„Jde o interaktivní sociálně-psychologickou platformu pro sdílení osobních příběhů, kde mohou být lidé sami sebou se vším, co prožívají, získávat pro ně důležité informace, řešit skrze sdílení příběhů životní situace, nebo jen sdílet své zkušenosti,“ řekla jeho zakladatelka v rozhovoru pro Deník.

Zdroj: DeníkMůžete přiblížit cestu, která vedla ke zrodu StoryShare?
Podstatou mé profese je právě to, že jsem průvodcem v životech a příbězích jiných lidí a vážím si každého člověka a jeho příběhu, který se mnou sdílí, a na kterém spolupracujeme. Každý v sobě neseme skrytá a bolavá místa, která jsou neošetřená, která v životě nedostala svoji pozornost a potřebují ji. Setkávám se s tím, že lidé mají pocit, že sami sebe znají, ale ve své hloubce o sobě neví téměř nic. S tím, že se bojí pátrat v hlubokých věcech uvnitř, které je ohrožují a neví si s nimi rady, nechtějí si na ně ze strachu vzpomenout, anebo si v nich připadají osamělí a ztracení. Nejde ale jen o bolavá místa. Psychicky zdraví lidé mají většinou pocit, že nic sdílet nepotřebují. Podpora sdílení vytváří mezi lidmi důležité vazby a hodnotné vztahy. Každý se někdy ocitl v situaci, kterou potřeboval s někým probrat, získat různé názory, pohledy na věc, zkušenosti. My nabízíme zkušenosti stovek lidí k podobným problémům na jednom místě, jasně a přehledně.

Na koho primárně cílíte?
Rádi bychom cílili na lidi jakéhokoliv věku, ale pravdou je, že starší generace nad 50 let nejsou tak přístupné ke sdílení na internetu a preferují dle výzkumů spíše sdílení s rodinou, přáteli, spolupracovníky během každodenních rozhovorů tváří v tvář oproti nabízené anonymitě na internetu. Mladší generace naopak častěji využívají ke sdílení informací internet a sdílí na něm všechno možné i nemožné, mají k on-line aktivitám mnohem blíže, proto je pravděpodobné, že náš projekt osloví spíše je. Tato zmíněná generace je též daleko otevřenější a přístupnější pátrání v sobě samých a hledání odpovědí na své otázky právě touto cestou, aniž by se cítili ohrožení nebo byli ostražití. Nicméně máme samozřejmě prostor pro všechny lidi různého věku i profesního zaměření. Naším posláním je, že budeme společnost učit sdílet.

Podívejte se na představení StoryShare ZDE.

Opravdu se může přihlásit každý?
Každý s námi může sdílet svůj příběh. Lidé nám poskytnou svůj příběh, my ho pomůžeme zaznamenat, zpracovat, pochopit a sdílet. Každý příběh prochází procesem posouzení a schvalování z naší strany, včetně schvalování zpětných vazeb k příběhům. Je tomu tak z důvodu ochrany správného fungování naší komunity. Záleží nám na tom, aby byl StoryShare místem, kde členové v první řadě chtějí být, protože jim je sdílení blízké a vidí v něm pro sebe hodnotu. A kde se především cítí dobře, bezpečně, kde se mohou otevřít beze strachu, že je někdo bude hodnotit, soudit, kritizovat či je napadat. Sdílení rozhodně není pro každého, proto si mezi sebe vybíráme ty členy, kteří tam skutečně chtějí být. Ty, kteří chtějí dávat i získávat, podělit se o svůj život a své zkušenosti a vzájemně se podpořit. Členům StoryShare nabízíme relevantní a podložené informace k tématům a odbornou psychologickou oporu, pomoc a péči. Naše služby v zaznamenávání a uchování příběhů bychom v budoucnu rádi nabídli také firmám.

Název tedy odkazuje na vyprávění příběhů a jejich sdílení, že?
Ano, přesně tak. Pojmem příběh se myslí sdílení všeho, co člověk právě prožívá, na co myslí, co se v něm odehrává a čemu v sobě zrovna věnuje pozornost. Na StoryShare lidé nemusí sdílet jen strasti, problémy a trápení. Patří tam též sdílení radostí a úspěchů. StoryShare je rozdělený do tematických kategorií a podkategorií, takže si může každý uživatel nastavit podle svých preferencí příběhy a témata, které ho zajímají a v těchto kategoriích získávat nové a nové odborné psychologické informace i sdílet své zkušenosti a myšlenky s jinými lidmi. Věřím, že každý si tak najde oblast, která ho zajímá a obohatí v uvědomění. Též si ve svém profilu může vést něco jako deník. V něm zaznamenává své postřehy, které v něm různé příběhy vyvolaly, a tak má přehled a kontinuitu toho, co se v něm odehrává.

