Svou pozornost zaměřil i na jiné sportovní akce, koncerty a další dění, a to hlavně v Jablonci a Liberci. Spolupráce s redakcemi postupně narůstala a Zbrankovi začaly za jeho snímky chodit první honoráře. A jak cesta plynula, stal se z něj profesionální fotograf. „S každým focením se o fous zlepšuji. Když si třeba prohlížím starší fotky, tak vidím, co bych udělal jinak. Občas si i říkám, jak jsem mohl něco takového vůbec publikovat,“ řekl mladý fotograf, který jeden čas působil i v Deníku.

Slunce na obloze, teplé počasí a prázdniny v mých očích představují ideální podmínky na focení. Jak to vnímáte vy?
Na počasí či ročním období nezáleží. Každé má něco do sebe, své kouzlo. Abych pravdu řekl, moc nemusím vedro, takže upřednostňuji spíše chladnější měsíce. Jako převážně reportážní fotograf ale musím fotit vždy, když je potřeba. Nesmí mě odradit ani sebehorší počasí. Nejraději fotím sport, teď v létě jsem si našel více času i na portrétní focení, ideálně na nějakém zajímavém místě v přírodě. S přítelkyní také hodně „výletíme“ a ani tady nám nesmí chybět foťák. Člověk nikdy neví, na co narazí. (úsměv)

Ivona Březinová se nezaměřuje jen na klasické pohádky, ale láká ji i téma jinakosti.
Ivona Březinová: V příbězích, které píšu pro dětské čtenáře, je mi dobře

Do popředí se opět dostává koronavirus. Ovlivnila koronakrize vaše fotografické plány?
V mém hlavním zaměstnání jsme měli na tři týdny odstávku, a o to více jsem se v té době mohl věnovat právě focení. S partnerkou jsme zrovna v té době pracovali na zakázce focení turistických cílů a v tomhle nám krize náramně pomohla. Rozhledny, hrady a další jindy turisticky přeplněná místa byla rázem bez lidí. Fotilo se jedna radost, nikde se nikdo nemotal, nemuseli jsme zdlouhavě čekat na ten pravý okamžik. Stačilo si dojít na místo a začít fotit. Samozřejmě jsem přišel o některé zakázky v podobě svateb či fourcrossového závodu JBC 4X Revelations.

Léto často patří festivalům, na kterých jste působil jako fotograf. Jak vnímáte nastalou situaci?
Letos to kvůli krizi schytaly všechny velké akce, ať už se jedná o festivaly, sportovní klání nebo jiné události. S tím nic nenaděláme. Benátská je jediný festival, který v posledních letech pravidelně fotíme přímo pro pořadatele a o to víc mě mrzí, že neproběhl. Příští tok to snad bude lepší. Doufám, že se situace vrátí co nejdříve do starých kolejí a naučíme se s tím virem zase normálně fungovat.

Letos jste se zapojil do jubilejního ročníku fotosoutěže Zaostřeno na Jizerky, že? Jak jste vybíral soutěžní snímky?
Jizerky jsou moje srdcovka. Odmala bydlím v Jablonci, takže do hor to mám, co by kamenem dohodil. A pokud člověk necourá jen po těch profláklých lokalitách, Jizerky ho vždy dokážou překvapit. Samotný výběr fotek byl celkem oříšek. S přítelkyní jsme uvažovali, zda vybrat spíše ta známější místa, nebo naopak ta ne moc probádaná. Bloumali jsme třeba i nad tím, jestli budeme mít větší šanci na úspěch se zimními fotkami. To se přeci jen musí více opustit komfortní zóna. Nakonec jsme udělali nějaké kompromisy. Vytiskli jsme si každý 10 fotek a z těch jsme následně vybrali 4 finální. Do soutěže jsme se chtěli přihlásit už mnohokrát, ale pokaždé jsme prošvihli uzávěrku. Letos jsme si to konečně pohlídali. Kdyby se nějaká fotka v kalendáři objevila, byl by to v takové konkurenci určitě velký úspěch. O to víc, že nejsme primárně krajináři.

Paulie Garand.
ROZHOVOR: Rap je v podstatě novodobý pop, říká liberecký hudebník Paulie Garand

Co považujete z hlediska fotografování za svůj největší úspěch? A máte nějakou metu, které byste rád dosáhl?
Největší radost mám z toho, že se z koníčka stal na nějakou dobu hlavní zdroj příjmů a teď je to alespoň slušný přivýdělek. Do budoucna bych se zase rád vrátil jen k fotografování na plný úvazek. Není nad to, když člověk dělá to, co ho baví, a je za to ještě navíc odměněn. Z pohledu akcí, které jsem fotil, jsem asi nejpyšnější na to, že jsem byl jeden z oficiálních fotografů finále KHL pro hokejový klub LEV Praha. Byla to snad nejlepší hokejová atmosféra, kterou jsem zažil. A kdybych měl říci, co bych si jednou rád zafotil, tak by to byla určitě Rally Dakar nebo zimní olympiáda.

Jeden čas jste působil i jako fotoreportér v Deníku. Co vám tahle práce dala? Jaký byl rozdíl mezi focením do novin a vaším vlastním?
V Deníku jsem fotil dva roky. Za tu dobu jsem se seznámil s mnoha zajímavými lidmi a poznal spoustu nových míst. Určitě to byla dobrá zkušenost a s focením jsem se posunul zase o pěkný kus dál. Jakožto primárně reportážní fotograf to v Deníku zase až takový rozdíl nebyl. Možná to bylo o něco náročnější z hlediska organizace volného času oproti době, kdy jsem pracoval pouze jako externí fotograf a fotil si vesměs jen to, co jsem chtěl. A pokud jsem někde chyběl, tak se vesměs nic nestalo…

Milan Pokorný.
Nožířství není jen řemeslo, ale i umění, říká liberecký nožíř Milan Pokorný

S tzv. fotografy se roztrhl pytel. Nerozčiluje vás někdy fakt, že se každý druhý považuje za fotografa? Co by měl ten člověk splňovat, aby se tak mohl označit?
Máte pravdu, že v dnešní hodně lidí, kteří si koupí trochu lepší foťák, se hned považuje za fotografy. Fotky by měly splňovat alespoň nějakou základní kvalitu. Člověk by měl určitě umět perfektně ovládat svůj foťák a zvládat i následnou postprodukci v editoru, aby to nenadělalo více škody než užitku. Drtivá část z těchto rádoby fotografů bohužel nemá vůbec soudnost a byli by schopní se dohadovat o tom, že jejich fotky jsou prostě dokonalé, i kdyby to byla sebevětší mazanice. Určitě to chce nafotit kvantum fotek, aby se člověk „vyfotil“. Já osobně se o fous zlepšuji s každým focením, a když si třeba prohlížím starší fotky, tak vidím, co bych udělal jinak. Občas si i říkám, jak jsem mohl něco takového vůbec publikovat. (smích)

Spolu s partnerkou jste založili AZ fotky. Jak už dlouho fungujete a co všechno nabízíte?
Společně fungujeme něco málo přes pět let. Fotíme zejména svatby, reportáže – hlavně sportovní události a koncerty, portréty psů i lidí, nemovitosti a spoustu dalších věcí. Naše motto je „Nafotíme vše od A do Z“ a opravdu zvládneme nafotit vše. Asi jediné, co nám momentálně chybí, je ateliér, ten ale ani neplánujeme. I když každý z nás třeba fotíme radši něco jiného, je super, že když by jeden z nás onemocněl nebo by se mu něco přihodilo, dokáže ho ten druhý plnohodnotně zastoupit.