O svém budoucím směřování měla jasno už v 6. třídě, jako nejstarší ze tří sourozenců měla v sobě ochranitelské pudy. Navíc za dobu své kariéry už jednu epidemii zažila. V roce 1979 nastupovala do nemocnice o měsíc dříve, jelikož v Československu vypukla epidemie žloutenky. Tehdy onemocnělo 40 000 lidí, zdrojem nákazy byl polský mražený krém z jahod. Podle svých slov nikdy svého rozhodnutí nelitovala, povolání ve zdravotnictví bere jako smysluplné.

Hlavní náplň práce zdravotních sester zůstala stejná. Ovlivnila přesto epidemie koronaviru její podobu?
Řada sester musela opustit svá dosavadní oddělení a věnovat se úplně jiné činnosti. Pokud si sestřička vybrala oddělení následné péče, rehabilitace či chirurgie a najednou musí pečovat o covid pozitivního pacienta, přestavuje to pro ni opravdu velkou změnu. Mnohem častěji přišly do styku s těžce nemocnými pacienty a s jejich smrtí, to mělo velký dopad na psychiku. Navíc si vyslechly jejich příběhy, takže to pro ně nebyly úplně cizí lidi. Covidová pracoviště kladla větší nároky na personál, museli jsme omezit plánované operace.

Zdroj: DeníkJak se k tomu zdravotní sestry postavily?
Ta změna a přizpůsobení se jiné ošetřovatelské činnosti byly a jsou náročné a týkaly se všech profesních kategorií na téměř všech odděleních. Pokud se ze standardního oddělení stalo covidové, tak ostatní oddělení musela pomoci jak personálně, tak materiálně. Všichni dělali maximum, spolupracovali úžasně a pracovali občas na hraně svých možností. I kdybych jim děkovala několikrát denně, nestačilo by to. Velmi si vážím toho, s jakým obrovským nasazením k náročným a vyhroceným situacím přistupovali. Epidemie koronaviru rozdělila společnost na dvě kategorie lidí. Jedni jsou ti, co pracovat chtějí, ale nemohou. A druzí, např. zdravotníci, pracují tak moc, že by už chtěli přestat, vrátit se do normálního stavu a odpočinout si.

To by se jim mohlo postupně začít dařit, ne?
Počet nakažených a hospitalizovaných postupně klesá. Měli jsme čtyři covidová oddělení intenzivní a 10 standardních, teď to jsou dvě intenzivní a čtyři standardní. Nicméně kopírujeme celorepublikový trend a mezi nemocnými jsou už i čtyřicátníci a padesátníci.

Zmínila jste nápor na psychiku. Nabízíte v tomto směru zaměstnancům nějakou pomoc?
Máme středisko podpůrné péče, kde jsou psychoterapeuti a kaplani. Psychosociální pomoc je hodně důležitá. Každý se s tou situací vyrovnává po svém. Někdo nemá vůbec žádný problém, jiní si přečtou knihu, pustí film či vyrazí na procházku do přírody. A někteří si potřebují s někým promluvit. I já sama jsem měla pár rozhovorů se sestřičkami. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že jsme zvyklí na to, že pacienti umírají, a nesmíme si to brát osobně, musíme umět s tímto faktem pracovat.

Marie Fryaufová působí v Krajské nemocnici v Liberci jako ředitelka ošetřovatelské péče. Laicky řečeno vykonává funkci hlavní sestry.Zdroj: KNLZaznamenali jste vyšší počet psychických zhroucení, syndromů vyhoření?
Nepozoruji to. Na druhou stanu přiznat si psychické obtíže není jednoduché, není to v naší společnosti obvyklé a spousta lidí to považuje za slabost. Uvidíme, až epidemie úplně skončí. Ukáže to čas…

Jestli se nepletu, do nemocnice se hlásili i dobrovolníci, že?
Musím říci, že pro mě jsou dobrovolníci úžasné bytosti. V naší společnosti není obvyklé, aby někdo pomáhal nezištně a bez nároků na finanční ohodnocení. Některé sestřičky se vrátily z důchodu, ty na mateřské navýšily pracovní úvazky. Působili u nás zástupci pomáhajících profesí jako vojáci, hasiči či pracovníci Českého červeného kříže. Nasadili jsme je na intenzivní oddělení, kde pomáhali hlavně s fyzicky náročnou prací jako polohování pacientů. Skvělé zkušenosti máme i se studenty a já doufám a pevně věřím, že se k nám po dokončení studia vrátí natrvalo.