Platforma StoryShare.Platforma StoryShare.Zdroj: se souhlasem Michaely HoudkovéMnozí by se mohli ptát, v čem je sdílení příběhů tak důležité?
Sdílení příběhů je přirozenou součástí lidského života. Lidé sdíleli příběhy od počátku věků, ještě předtím, než začali hovořit. Dnes jsme uprostřed zlatého věku ve sdílení příběhů. Náš život sdílíme dnes a denně skrze vše, co děláme. Rádi sdílíme některé z našich nejmilejších vzpomínek, stejně jako rádi posloucháme příběhy jiných lidí. Máme tendenci sdílet nejlepší části sebe sama, aniž bychom si to skutečně uvědomovali. Ať už jde o působivý příběh, kdy jsme překonali nepřízeň osudu, nebo o vtipný okamžik, který se nám stal jen tak mimochodem. Vyprávění příběhů je jednou z našich oblíbených metod komunikace. Umožňuje nám intenzivnější životní prožitek. Sdílení osobních příběhů funguje jako druh skupinové terapie s obohacením pro obě strany a má řadu měřitelných benefitů. Vytváří mezi lidmi důležité propojení a posiluje pocit sounáležitosti. Podněcuje osobnostní růst a zralost toho, kdo sdílí, i toho, kdo příběh čte. Sdílením si lidé navzájem pomáhají pochopit a zpracovat životní momenty. Definovat sebe samé, své hodnoty a svoji cestu. Dodat odvahu podělit se s jinými lidmi o svůj život s důvěrou a lehkostí bez strachu ze sebeodhalení. Dát naději těm, kteří se cítí ztracení a osamělí a poskytnout jim zkušenost, že každý problém se dá řešit. Každý z nás zanechává ve světě unikátní otisk našeho příběhu.

Sběrné místo humanitární a materiální pomoci pro zvířata na Ukrajině.
Plné bříško. V Liberci myslí na zvířata na Ukrajině, zájemci je mohou podpořit

Cílem projektu tedy je, aby se cítil člověk spokojený, šťastný?
A také duševně vyrovnaný. Pro mnoho lidí je snazší si věci zaznamenávat a psát, např. třeba do deníku nebo blogu. Někdo preferuje o své situaci mluvit s někým druhým. Sdílet příběh s jinými lidmi sice znamená sebeodhalení, ale jeho benefitem je ulevující katarze neboli uvolnění emocí a napětí s příběhem spojených. Sdílení osobního příběhu může být zpočátku nepříjemné, jeho trvalý dopad je ovšem posilující a osvobozující. Rodinné prostředí utváří to, do jaké míry je každý z nás otevřený ke sdílení. Prostředí vhodné pro sdílení je otevřené, autentické, upřímné, bez kritiky a odmítnutí. O to se snažíme i ve StoryShare. Poskytnout lidem bezpečné, příjemné a otevřené prostředí ke sdílení a nahradit tak to, co mnozí ve svých vztazích nikdy nezažili. Sdílení znamená, péči o sebe i o druhé a pomoc druhým nás dělá obecně šťastnější. Příběh, který nás osloví, dokáže spustit celou kaskádu zdravých tělesných mechanismů. V mozku dochází k uvolňování neurotransmiterů spojených s pocity štěstí a dobré nálady. Tělo i mysl se tak může zrelaxovat a fungovat správně tak, jak má. Nezáleží na tom, zda je příběh veselý nebo smutný, pokud člověka zaujme, má to na něj blahodárný vliv po tělesné i duševní stránce. StoryShare tak poskytuje cestu k vyšší psychické odolnosti, vlastnímu seberozvoji a sebepoznání. Podporuje všímavost k sobě i druhým lidem, uvědomění souvislostí, empatii a podněcuje rozvoj sociálních dovedností včetně soucitu a pochopení i společensky vyčleněných lidí. A v neposlední řadě je lidem poskytnutá psychologická i komunitní podpora, což je důvodem, proč jsou mnozí lidé své osobní příběhy ochotní sdílet. Hledání a získávání podpory je jednou z velmi důležitých strategií zvládání stresu, kterou lidé ve stresových situacích využívají.

