoru pro Deník. 

close info Zdroj: Deník zoom_in Jak se zrodil nápad na knihu Putování Zlatou stezkou Českého ráje? 
Celá léta jsem byl spíše ortodoxní „Jizerkář“ a „Ještěďák“, v knihách jsem se věnoval Liberci, Jablonci nad Nisou a také Frýdlantsku a Lužickým horám. S Českým rájem jsem se bohužel dlouho literárně míjel. Ta krajina mi přišla jako přelidněný turistický supermarket, kam každý vběhne jen na chvíli, povrchně si z ní sebere, co chce, a zase běží pryč. Jak moc jsem se ale mýlil! Kamarád a fotograf Honza Pikous naštěstí přišel s nápadem napsat knížku o tamních rozhlednách, poté přišly na řadu vyhlídky. A téma Zlaté stezky z toho všeho nějak vyplynulo. Do toho přišly ty různé náhody, které tvorbu vždy doprovází. Pandemie, taková ta zvláštní tíseň ve společnosti i hledání sebe sama v krizi středního věku. Pak mi kamarád Liška půjčil knížku Lucie Kutrové o její pouti po Pacific Crest Trail, což je náročná dálková trasa ve Spojených státech. V tom mi to sepnulo – Zlatá stezka Českého ráje je přeci ona Czech National Trail! 

Vyzkoušel jste si projít stezku na vlastní kůži? 
Ano, tu pouť mezi Mladou Boleslaví a Jičínem jsem nakonec pojal nejen jako turistickou výpravu, ale rovnou jako hledání svého vlastního češství. Koneckonců moje babička pocházela z divoké dělnické kolonie zvané Maroko v Mladé Boleslavi. Za první republiky to bylo vyhlášené místo drobného zločinu. Takže jsem svoje zhruba tříleté putování začal právě tam. Chci, aby naše knížky byly poutnické. Vše, o čem píšu, mám mnohokrát prochozeno. Tuhle jsme zrovna s Honzou Pikousem odhadovali, kolikrát jsme vlastně celou Zlatou stezku prošli. Vyšlo nám, že tak čtyřikrát, a to v různých ročních obdobích. Na některých místech jsme byli ale podstatně častěji. Máme tak nachozeno stovky kilometrů. 

Můžete přiblížit obsah knihy? Na co byste čtenáře nalákal? 
Knížka stylem navazuje na publikace Příběhy rozhleden Českého ráje a Příběhy skalních vyhlídek Českého ráje. Vlastně s nimi vytváří takovou volnou trilogii. Jsou v ní skvělé, pocitové fotky Honzy Pikouse i historické materiály. Jiná je ovšem v tom, že nejenže popisuje řadu známých i neznámých míst na této trase. Obsahuje i myšlenku a možná pro někoho také návod na hledání češství v Českém ráji. Koneckonců kraj okolo Jizery býval vždy vnímán jako krajina vlastenců v onom dobrém slova smyslu. Odsud pocházel Rieger, Šimák, Pekař, Durych, malíři Prousek či Vik, spousta válečných hrdinů. Tato krajina se odrazila i ve slavných, byť zfalšovaných Rukopisech. Vím, že vlastenectví tu bylo často hodně vybásněné, dané hlavně sousedstvím a soupeřením s německým osídlením pod horami. Ale člověk je na svých cestách po Českém ráji neustále překvapován, jak důležitou roli tato krajina hrála ve formování českého národa a myšlení v 19. století. Turistika pak představovala takový odraz těchto trendů. 

Čím vás Český ráj natolik učaroval? 
Český ráj jsem si doslova zamiloval a možná se budete divit proč. Mám totiž nejraději tu velehorskou atmosféru v ještědských sutích či tesknou severskou náladu rašelinišť a smrčin Jizerek, a i nejkrásnější místa ve Skaláku s tímto mým pocitem jen těžko něco udělají. Jenže na Českém ráji mě fascinuje ta bohatá literatura, která jej opěvuje, ty nádherné básně a texty z 19. století. Ukázky z nich jsem mnohokrát v této knize použil. To je malebná čeština! To v Jizerkách prostě nikdy nenajdu. 

