Nedávno vám vyšla v pořadí už 21. kniha s názvem Globalizovaná Indie. Co vás motivuje stále psát?
Asi mám potřebu sdílet, co všechno jsem se dozvěděla. Předat informace, které mi připadají důležité. Původně jsem novinářka, reportérka, to byla náplň mé práce. Nyní cítím úlevu, když mohu napsat vlastní knihu. Mít na to čas a dostatek prostoru. Vždyť některé zprávy mohou, či dokonce mají být krátké, ale jsou-li příliš stručné všechny, zkresluje to náš pohled na svět. 

close info Zdroj: Deník zoom_in V úvodu knihy píšete, že jste v Indii dohromady strávila asi rok a půl v rozmezí 30 let vašeho života. Díky tomu můžete porovnávat, jaká byla tato obrovská země kdysi a jak se proměnila do současnosti. V čem se liší váš pohled od turistického? 
Indie je opravdu obrovská, ale mě velmi zajímá vracet se do stejných míst. Vždy se tam cosi změnilo, to, co bylo, zmizelo a vznikají nové věci. Také lidé se mění a těší mě, když je mohu v čase potkávat. Dozvídám se tak o Indii víc, přikládám další střípky do mozaiky, rozšiřuji svůj pohled, měním názor. De facto pozoruji, jak se pomalu tvoří dějiny, s nimi se propadám do minulosti. Indie mě stále udivuje, ale zdomácněla jsem. Už mi nepřipadá exotická. Překvapivá, to ano. 

V knize popisujete velice barvitě vzestup současného premiéra Indie Naréndry Módího a jeho strany hinduistických nacionalistů. Co vás na něm zajímá? 
Jak se člověk stává mocným. Naréndra Módí je bezesporu velmi obratný a cílevědomý člověk, jde jedním směrem, má své kroky dobře promyšlené. Je to populista. Znamená to, že pozorně zkoumá většinové názory svého lidu – tedy indických většinových hinduistů – aby jim v různých ohledech šel vstříc. Hinduismus jako identita, byť v duchu myšlenky hinduistického filozofa a reformátora Vivekanandy: „Moudrý člověk nosí Boha v sobě, nevědomý dav hledí k nebesům.“ Tím nenaznačuji, že se Módi, svou na odiv dávanou askezí, usiluje vřadit do hinduistického pantheonu. Jisté však je, že hinduismus používá, aby formoval zemi s miliardou a třemi sty miliony obyvatel podle svých představ. 

Jak se mu to daří? Pomáhá mu globalizace? 
Ochranářská Indie se roku 1995 stala členem Světové obchodní organizace a otevřela se světu. Odtud ostatně název mé knihy „Globalizovaná Indie“. Tento krok nastartoval rychlý rozvoj, zároveň však potápí slabé a zranitelné. Liberalismus s sebou nese dravé podnikání. Indická vláda do země pouští velké podnikatele a nehledě na ochranu životního prostředí se zdráhá financovat nevýdělečné akce. Země se tak postupně mění na obrovské smetiště. Současná Indie je pod znamením bezohledného zisku a zároveň důrazu na obraz nepřítele – v tomto případě indických muslimů, kteří tvoří až třetinu země. Indie je ve světě druhá nejpočetnější země Islámu. Už dávno neplatí duch kdysi nové nezávislé Indie, kterou její tvůrci chápali „jako strom s mnoha větvemi, ale stejnými kořeny“. 

Vidíte nějakou spojitost mezi tím, že Módí začal svoji politickou kariéru ve státu Gudžarát, kde se narodil a působil Gándhí? 
Myslím, že jde jen o shodu okolností. 

Globalizovaná Indie je hráčem na světovém geopolitickém poli. Zpráv z tohoto subkontinentu je ale v českých médiích minimum. Proč? 
Možná je to příliš daleko a také jsme sebestřední. Země mimo Evropu často vnímáme jako něco exotického, riskantního až nebezpečného – místo odkud se do naší Evropy mimo jiné hrnou hroziví emigranti – a nikoliv jako součást civilizovaného, tedy našeho světa. Dnes ani nevíme, jak velmi jsou tyto země zasažené současnou pandemií nebo jak ovlivňují náš evropský trh. Značnou úlohu v tom mají média, která hrají podle pravidla „o čem se mluví, o tom se mluví – o čem se nemluví, to neexistuje“. 

Za svou novinářskou kariéru jste procestovala desítky zemí, psala o válečných konfliktech, zapomenutých národech i o příbězích obyčejných lidí. Kdyby se teď nějaká novinářka vydala po vašich stopách, byla by schopná zažít to, co vy? 
Zažila by něco jiného, pro novinářku neméně zajímavého. Ovšemže něco zažít už nemůže, věci se mění všude a často se nedají vzít zpět. Jiné místo v jiném čase… změny jsou převratně rychlé. U nás například rostoucí průmyslové a obchodní zóny kolem měst, člověk ani nepozná, že je doma. V Africe bych stejná místa už také nepoznala a pravděpodobně bych se mohla setkat s nebezpečím, které dříve ani neexistovalo. Ale nostalgie není na místě a více patří ke stáří.

V minulosti byly cestopisy prakticky jediným zdrojem informací. V dnešní době jsou i ty nejmenší detaily o tom, co se děje v cizině, dostupné jedním kliknutím na internetu. Myslíte si, že tenhle žánr přežije? 
Ale já si nemyslím že vše je dostupné jedním nebo dalším kliknutím. Když člověk propadne iluzi, že se vše dozví brouzdáním po Wikipedii nebo z cestopisu, ochuzuje sám sebe. Já osobně cestopisy příliš nemiluji, často mi připadají příliš sebestředné: „Hle, to jsem já v pralese!“ Něco jako selfie. Ovšem existují pozoruhodné cestopisy, jako psal například nedostižný Richard Kapuscinski, který ve svých knihách dokázal sdělit překvapivě mnoho a zároveň to byla literatura. Myslím, že je dobře, když se lidé, kteří měli touhu, sílu a odvahu poznávat svět, o své poznatky i pocity podělí. Mohou ostatní inspirovat. Odtud ostatně zájem o cestovatelské festivaly. 

S vašimi přednáškami o cestování jezdíte po celé republice. Co se nejčastěji chtějí lidé dozvědět? 
Otázek bohužel není mnoho. Často ani nevědí, nač se ptát. Zejména ti, kteří znají hlavně své prostředí, a pokud někde byli, tak chráněni, se zájezdem například. Když něco neznáte, je to složité se na to ptát. Takovou situaci jsem zažila v Africe. Kluci si neuměli představit Evropu, naši přírodu, velké město. Lidé by asi často chtěli věděl, jsou-li ostatní, ti na druhém konci světa, v něčem jako my. Ale zdráhají se uvěřit, že i bezvěrec může například v Iránu vstoupit do krásné, historické mešity, v chládku si tam sníst přinesený oběd, a pak si dokonce zdřímnout. Alespoň já jsem to zažila.