Zdroj: DeníkZachraňují životy za každé situace. Jejich práce se stala posláním, kterému zasvětili život. Řeč je o pracovnících Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje. Jedním z nich je také Michael Georgiev, který je u záchranky deset let. Začínal na pozici zdravotnického záchranáře a dispečera tísňové linky, před pěti lety se ujal funkce mluvčího.

Stále však aktivně slouží na dispečinku a ve výjezdech. Za sebou má také působení v Armádě ČR a misi v Afghánistánu. I záchranná služba se musí popasovat s probíhající epidemií koronaviru, aktuálně probíhá očkování zaměstnanců. „Chápu, že my žijeme v určité bublině a vidíme jen to nejhorší, co koronavirus dokáže. Ale každý, kdo vypustí z pusy blábol o tom, že vakcínou dostane do těla čip nebo něco podobného, by si měl uvědomit, že může způsobit něčí smrt,“ zdůraznil Michael Georgiev.

Jak moc proměnila epidemie koronaviru činnost záchranné služby?
Základ je pořád stejný. Ať už jedeme k dopravní nehodě, srdeční zástavě nebo pacientovi s covid-19, primárně nám jde vždy o totéž. Pomoci. Ale teď je to samozřejmě těžší. Na dispečink volají lidé, kteří nejsou v ohrožení života, jen mají strach a potřebují se na něco zeptat. Všech volajících, ke kterým vyjíždíme, se musíme ptát, zda jsou covid pozitivní, abychom v maximální možné míře chránili posádky. Do toho si nemůžeme ani na chvíli sundat respirátory, člověk ve stresu na druhé straně telefonu nám hůř rozumí. Není to lehká doba… Ve výjezdu je to o neustálém oblékání a svlékání ochranných pomůcek, několikrát za den musíme vše dezinfikovat, pach dezinfekce už všichni nenávidíme. Ale je to nutnost, ochrana pacientů i naše.

Jsou nějaké rozdíly mezi jarní a podzimní vlnou?
Jarní vlna nás na tu současnou připravila. Máme dostatek pomůcek, víme co dělat. Ta činnost se už vžila, zautomatizovala. Výjezdů přibylo, v průměru je jich o čtvrtinu víc než normálně. Všichni už jsme strašně unavení, a to fyzicky i psychicky. Nemůžeme si dovolit se tomu poddat, protože ochrana zdraví a životů je pro nás všechny na prvním místě.

Dostala se vám během koronavirové epidemie podpora od veřejnosti?
Ano a jsme za ni vděční. Na jaře to byl pro nás trošku šok, nebyli jsme na takovou vlnu solidarity připraveni. Teď už ty projevy podpory nejsou tak viditelné, ale vnímáme ji stále. I my bychom rádi podpořili všechny, komu na rozdíl od nás koronavirus vzal práci, všechny rodiče, kteří musí být doma s dětmi, učitele, majitele restaurací… Koronavirus se dotkl všech, i když každého v jiné míře.

Jak se stavíte k těm, kteří situaci stále zlehčují, nebo dokonce tvrdí, že jde o hoax?
Lidi, kteří stále odmítají všechna opatření nebo znevažují očkování, nechápu. Ta solidarita, která tu s námi byla na jaře – a teď nemyslím solidaritu vůči zdravotníkům, ale obecně jednoho k druhému – ta zmizela. Přitom je evidentní, že nic jiného než solidarita jednoho člověka k druhému ten virus neporazí. Dokud nebude jeden každý člověk myslet víc na ty kolem sebe, protože je přece nechce nakazit, dokud každý jeden z nás svým přístupem nebude chránit lidi okolo, nemají žádná opatření smysl. Každý, kdo vypustí z pusy blábol o tom, že vakcínou dostane do těla čip nebo něco podobného, by si měl uvědomit, že může způsobit něčí smrt. Chápu, že my žijeme v určité bublině a vidíme jen to nejhorší, co koronavirus dokáže. Ale nechápu, že nám stále někdo nevěří. Lidé, kteří měli lehký nebo bezpříznakový průběh, by měli být strašně vděční. Když slyším termíny jako chřipečka, považuji to za rouhání.

Jestli se nepletu, začalo očkování záchranářů, že?
Máme čtyři sta zaměstnanců. Do konce minulého týdne bylo proočkováno vakcínou proti covidu 140 z nich, další plánují návštěvu vakcinačních center tento týden, jakmile na ně vyjde řada. Musíme očkování plánovat tak, aby na něj vždy chodili lidé mimo služby, aby mohli dodržovat doporučený klid. Očkování a důsledné dodržování 3R, tedy ruce-roušky-rozestupy, vnímáme jako jedinou cestu k výhře nad epidemií koronaviru. Nechráníme jen sebe, ale zejména naše pacienty, které nechceme nijak ohrozit. A zároveň je pro nás očkování významným výrazem solidarity se všemi, kdo s touto nemocí bojují nebo jejichž života se jakýmkoliv způsobem dotkla. Chceme návrat k normálu a přejeme ho všem kolem sebe. Věříme v očkování, věříme principům moderní medicíny, koneckonců se jimi každý den řídíme.

