Už potřetí jste vyrazila na sever na paddleboardu. Proč zrovna tam?
Expedice do Skandinávie byly zatím tři. Dvě jsem podnikla sama, jednou jsem vyrazila s kamarádkou. Nedávno jsem spočítala, že Švédskem a Finskem jsem upádlovala dohromady 1 300 kilometrů. Kdysi mě okouzlily fotografie severské přírody, toužila jsem se tam podívat. Když jsem později propadla paddleboardingu, myšlenka se mi vrátila. Na severu jsou nekonečné možnosti pro výpravy na kánoích nebo mořských kajacích. Řekla jsem si, že to musí jít i s prknem. Oproti lodi má určité limity, ale i spoustu výhod. Velká část Skandinávie je řídce osídlená, takže je tam klid a při dodržení určitých pravidel i tolerance k volnému táboření. Otázkou je, kdy přijdou nějaká výraznější omezení. Původní seveřané si přírody váží a jsou celkově velmi ohleduplní. Jenže dnešní turisté se často chovají, jako by tu bylo vše jen pro ně a na jedno použití.

Monika Klemšová
Máma dvou odrostlejších dětí z Mníšku u Liberce. Paddleboardistka, miluje přírodu, svobodu a objevování světa s domečkem na kolečkách. Fotí, píše, chalupaří, chodí s ruksakem a když jí zbyde čas, tvoří z přírodních materiálů. Pracuje v kanceláři, a tak se vždy, když je příležitost ráda protáhne.

Není to trochu riskantní cestovat v divočině v neznámé zemi sama?
Je víc riskantní, když jdete v noci městem z práce. Nebo když řídíte auto. Vždycky se může něco stát. V přírodě záleží, jak dokážete odhadnout situaci, svoje schopnosti a podle toho je třeba se zařídit. Taky je důležitá příprava, zjištění podmínek, trasy, mít prostě vždycky plán „B“. Největším nebezpečím na cestách nejsou zlí lidé ani zvířata, ale vlastní blbost. Většinu potíží si dokážu přivodit sama nějakou nepozorností.

Svou cestu jste popisovala na internetu, každý si mohl udělat obrázek o tom, jaké to bylo. Malý stan, táboření v zemi nikoho, déšť, vítr i horké slunce. Co vás na tom nejvíc přitahuje?
Svoboda. A návrat k opravdovému životu v přírodě. Žádné zbytečné, uměle vytvořené problémy. Člověk se prostě stará, aby měl pitnou vodu, udržel sebe i věci v suchu, nevychladl, nezranil se, měl jídlo a dřevo na oheň. Aby našel bezpečné místo za větrem a postavil stan dřív, než začne pršet. Fascinující je, že člověk může žít venku mnoho týdnů, netrpět a být při tom i docela čistý. Není to tak, že sever je zemí nikoho. To se zdá jen nám, co přijíždíme z jihu.

Co je na takové cestě asi nejtěžší?
Nejtěžší je utrhnout se od všeho, co vás svazuje a vyrazit. Pak už to jde. Někdy se bojím, že nenajdu správný vlak a nástupiště, že se ztratím na letišti, nedomluvím se anglicky nebo tak něco. Ale ono to nakonec v reálu tak hrozné není. Obvykle nejnáročnější je přesun po souši od veřejné dopravy k vodě se vším vybavením. Z toho se pak na vodě tři dny vzpamatovávám.

Jak dlouho se musí člověk učit jezdit na paddleboardu, aby se na takovou výpravu mohl vydat? Jak dlouho jezdíte vy?
To se nedá takhle měřit. Někomu to trvá pár hodin, než chytne rovnováhu a bezpečně ustojí i větší vlny, jiný je strnulý a nejistý dlouho. Podstatná je hlavně psychická odolnost a stačí průměrná fyzička. Důležitá je taková ta obecná znalost pohybu a táboření v přírodě. Nejsou to svaly, ale touha a vůle, které vás dostanou kamkoliv, pokud máte dost času. Tempo se prostě upraví, jak to tělo dovolí. Já začala před čtyřmi lety na starém surfovém prkně s dřevěným pádlem.