Máte v rukávu nějaké příhody či zážitky spojené se Zlatou stezkou Českého ráje? 
Český ráj je – třeba na rozdíl od Jizerek – krajinou, do níž míří výletníci všech typů. Vedle mně blízkých horolezců a vandráků tu potkávám rodinky s dětmi i bizarně působící párečky, které vystupují z luxusních aut a jsou oblečeny do kreací vyvolávajících v lese úsměvy. Jenže Český ráj je svým nábojem akropole české turistiky tak přitažlivý, že zde člověk stále potká i postavy uchvacující. V Českosaském Švýcarsku byli trempové víceméně vyhubeni, ale v Českém ráji vzácně ještě jsou a na nádražích hrají na kytary. Častěji než jinde jsem zde narazil i na poutníky ve středověkém oblečení, milovníky hradů, zvečera vyhrávající na píšťalky a bubínky. A největší zážitek se odehrál v Tachově pod Troskami, kde jsme potkali tátu z Moravy s malým, snad desetiletým klukem, který vedl psa. Oba batohy, velké boty. Dali jsme se do řeči a zjistili, že jsou na pouti po Zlaté stezce Českého ráje. Procházeli ji spolu, celou, pomalu a řadu dní. Tu českou pouť. Takových výjevů člověk dnes vidí málo, většina rodin sem přijede auty a děti čučí znuděně do mobilů. Všichni mluví o pouti do Compostely a tihle tři předtím chtěli poznat svými kroky svoji vlastní zemi. Bylo to dojemné a napsal jsem o tom do knihy.  

Neohrozila vydání aktuální krize spjatá s nedostatkem papíru a lepenky?
Bylo to trochu napínavé, ale nakladatel Petr Ferdyš Polda je optimista. Nešťastné je spíše zvýšení cen všech vstupů, to se samozřejmě nakonec na knížkách projeví. 

Lidé, a hlavně čtenáři propadli nejen regionálnímu cestování a minulosti. Co podle vás za tím stojí?  
O tom je právě tato kniha. Myslím, že nejdříve v tom byl spíše zájem se něco dozvědět o místech, kterými člověk prochází. Proto nás všechny fascinovala a fascinuje Kniha o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého. To je náš vzor. Snažím se také popisovat krajinu takovou tou neencyklopedickou, spíše reportážní formou. Jenže vedle toho vnímám i jiný trend. Lidé se dneska hledají, určitý zmatek světa a nejistotu si chtějí ukotvit v něčem, co je jim blízké a pevné. A to je krajina domova. Zdaleka už to ale není jen jedna vesnice nebo město, ale podstatně širší okolí. Já třeba krajinu domova vnímám od Děčína až po Sněžku a dolů do kraje pak až právě někam k Boleslavi. Do krajiny mého domova patří i Žitava. Krajina domova nám dává pocit stability, známe její přednosti i neduhy. A každá knížka nás vlastně více a více s krajinou seznamuje a vytváří k ní pouto blízké zamilovanosti. Proto regionální literatura dnes funguje a nenahradí ji ani internet, ani v krajině všudypřítomné informační tabule. 

Plánujete slavnostní křest, představení knihy?  
Pořád s tím počítáme, slavnostní představení knihy by mělo proběhnout ve čtvrtek 9. prosince tradičně v liberecké knihovně. Ale těžko říct, jak to bude vše vypadat. 

Můžete přiblížit, jaké jsou vaše budoucí plány na poli literatury?
Nedávno jsme seděli s Honzou Pikousem nad bramboráky a pivem v hospodě na Ferdinandově a dávali dohromady naše plány. Úplně jsem se vyděsil, že to vše snad ani nejde do konce našich životů stihnout (smích). Pro příští rok předně chystáme třetí, podstatně rozšířené vydání čtenáři oblíbené knížky Příběhy jizerskohorských rozhleden. Rovněž plánujeme vydat i již dlouho připravovanou bibliofilii Rujána – baltská kráska. Je to sice trochu mimo náš region, ale snažím se v té knížce o nádherném ostrově na severu dokázat, že to je vlastně takové druhé Frýdlantsko. Jen nekončící hranicí, ale mořem. Pracujeme i na několika dalších knížkách z naší krajiny. Bukové toulání bude publikace o náladách severních svahů Jizerských hor. Už léta také sbírám podklady pro knížku Příběhy rozhleden Krkonoš a Podkrkonoší. A ani Český ráj nechci úplně opustit. Rád bych napsal knížku o putování za tamními drobnými památkami, všemi těmi Nepomuky, kapličkami, křížky, pomníčky a zvoničkami. Stejně jako mě vyhlídková knížka inspirovala k napsání Toulání po Zlaté stezce, tak toto toulání mě zase přivedlo k těmto drobným památkám, které spoluvytvářejí krásu krajiny okolo Trosek. Je to takový půvabný koloběh.