Petr Šolc pracuje jako etoped a terapeut na školách v Libereckém kraji už 15 let. Specializuje se na poruchy chování u dětí, řešení výchovných a vztahových problémů v rodině a ve škole, šikanu a rodinnou terapii u dětí s poruchami chování.

Zdroj: Deník Působí jako speciální pedagog na dvou libereckých školách. Poslední rok působí i jako krizový intervent šikany a agrese na základních školách v rámci pilotního projektu Libereckého kraje. Díky tomu se školám zdarma a rychle dostává pomoci v situacích, ve kterých je žádoucí odborná pomoc zvenčí. Mnohdy je to efektivnější, než kdyby školy řešily náročný problém svépomocně.

Co vás motivovalo ke vzniku projektu intervencí na školách v kraji?
Na základě poptávky škol jsme zjistili, že intervenčních programů, které vyžadují specifickou práci s třídou, je nedostatek. Existují preventivní programy, ale jakmile nastane nějaký hlubší vztahový problém, šikana, tak to vyžaduje rychlou akci a zapojení dalších subsystémů školy. Nejde jen o dítě, oběť, ale i učitele, vedení školy, rodiče oběti a někdy i všechny rodiče žáků v konkrétní třídě a v neposlední řadě především o pomoc agresorovi. Tuto nabídku poskytl Liberecký kraj školám v roce 2020, protože je dobré, aby měly školy službu k dispozici rychle a pokud možno zdarma. Rukojmí tíživé situace jsou totiž děti.

Jak intervence funguje?
Jedná se o práci se třídou. Co intervence, to minimálně dvě až tři hodiny práce se třídou. Někdy se musíme potkat vícekrát. Byl jsem ve školách z České Lípy, Železného Brodu, Jablonce nad Nisou, Liberce. Převážně jde o základní školy a třídy druhého stupně. Někdy se ale problém objeví už na prvním stupni. Ve třetích třídách se objevují třeba ložiska asymetrického vztahu, například chlapec agresor zastrašoval celou třídu.

Objevovaly se problémy i během covidového roku, kdy děti byly ve škole v omezeném počtu?
V on-line výuce mají děti malý prostor na to, aby si vytvářely vztahy mezi sebou. Řešil jsem dvě kauzy související s distanční výukou. Někdo někoho vyloučil ze skupiny spolužáků a mělo to podobu vyhrožování a psychického týrání nebo někdo vytvořil koalici proti někomu jinému. V momentech, kdy se pak děti znovu sešly, tak byla adaptace mnohem těžší. Z on-line prostředí si znovu sednout do fyzické třídy a pak opět zůstat doma je pro děti velice složité a ničí to jejich vztahy a hlavně pocit bezpečí. Jako bychom zapomínali na potřeby těch nejmenších v naší společnosti. Prvňáci a druháci trpí nejvíce.

Při jakých konkrétních problémech zasahujete?
Náš projekt byl zaměřený na agresi nebo šikanu, která může mít různou podobu. Může jít o jedince, který svou agresí ohrožuje zbytek třídy. Někdy je dynamika třídy už v moci agresivní skupiny, která vytváří velký tlak nejen na zbytek třídy. V tu chvíli už jde o patologický vývoj celé třídy. Záleží, v jaké vývojové fázi šikana je, v první a druhé fázi stačí běžné způsoby řešení v systému školy, třetí fáze už vyžaduje etopedické řešení, tedy intervenci. V tu chvíli se agresor nedá přemlouvat k lepšímu chování a řešit situaci třídy jen v komunitním kruhu je kontraproduktivní. Třída je posunutá a nezdravé formy jednání už bývají fixované. Ti empatiční a prosociální žáci ve třídě už nemají šanci změnit chování agresorů.

Jakou roli v tomto případě hrají učitelé?
Někdy je pro ně těžké dobře diagnostikovat, co se vlastně ve třídě děje. Tím, že jsou s dětmi každý den, tak ten problém nemusí vidět a potřebují někoho z vnějšku, kdo jim řekne: tohle už není běžené škádlení. Někdy zase nastane situace, že ten problém nechtějí vidět. Oběť může být také sociálně dráždivá a nepříjemná, že i pro učitele to může být obtížné. Oběť nebývá vždy bezmocné dítě, které má nějaká stigmata, ale může být obtížně rozdýchatelné pro děti ve třídě i sborovnu učitelů. O to těžší je ohlídat si hranice, aby nevznikla nějaká koalice proti tomuto dítěti. Většinou to provokativní oběti ani neumějí jinak.