Jak byste reagovala na ty, kteří stále zpochybňují existenci viru a vážnost situace?
Pokud někdo nechce věřit, tak prostě neuvěří. Pokud nemají osobní zkušenost a sledují dezinformační weby, nemá cenu bojovat s větrnými mlýny. Naši zdravotníci si zvykli, že takoví lidé existují a vymlouvání jim jejich přesvědčení je ztráta času a energie. Opravdu nemáme potřebu zadržovat v nemocnici pacienty a vytvářet paniku. Už bychom chtěli poskytovat klasickou péči pacientům, kteří to potřebují. A děkuji těm, kteří nás podporují, udělají si vlastní názor a nevěří fake news.

Když přejdeme do obecné roviny, máte dostatek personálu?
Nemáme naplněný personální plán, ten nedostatek byl i před vypuknutím epidemie. Zatímco před pěti lety chyběli pracovníci na standardním oddělení, teď chybí na intenzivních odděleních. Máme nevýhodu v tom, že jsme velké nemocniční pracoviště se specializovanými centry a potřebujeme hodně zaměstnanců. Navíc 30 % tvoří zkrácené úvazky. Odhadem nám chybí čtyřicet až padesát sester.

Co za tím podle vás stojí?
Je jiná doba, změnila se společnost. Mladí teď mají spoustu možností, potřebují čas na studium a své zájmy. Navíc řada z nich během praxe zjistí, že buď na práci ve zdravotnictví nemají předpoklady, nebo dají přednost soukromým zařízením. Navíc už pro ně nejsou priorita peníze, ale ten volný čas. Snažíme se nabírat pomocný personál, aby sestřičky mohly opravdu dělat jen to, na co mají kvalifikaci a kompetence. Věnovat se pacientům, podávat medikace a dělat ošetřovatelskou činnost.

Proměnilo se za tu dobu vnímání sestřiček?
Moje začátky a aktuální doba jsou úplně jiné světy. Zažila jsem to na vlastní kůži, když jsem před revolucí odešla na mateřskou a vrátila se po ní. Za mých začátků byl lékař bůh a všichni jsme k němu vzhlíželi, sestra neměla takové kompetence. Současné kolegyně jsou sebevědomější, mají více možností rozvíjet své pravomoci a dvojice lékař – sestra je vnímána jako partneři. Také se rozvíjí spousta dalších oborů a odvětví a zdravotní sestra není jen sestra, ale jsou to také zdravotní laboranti v laboratořích, radiologičtí asistenti na rentgenu a radioterapii, farmaceutičtí asistenti v lékárně, fyzioterapeuti a další ošetřovatelský personál (ošetřovatelka, sanitář, uklízečka, technici), bez kterých si týmovou práci ve zdravotnictví již nedovedeme představit.

Sledujete seriály z lékařského prostředí? Odráží alespoň částečně realitu?
Mám s tím velký problém od dob Nemocnice na kraji města. Pokaždé se podívám na pár dílů a musím říci, že nejblíže má realitě asi Anatomie života, i když jsem zhlédla jen 2 díly. Chápu, že televize musí divákovi vytvořit lákavé prostředí a zajímavé příběhy, ale realitu to opravdu neodráží.

Ať zakončíme rozhovor něčím optimistickým. Najdete i něco, co covid-19 dal a nejen vzal?
Stmelilo nás to ještě více, blíže jsme se poznali a ta spolupráce byla ohromná. Dokážeme se domluvit a v krizi táhnout za jeden provaz. A rozhodně velké poděkování a poklona patří rodinám našich zdravotníků, protože to celé obtížné období kladlo velké nároky i na ně. Děkuji všem, kteří podporovali své partnery, když trávili tolik času ve svém náročném povolání a podporovali je v jejich těžkém a náročném úsilí. Nebylo to i pro ně vůbec jednoduché. Také vnímáme poslední dobou velkou podporu veřejnosti a za jejich přízeň jim patří velký dík.