Jaké výjezdy patří v poslední době k nejčastějším? Proměnila se nějakým způsobem jejich skladba?
Protože v našem kraji jsou Jizerské hory a Krkonoše, v zimních měsících obvykle jezdíme hodně do hor k úrazům. Ať už ze sjezdovek nebo na běžkách. Počasí má vliv i na počet dopravních nehod, kterých v zimních měsících bývá více. Letos podobných výjezdů ubylo. Ale přesto máme o čtvrtinu výjezdů víc než obvykle. Vyjíždíme převážně k interním onemocněním, k srdečním zástavám, k dušnostem. Těch je kvůli koronaviru určitě nejvíc. A nejsou to lehké případy.

Je Zdravotnická záchranná služba Libereckého kraje v něčem specifická, unikátní oproti zbytku republiky?
Práce všech záchranářů v celé republice je něčím stejná a zároveň se v něčem liší. Já jsem hrozně rád, že tu můžu pracovat, potkal jsem tu spoustu skvělých lidí. Cením si toho, že v Libereckém kraji máme jak pozemní sanity, tak i vrtulník. Náš kraj je specifický už jen svou skladbou. Jsou tu Jizerské hory a Krkonoše, kde jsou obtížné dojezdové trasy. Řekl bych, že naše práce je možná různorodější ve srovnání s kraji, kde převažují města. Ale určitě nechci říkat, že bychom byli v něčem unikátní. Záchranky mají trochu obtížnou pozici v tom, že jsou pod správou jednotlivých krajů, metodicky je řídí ministerstvo zdravotnictví a zároveň jsme jednou ze složek Integrovaného záchranného systému (IZS), který spadá pod ministerstvo vnitra. Takže je prostě každá trochu jiná, každá má svoje specifika. A já jsem rád, jak nám tu některé věci oproti jiným krajům fungují. To je třeba systém AED, respektive first responderů, který máme právě v rámci IZS dovedený takřka k dokonalosti.

Jakým způsobem funguje v kraji systém first responders?
Je to systém záchrany lidského života. Dnes už nebojujeme o minuty, bojujeme o vteřiny. Ty jsou k záchraně lidského života a jeho následné kvality rozhodující. Pokud se pomoc k pacientovi se srdeční zástavou dostane za čtyři minuty, má několikanásobně větší šanci na přežití, někdy i přežití bez následků, než když se k němu pomoc dostane za šest minut. V Libereckém kraji jdeme cestou spolupráce s hasiči, policisty a horskou službou. V podstatě se jedná o to, že pokud operátor přijme výzvu k pacientovi v ohrožení života a předpokládá, že některá z hlídek policie, jednotek hasičů nebo horské služby je blíž než naše vozy, pošle na místo nejen záchranáře, ale i další složky IZS. Ty jsou proškolené, mají automatizované externí defibrilátory a vědí, jak správně poskytnout první pomoc. Aktivujeme je zhruba třicetkrát měsíčně a ve více než polovině případů jsou na místě o něco dřív než naše posádky.

Co je hlavním smyslem samolepek Pomohl jsem zachránit lidský život?
Motivovat lidi, aby nebyli lhostejní k tomu, co se kolem nich děje. Aby se pomoc někomu v nouzi stala samozřejmostí, aby se lidé nebáli pomáhat. Protože to nejhorší, co můžete dělat v okamžiku, kdy je někomu zle nebo se zraní, je nedělat nic. Já funkci tiskového mluvčího vnímám hodně i jako roli preventisty. Nechceme veřejnost jen informovat o tom, co jsme udělali, na jakém jsme byli výjezdu. To už život nikomu nevrátí a nezachrání. Pokud ale křičíme do světa, že děkujeme všem, kdo nám volají, kdo vědí, jak se zachovat v krizové situaci, to je něco jiného. Pozitivní motivace funguje a my v ni věříme.

Když pomineme záchrany životů, co považujete z provozního a technického hlediska za největší úspěch minulého roku?
Díky spolupráci s Libereckým krajem se nám podařilo dokončit obnovu vozového parku, takže teď máme vybavené a spolehlivé sanity. Na tom spolupracovali sami záchranáři. A velkou radost máme také z nové výjezdové základny v Rokytnici nad Jizerou, která je krásná, moderní a plně odpovídá našim potřebám. Doufám, že se podobně podaří vybudovat nebo zrekonstruovat i další základny v kraji.

Michael Georgiev
Dispečer a záchranář, vykonává také funkci mluvčího ZZS. Je mu 36 let a žije v Liberci. Baví ho pomáhat lidem a zachraňovat životy. „Je to samozřejmě vykoupeno i hroznou bezmocí ve chvílích, kdy se život zachránit nepovede,“ říká. Nejtěžší i nejlepší na jeho práci je nutnost okamžitého rozhodnutí. „Když jsem u pacienta, nemám čas váhat, z hlavy se v tu chvíli vykouří úplně všechno. Jsem jen já a pacient,“ líčí.