Mohl byste popsat, jak vypadá nezdravé chování v třídním kolektivu?
Časté téma je, že existuje nějaká skupina dětí, na kterou nejsou ve škole schopni kázeňsky dosáhnout a oni už mají ve třídě určitou moc. To znamená, že posouvají hranice, dělají si legraci z nějakého konkrétního dítěte, dělají nepříjemné věci, nerespektují pravidla třídy. Často nastává problém, když jsou v kolektivu děti s nějakou jinakostí, které těžko hledají místo ve třídě a nejsou přijímány okolím. Třída se může už dlouho snažit zpracovat spolužáka, který má opoziční vzdor nebo má poruchy socializace, je tam asistentka, ale všechna opatření budí napětí. Jako reakce pak přináší strach, musí se vyklízet třída, když má ten konkrétní jedinec třeba agresivní afekt. V ten moment je třída natrávena v napětí.
Po odchodu některých dětí na víceleté gymnázium se může změnit uspořádání třídy. Odešli tahouni, zůstaly děti, které se ujaly moci a mohou táhnout třídu do patologického chování. Někdy se děti nudí a zkouší, co všechno jim projde, co si mohou dovolit. Obávám se, že právě tento parametr nudy bude po návratu do škol častým motivem ubližování.

Jak to vypadá v on-line prostředí?
Tam už je to více sofistikované. Příkladem může být to, že část kolektivu si dělá takový on-line kvíz na jednu spolužačku, která o tom neví. Celá třída se pak baví na její účet. Většinou jde o vyloučení z nějaké skupiny. Problémem může být třeba zasílání dehonestujících fotokoláží o spolužákovi nebo vyhrožování i vydírání přes sms. Potíž je, že škola někdy nedosáhne na ten problém. Ze zákona totiž nemá být příliš aktivistická. Může řešit jen to, co se odehraje v době výuky. To, co je mimo výuku, by měli řešit rodiče jako zákonní zástupci. Dobrý třídní učitel ten problém vidí, vytváří opatření pro bezpečí třídy, ale v rámci kázeňských trestů s tím nic dělat nemůže.

Loni se hodně diskutovalo o rodinách, které nebyly vybaveny na distanční výuku. Děti tak byly často vyloučeny z kolektivu. Žáci bez počítače si museli chodit pro úkoly do školy, zatímco zbytek třídy se učil společně on-line. Může to hrát roli při vzniku nějakých problémů?
Určitě. Už jen to, jestli má nebo nemá dítě mobil, hraje velkou roli v rámci přijetí nebo vyčlenění z kolektivu. Částečně pomohlo to, jak školy flexibilně řešily konkrétní situace rodin, třeba půjčováním tabletů dětem. Znám kantory, kteří už na jaře osobně pomáhali připojit rodiny on-line a přinášeli technickou podporu. Jinak by děti byly bezradné. Absence toho zdravého sociálního kontaktování způsobuje vznik skupin žáků, kteří hrají například společně online hry. Kontaktování si nachází nové cesty. Nebo se naučili potkávat v jiné kvalitě – třeba spolu chodit ven. Tím může zase dojít k přeskupování kolektivu. Zajímavé je, že vznikají také skupinky dětí, které se začínají potkávat fyzicky, sportovně, i když by se normálně dohromady nedaly. Celkově vnímám, že karanténa má roli akcelerátora dosud neprojevených, ale připravených tendencí a procesů.

Může dojít s návratem dětí do škol ke zhoršení nežádoucího chování ve třídách?
Už teď se potvrzuje, že děti ztrácejí návyky. Zároveň přicházejí o vnitřní řád a disciplínu, kterou škola budovala. Struktura, kterou mají doma při on-line výuce, není stejná jako ve škole. Třída jako kolektiv potřebuje průběžné provázení a pravidelnost. Tím, že nemají společně nic zažitého, tak se budou obtížně adaptovat na nový režim a kontakty ve škole. Na druhou stranu jsou děti, kterým on-line výuka velice vyhovuje. Jsou introvertní a nemají rádi frontální kontakt, vyhovuje jim setkávání v jejich prostředí, kde mají dostatek prostoru a času pro reakci. Pro ty bude návrat velká zátěž. Ztratí bezpečí, zázemí, které samy u monitoru měly. Budou se muset naučit nově komunikovat. Být součástí třicetičlenné třídy je náročné, musí si tam najít svoje místo, vymezit se vůči ostatním, udržet si ve skupině svoji vlastní hodnotu. Ale v současné době je především nezbytné, aby se děti do škol vrátily. U dětí, se kterými pracuji, narůstá apatie, ztráta smyslu práce. Děti potřebují ohraničení a vědět, kdy to provizorium skončí. Ale bohužel po roce fungování to není provizorium, je to nezdravý životní styl.

Může naopak nepřítomnost žáků a distanční výuka pomoci ve třídě, kde už probíhal nějaký konflikt nebo šikana?
Je dost pravděpodobné, že se po návratu problematické chování vrátí. Skupina má svou paměť a drží si dlouhodobě vývojovou fázi, hierarchii, vztahové pole, ale i skupinové role. Tam kde je velká tenze v kolektivu, tak je velká pravděpodobnost agrese. Návrat do školy může přinášet zvýšené napětí u dětí. Všímejte si, jak to roste v posledních týdnech i v naší společnosti. Vztahový problém většinou trvá, i když děti nejsou fyzicky ve skupině. Děti, které byly v pozici oběti, tak bytostně cítí, že znovu do toho kolektivu nechtějí vstupovat. Najednou musí z komfortního prostředí doma znova vstupovat do třídy, kde cítí ohrožené.

