Práce má stále dost i navzdory epidemii koronaviru. „Současná situace hodně zasahuje až ohrožuje rodiny, kde je často především matka vystavena tlaku péče o děti a zároveň úkolu se s nimi učit,“ řekl v rozhovoru pro Deník.

Zdroj: DeníkZaznamenal jste zvýšený zájem lidí o psychoterapii kvůli aktuální koronavirové situaci?
Zájem o psychoterapii či poradenství, jak lidé mají ve zvyku říkat, je stále veliký a to u všech psychoterapeutů. Lidé potřebují péči o své vztahy a svoji duši. Tak tomu bylo před deseti roky, tak tomu je i dnes. Nemám dojem, že by se kvůli současné situaci zájem o tuto službu nějak zvýšil.

Je normální mít strach? Jaké skupiny patří mezi nejvíce zasažené?
Mít strach je normální a dokonce užitečné. Samozřejmě pokud intenzita strachu nepřestoupí určitou, tedy tu užitečnou mez. Aktuálně pozoruji, že současná situace hodně zasahuje až ohrožuje rodiny, kde je často především matka vystavena tlaku péče o děti a zároveň úkolu se s nimi učit. Suplovat jim učitele, učitelku. Nemálo z těchto dětí jsou izolovány od svých vrstevníků a hlavně od pravidelného pracovního režimu. Rodiny jsou uzavřeny a nezřídka také oba rodiče, to vytváří napětí, které špatně zvládají. Není kam z toho odejít.

Může karanténa vést k jevům v podobě domácího násilí?
Ano, může. Nicméně často jde bezesporu vždy o více faktorů, které domácí násilí podněcuje. Navíc na tuto oblast se nezaměřuji, v případě hlubší analýzy byste se musel zeptat specialistů.

Mám pocit, že někteří se vyrovnávají se situací tak, že ji popírají…
Mechanismus popření je přirozeným obranným mechanismem. Je to také jeden ze způsobů přežití, tak ho používáme. Znovu podotknu, že záleží na míře, tedy zda se nestává maladaptivním způsobem. Jde o takové chování člověka, který se nepřizpůsobuje společnosti, nebo je jeho snaha o včlenění kontraproduktivní. Často nám ale může dobře posloužit. Ale stejně nás to doběhne.

Řada lidí prožívá úzkost až deprese. Pokud s tím nebudou nic dělat, kam tyto pocity mohou až vést?
K prohloubení strachu, úzkostí depresí a jejich určitému zafixování. Než se rozpustí, to nějakou dobu potrvá. S tím se teď je nutno smířit. Četl jsem, že pokora je stav, kdy přijímám věci takové, jaké jsou. Možná se máme učit větší pokoře.

Co byste poradil, jak bojovat s úzkostí?
Bojovat s úzkostí je velmi obtížné, ona většinou vyhrává. Spíš postavme vedle úzkosti i jiné emoce, třeba vytváření situací, kdy mohu být spokojený, a to mohou být naprosté maličkosti. Řada drobných spokojeností za den je důležitější než jedno velké štěstí za měsíc.

Zatímco na začátku epidemie se projevila solidarita a pospolitost, nyní je nahradil vztek a frustrace. Čím to podle vás je?
Odhaduji, že zprvu jsme měli tendenci vnímat koronavirus jako nepřítele, a když se proti němu spolčíme, tak ho rychle porazíme. Jenomže jsme ho neporazili rychle, tento nepřítel tu je stále a dokonce se ukazuje, že ještě nějakou dobu tu bude. Možná si myslíme, že ho porazíme tím, že budeme mít zlost nejen na tento virus, ale i sousedy, kteří něco nedodržují. Ano, jsme frustrováni dlouhým nenaplňováním našich potřeb. Základní fyziologické potřeby naplněny máme, už ale podstatně méně či skoro vůbec potřeby sociálního kontaktu, uznání, blízkosti, potvrzování sebehodnoty. A je jasné, že ještě nějakou dobu potrvá, než na ně dojde. Takže frustrace, vedle toho pocity bezmoci, a tak to už je jen kousek ke vzteku.

Může být koronavirus podnětem ke změně chování lidí, změnit společnost?
Myslím, že může, ale co všechno to přinese, jak ta změna bude vypadat, ukáže až čas. Nejsem prognostik. Zdá se mi, že na takové předpoklady je zatím brzy.

Je tady i něco pozitivního, co koronavirus přinesl?
Co pozitivního to přinese, zjistíme, až tato nepříjemná a napjatá situace se bude vytrácet. Pak dělejme závěry. Ale přece: vrátím se k předchozímu, možná je tu příležitost se posilovat v pokoře.