Předchází cestě nějaká speciální příprava, třeba kondiční cvičení nebo se učíte úsporně jíst?
S rozmary počasí i studenou vodou se člověk vyrovná, když má dobré vybavení a oblečení. Fyzičku si držím tak, že denně půl hodinky cvičím, nic moc náročného. Prostě se snažím hýbat, chodit pěšky, občas kolo, běžky. A samozřejmě se snažím být co nejvíc na vodě. Rozhodně nejím úsporně, zbaštím, co vidím.

Jak vypadá takový jeden den na prkně ve skandinávské divočině?
Probudíte se ráno ve čtyři a myslíte si, že je sedm. To platí v létě. Zběsile fotíte, pak zalezete ještě na chvíli do spacáku, v lepším případě i usnete. Ráno je potřeba se hodně najíst a napít, připravit mapy, nachystat svačinu, pití a usušit, co je vlhké, než se to zabalí do lodních vaků. Ty udrží věci v suchu před deštěm nebo ponořením do vody. Celý den pak člověk vymýšlí trasu, jak se schovat před větrem a nadává si, proč nevyrazil ještě za ranního bezvětří. Na moři se plánuje podle toho, kde půjde sehnat pitnou vodu a podle počasí, aby delší přejezdy přes otevřenou vodu proběhly ve správnou chvíli bez většího rizika. No a k večeru je to usilovné hledání zátoky kryté před větrem a místečka, které je trochu rovné, aby se vešel stan. Ideálně, když je plácek trochu vypouklý, jinak se ráno po dešti probudíte v jezírku.

Co všechno jste projela při své poslední výpravě a kudy všude jste plula?
Letos jsem po třiceti letech sedla do letadla. Letěla jsem do Stockholmu a odtud pádlovala mezi ostrovy podél pobřeží na sever. Bála jsem se velkých lodí a trajektů, těch pluje kolem Stockholmu hodně. Hlídala jsem jejich pohyb a rychlost v aplikaci, na vestě jsem měla pro jistotu silný stroboskop. Přimotat se těm lodím do cesty prostě nesmíte. Pár kilometrů severně od přístavu Grisslehamn jsem potkala Čecha s plachetnicí. Můj nápad přejet k ostrovu Märket a dál na Alandy se mu moc nelíbil. Nabídl mi, že když mu upeču borůvkový koláč, až budu v Čechách, převeze mě. Foukalo, tak jsem nabídku přijala. Pokračovala jsem pak v závětří severní stranou Alandských ostrovů na východ směrem k Finsku. Jsou tam tisíce nádherných ostrovů, jen málo z nich je obydlených. Moře je mělké, takže oproti Švédsku a Finsku i trochu teplejší. Každé tři nebo čtyři dny je cestou nějaký malý přístav, kde se dá nabrat pitná voda. Obvykle bývá v místě i malý obchůdek, kde se dají sehnat základní potraviny, ale třeba i pletené ponožky. Na Alandách se mluví švédsky, i když patří k Finsku, mají vysokou míru autonomie, a dokonce i vlastní vlajku. Od ostrova k ostrovu jsem postupně doplula až ke břehům Finska. Občas mě doprovázeli zvědaví tuleni. Bez větších potíží jsem doplula až do Helsinek. Upádlovala jsem přes 600 kilometrů, k tomu 60 jsem se vezla stopem plachetnicí.

Chystáte se na sever znova? Co vás tam dalšího láká?
Určitě se tam chci vrátit. Nádherné východy a západy slunce, čistá voda, vůně, skály, lesy, klid, milí lidé, to je prostě něco, co chce člověk zažít znova. Moc bych si přála vidět jezero Femunden, Lofoty nebo pádlovat norskými fjordy. Jsem ale šťastná, i když vyjde pár dnů třeba na Orlíku.