Na jaké bázi projekt funguje?
StoryShare je veřejně prospěšná platforma facilitující sociální interakce a sociálně informační chování podporující duševní zdraví. Na platformě pomáháme sbírat, zaznamenávat, sdílet a uchovávat příběhy. Naší snahou je pomoci lidem navzájem si porozumět a pomocí sdílení si připomenout lidskost, posílit a budovat spojení mezi lidmi, naučili jsme se jeden druhému naslouchat a přinesli jsme do naší kultury více pochopení s důrazem na to, že na příběhu každého z nás záleží. Zároveň vytváříme nevyčíslitelně hodnotný archiv příběhů dostupný budoucím generacím. Každý z nás tak může pomocí StorySharu zanechat svůj odkaz.

Kniha Cesta do blikajícího pekla.
Pobyt v hernách s blikajícími automaty se podobá peklu, říká bývalá gamblerka

V jaké fázi se aktuálně projekt nachází?
Projekt se momentálně nachází ve fázi hledání investorů, kteří by byli ochotní financovat realizaci a spuštění projektu s patřičným informačně technologickým a personálním zajištěním. Jako maminka na mateřské dovolené financuji realizaci projektu tzv. ze své kapsy, což samozřejmě není finančně únosná forma sponzoringu projektu s takovým potenciálem. Za nezištné a finančně nenárokující pomoci velmi šikovného programátora Martina Klímy se nám podařilo vytvořit alespoň základní systém ke spuštění, který ale není dotažený a dopracovaný. Bohužel není v silách dvou lidí dokončit systém do takové podoby, aby byl uživatelsky příjemný, intuitivní a poskytoval lidem oporu, kterou má, potřebujeme vývojářský tým. Proto momentálně hledáme jakéhokoliv ochotného sponzora nebo tým lidí, kteří by nám pomohli myšlenku projektu StoryShare dotáhnout v realizaci do zdárného konce. Každému, kdo je ochotný nám s tím pomoci, budeme velice vděční.

Michaela Houdková.Michaela Houdková.Zdroj: se souhlasem Michaely HoudkovéMyslíte si, že to je i dnešní dobou, že stále více lidí se potýká s negativními pocity?
Myslím si, že s negativními pocity se potýkaly i předchozí generace, a že se nejedná pouze o dnešní dobu. Dřív z pohledu negativních pocitů bylo pro lidi možná snazší, že byli vedení k tomu nevěnovat pocitům takovou pozornost. Zahnat je prací, nestěžovat si, dělat jen to, co se po nich chce, moc po ničem netoužit, pouze poslouchat a být dobře vychovaný, dodržovat stanovený řád a pořádek. Díky tomu lidé méně přemýšleli nad tím, co se v nich odehrává, i když podobné pocity zažívaly tehdy stejně jako dnes. Organizovanost, režim, řád a strategie popření nebo vytěsnění mnohým poskytla útěchu, únik nebo psychický azyl.

Co se oproti minulosti tedy změnilo?
V dnešní době, kdy je méně řádu, více nejistoty a více chaosu a lidé jsou více individuálními bytostmi s větší svobodou, se samozřejmě vynořuje více úzkostí, vnitřních nejistot, mizí vnější stabilita a mnoho lidí má problém vybudovat si stabilitu vnitřní. Tématům souvisejícím s psychikou je ve společnosti více věnována pozornost. Lidé jsou celkově otevřenější o věcech mluvit, sdílet je a hledat řešení. Ne vždy si ale sami se sebou vědí rady a ve svých nejistotách a otázkách se mohou často cítit ztracení nebo osamělí proto, že nemají patřičné vedení, ať už ze strany rodičů, učitelů, přátel, anebo ho mají, ale stydí se některé věci se svými blízkými sdílet. V důsledku této ztracenosti pak zbytečně u mnohých vznikají nepříznivé psychické stavy narušující duševní zdraví, rovnováhu a pohodu. Tím, že lidé nemluví o svých pocitech a problémech, si zbytečně zadělávají na úzkosti, deprese, psychosomatické problémy, nadužívání návykových látek včetně alkoholu, problémy v mezilidských vztazích a další jiné psychické potíže.

