Jürgen Kawan byl známou libereckou postavou. Jak byste jej charakterizoval vy sám? Předpokládám, že jste se znali.
Samozřejmě jsem o Kawanovi věděl, protože se o něm vyprávěly ‚pravé rockerské‘ historky. Nikdy jsem se s ním ale osobně nepotkal a nikdy jsem nebyl na zábavě, kde hrál. Paradoxně jsem ho slyšel na Youtube poprvé, až když jsem se rozhodl knihu vzpomínek dát dohromady.

Netroufnu si ho charakterizovat, přestože po rozhovorech s jeho rodinou, kamarády a hudebníky, kteří s ním hráli, o něm vím víc, než mnozí z těch, kteří mu byli celý život blízko. Snad nejvíc ho charakterizuje věta jednoho pamětníka: „Jürgen Kawan se stal nejen pionýrem rokenrolu na Liberecku, ale také jeho legendou. Jeho žití bylo paličatě krásné a rozporuplně jednobarevné, jako je rokenrol sám.“

Jak vás napadlo sepsat knihu o jeho životě, o něm samém?
To nebyl nápad, to bylo furiantství. Bylo 17. června. Na terase hospody Na Rudě ve Vratislavicích nad Nisou kdosi nadhodil, že by právě dneska bylo Kawanovi 81 roků. Začalo se vzpomínat a někdo navrhnul, že by bylo dobré nějak tuto svéráznou postavu připomínat. Padl návrh pojmenovat po něm lavičku, na způsob Lavičky Václava Havla, u vratislavské benzínky, kde sedával se svým jezevčíkem, lahvovým pivem a kamarády. Na této lavičce jsme natočili ‚náborové video‘ na Youtube pro HitHit s Kawanovým synem. Potom si někdo vzpomněl, že jsem napsal knihu o legendě Jizerských hor Gustavu Ginzelovi a já jsem po pěti pivech a třech panácích rumu slíbil, že knihu o Kawanovi dám dohromady a vydám.

Texty v knize jsou psány formou rozhovorů a osobních vzpomínek. Kdo na Kawana například zavzpomínal? Bylo složité tyto lidi najít, nebo přicházeli tak říkajíc sami?
Nejdřív jsem oslovil jeho nejbližší. Syna, manželku Mirečku, spoluhráče Pepu Jeništu, bubeníka Fanyho Hrušu a Honzu ‚Kawana‘ Janů a další. Mimo jiné Kawanova dvorního fotografa Petra Šimra. Ti další nepřicházeli sami, špendlíčkem hrabat a prstem kopat jsem musel. Byla to těžká práce. Nejen je vystopovat, ale, snad se nenaštvou, také z nich něco dostat. Problém byl v tom, že bylo hodně takových, kteří nadšeně tvrdili, že mají spoustu historek a zážitků, které se pak smrskly na výkřiky typu: to bylo super, poprvé jsme slyšeli pořádnou muziku, Kawan, to bylo moje mládí. Z toho bič neupletete.

Tým z oddělení lůžkové intenzivní péče Carim či chcete-li ARO Krajské nemocnice v Liberci představil v sobotu 17. září veřejnosti svoji práci. Podívat se přišly stovky zájemců.
ARO není žádná Ordinace v Růžové zahradě. Adrenalin i smrt tu jdou ruku v ruce

Bylo to podobné sbírání střípků informací a detailů jako příprava knihy o Gustavu Ginzelovi, další zdejší legendě, nebo jste na to šel úplně jinak? Jak dlouho to trvalo?
Technicky to bylo stejné, ale hlavní rozdíl byl v přístupu pamětníků a kamarádů. Už jsem se o tom zmínil, u Ginzela stačilo jeho známé oslovit a oni ochotně vzpomínky napsali a poslali mailem, nebo navrhli schůzku u piva. Tentokrát jsem asi tři měsíce pendloval vlakem mezi naší chalupou, Vratislavicemi, Vescem a Libercem a povídal si po hospodách s pamětníky. Bohužel, někteří na domluvené schůzky nepřišli, ani se neomluvili. Párkrát jsem to chtěl už vzdát.

Jste poměrně plodný spisovatel, který se proplétá různými žánry - od detektivek, přes romány po životopisy. Děláte to záměrně, abyste si od jednotlivých žánrů odpočinul, nebo to tak prostě vyjde?
Řekla jste to přesně. Vždycky to tak nějak vyjde.

Vaší poslední knihou jsou Lidičky z lahvičky, humoristický román zasazený opět do našeho regionu, který vyšel letos. Je to poměrně čerstvá kniha. Proč by si jej měli čtenáři pořídit, kromě toho, že se možná někteří poznají nebo budou číst o známých místech?
Nepsal jsem ji proto, aby se v ní někdo poznal. Ta kniha je především o tom, že nám, myslím tím moji generaci, chce někdo ukrást mládí. Dneska nám lidi, kteří tu dobu neprožili, říkají, jak jsme se měli v minulém režimu špatně, jak jsme úpěli pod komunistickou kuratelou. Ten režim byl bídnej, nenáviděli jsme ho, ale žili jsme v něm, dělali děti, chlastali, souložili, psali básničky, drželi při sobě. O tom jsem chtěl, aby ta knížka napsaná s nadsázkou a ironií byla. Jak říká jeden její hrdina: Takoví jsme žili. A proč by si ji měli čtenáři pořídit? Protože je krátká, protože jsem ji vlastnoručně vysázel velkým typem písma, aby se dobře četla, protože je místy vtipná, protože by si každý z nás měl uložit do nějaké lahvičky své sny a otevřít ji za dvacet roků. A protože mi jeden můj kamarád napsal, že by se okamžitě do Vilmy dokázal zamilovat.

V knize KAWAN, s podtitulem Ze života rockera, na něj vzpomínají rodina, hudebníci - spoluhráči, pamětníci i fanynky, kterých měl Jürgen kolem sebe vždycky dost. Symbolem jeho víc než padesátileté hudební kariéry byla věta: Jdeme na Kawana. Na Liberecku a Jablonecku nebyla hospoda nebo sál, kde od roku 1966 až do své smrti v roce 2015 nehrál. Počet jeho vystoupení se odhaduje na víc než dva a půl tisíce. Jeho skupina Pyramida (před tím Sešlost) hrála především skladby Beatles, Presleyho, Creedence Clearwater Revival a dalších slavných skupin šedesátých a sedmdesátých let.

Texty v knize jsou psány formou rozhovorů a osobních vzpomínek. Nechybí kapitola pověstných Kawanových hlášek, kterými bavil mezi hraním a které dal dohromady jeho syn Jiří. („Muzikant, kterej nechlastá, není muzikant.“)

Kniha KAWAN, ze života rockera, je velká 132 x 210 mm, má asi 150-180 stránek. Texty jsou doplněny desítkami (50-70) výhradně černobílých fotografií. Odhadovaný náklad se pohybuje podle zájmu a vybraných peněz na HitHitu mezi 600 - 1000 kusů.

Přispět můžete ZDE.