Zmiňoval jste jinakost žáků, která může vést k problémům s přijetím ve třídě. Dá se říct, že je to předpoklad k šikaně?
Skupiny obecně mají tendenci jinakost trestat. Jsou děti a třídy, které mají vysokou hladinu empatie. Pro učitele i všechny ostatní je radostí, že se přijímají i děti s tou jinakostí. Ale k tomu se třídy propracovávají nebo prorůstají. A stojí za tím především v úvodu kvalitní třídní učitel ale i zdravé rodiny (především rodiče). Naopak ve třídách, kde je dominantní nějaký konflikt nebo mindrák, tak napětí ve skupině je mnohem vyšší. Záleží o jakou třídu jde, pokud je to testosteronová třída s velkou rivalitou, tak je jasné, že děti, které nemají tak velký tah, tak na to mohou doplatit. Znám ale i kultivované třídy, které učitelům říkají, my bychom zvládli nového žáka v naší třídě, děti tam jsou laskavé a empatické samy k sobě. Ve škole, kde pracuji na část úvazku si pak jen užívám té pohody zdravé třídy a raději do ní ani nezasahuji programem.

Jakou roli v tom hraje osobnost učitele?
Velkou roli, v úvodu hlavně pro bezpečí třídy a držení pravidel. Pro třídu má například velký vliv i to kolik těch třídní učitelů se vystřídalo ve třídě. Kdo nám zajišťuje bezpečí, zda jde o důvěryhodnou osobu nebo někoho, kdo to láme silou a necítíme, že by nás měl rád. Děti pak vytváří podobné modely chování. Potvrzuje se mi, že teprve s učitelem, kterému děti věří, řeší obtíže třídy. Vy byste nad propast taky nešel s tím, komu nevěříte a necítíte, že vás udrží.

Kdo by měl intervenci provádět?
Intervenci nemůže dělat každý. Je dobré, aby měl ten člověk zkušenost s prací se třídami, se skupinou, etopedické vzdělání nebo terapeutický výcvik. Hledáme způsoby, jak zdravě reagovat na něco nezdravého v naší škole. Učitelé jsou již většinou schopni určit závažnost situace, následně se obrátí na toho, kdo by jim mohl pomoct. Hodně tříd bylo zachráněno přístupem učitele a nedošly tak k potřebě intervence. Ve 3. fázi šikany, ale může být nový učitel sebelepší, sám tu situaci nezvládne.

Jsou školy samy schopny tyto problematické situace vyřešit? Nebo je vaše služba nepostradatelná?
Školy v rámci svých kompetencí nejsou schopny zvládat pokročilou šikanu. Ta ale nevzniká za několik týdnů, je to dlouhodobý vývoj v prostředí školy. Je tedy na školách, aby problémové chování odhalily tak jak říká Komenský: dřív, než se zlu dopřeje prostor a čas. V tomto případě dobře zareagoval Liberecký kraj, který hledal formát, jak vyhovět potřebám škol. Rychle a účinně. Metodici prevence a výchovní poradci odvádí skvělou práci ve školách. Vědí, co se tam děje a dají problému vážnost a hledají řešení. Převážně ti nás pak kontaktují a s nimi pojmenováváme scénář šikany.

Se školami pracujete 15 let, změnil se za tu dobu nějak jejich přístup k šikaně?
Řekl bych, že přibývá učitelů, kteří se v problematice orientují a v rámci třídnických hodin, jsou schopni konflikty řešit. Zvýšila se kvalita práce se vztahy ve třídách, třídnická hodina již není pouze administrace, ale zdravým setkáváním třídy v pravidelném čase. Přibývá také kompetentních ředitelů škol, kteří se nebojí problém pojmenovat a řešit. Na pozadí bývá většinou osobní odvaha a profesionalita. Zametání problémů ve třídě nebo ve škole pod koberec už není tak časté. Jen práce s rodiči agresorů je stále stejně náročná, ne-li náročnější.
Výhodou našeho projektu v rámci Libereckého kraje je, že požadujeme po školách, aby do dvou měsíců po intervenci poslaly zpětnou vazbu na naše výchovné doporučení. V ní musí škola popsat, jak reagovala na zprávu a jaká opatření realizovala. Je to určitý tlak na důslednost a aby se problém opravdu řešil.
Myslím si, že všichni, kteří při našem rozhovoru vydrželi až do teď stejně ví, že škola převážně nezpůsobuje šikanu, jen hasí požáry, které začaly hořet mnohem dříve a někdy jinde. Ve výchově dětí v rodinách.