Roman Knížek
Roman Knížek: Nanomembrána je pro mě jako dítě, olympiáda je třešnička na dortu

Vidíte zlepšení v tom, že lidé se už nestydí, není pro ně tabu vyhledat odbornou psychologickou pomoc?
Určitě. Je skvělé, že vzniká čím dál víc psychologických služeb a aplikací nebo programů, které lidem nabízí péči o jejich duševní zdraví. Dokonce i některé zralejší nebo ekonomicky schopné firmy si uvědomily, jak je důležité pečovat o duševní zdraví svých zaměstnanců, aby se předcházelo negativním pracovním jevům v podobě zvýšeného absentismu, fluktuaci v zaměstnání či vyhoření. Péče o duševní zdraví je stejně zásadní jako péče o zdraví fyzické a vzhledem k propojenosti obojího nemůže ani jedno, ani druhé fungovat izolovaně. V této souvislosti bych ráda řekla, že opravdu se není za co se stydět. Potřebujete odborně ostříhat vlasy? Jdete ke kadeřníkovi. Potřebujete odborně poradit s tělesnými neduhy? Navštívíte lékaře. Pro duši člověka a psychiku to platí také a mělo by se to stát v naší společnosti do budoucna normou, nikoliv stigmatem. Takže i když hodně lidí k psychologovi dochází, ale třeba o tom nikde nikomu neříkají, vnímám v této oblasti výrazný posun a jsem za to velmi ráda.

Předpokládám, že se najdou i ti, kteří tuto pomoc zpochybňují, že?
Ano, nadále zůstávají i tací, kteří se stydí a různě si racionalizují důvody, proč psychologickou pomoc nevyhledají, i když by ji potřebovali. Problematická stále zůstává také psychická pomoc a podpora zátěžových profesí, jako jsou lékaři, zdravotnický personál a pomáhající profese spojené s prací s jinými lidmi. U těchto profesí se totiž všeobecně neočekává, že by samy psychologickou pomoc vůbec potřebovali.

Stanislav Dubský (vlevo) a Daniel Honzig.
FOTO,VIDEO: Pár let se neviděli, pak u piva založili spolek Milujeme Jizerky

Za poslední dva roky se museli lidé vypořádat lidé s covidem-19 a bezpečnostními opatřeními. Odrazila se tato situace i nějakým způsobem na psychickém zdraví?
Pochopitelně že ano, jinak by to ani nešlo. Vše, co se děje ve vnějším světem, má nějaký odraz do světa vnitřního a do našeho prožívání a naopak. Koronavirová situace donutila mnohé konfrontovat se s tématy strachu o zdraví své i blízkých, úzkosti, pocity ohrožení nákazou a též s různou mírou izolace, dodržování nebo nedodržování restrikcí, morálkou, pocity viny, vztekem a agresí. Pocity, které mnoho lidí běžně zahání nejrůznějšími každodenními činnostmi, jako je práce, sport, zábava, zájmy a jiné způsoby uvolnění nebo odvedení pozornosti od svého nitra, se díky izolaci a karanténám dostaly více na povrch, což v mnohých lidech vyvolalo zmatek, chaos a pocity bezmoci. V tom okamžiku nevěděli, jak s tím v sobě naložit, aby se opět cítili psychicky lépe. Nešlo pouze o strach z covidu-19, ale o to, co si každý nosí v sobě i v jiných životních situacích. Takové věci se v zátěži vždy spolehlivě objeví.

Nyní se k tomu ještě připojila ruská invaze na Ukrajinu, řada lidí se obává vypuknutí celosvětového konfliktu. Jaké mají dopady na člověka podobné pocity?
Situace na Ukrajině bohužel nasedá na všeobecnou společenskou nejistotu a narušuje zdánlivý pocit bezpečí, který neexistuje ani tehdy, když se na Ukrajině neválčí. Velké války ve vnějším světě pouze a opět otevírají vnitřní války v nás samých a přivádí nás k tématům, nad kterými v běžném životě nepřemýšlíme – bezmoci, smrti, nebezpečí, potenciální ztrátě milovaných osob, bezbrannosti, akutnímu ohrožení života bez možnosti to individuálně ovlivnit. V každém tak téma války vyvolává hluboce skryté pocity, se kterými je důležité se vypořádat, i když se zrovna neválčí. Lidé totiž zapomínají na to, že je potřeba vážit si každého dne a každé chvíle, kdy se mohou svobodně a radostně nadechnout a vydechnout. Je to zkušenost, kterou bychom měli žít v rámci šťastného a naplněného života každou chvíli bez ohledu na to, jestli je zrovna covid-19 nebo probíhají politické boje.