Od té doby nezahálí a společně se svými čtyřnohými parťáky se věnují výcviku a práci. „Psa nejde uložit do skříně a vytáhnout jen v době, kdy je potřeba. Jeho výcvik nikdy nekončí a trvá celý život,“ shodli se kynologové Pavel Málek (PM), Pavel Viták (PV) a Václav Vančura (VV).
Můžete popsat svou cestu k hasičům?
PM: Má touha vstoupit do řad hasičů vznikla kolem roku 2000. Měl jsem dva výuční listy, ale musel jsem si dálkově udělat maturitu. Pak jsem ještě dva roky čekal, než se uvolnilo místo, abych mohl v červnu 2006 nastoupit. Se záchranářskou kynologií jsem se poprvé setkal u dobrovolných hasičů v Jabloneckých Pasekách a následně u Horské služby Jizerské hory, jejímž jsem také členem.
PV: Od vyučení jsem pracoval v jednotném zemědělském družstvu v rostlinné výrobě. Odjakživa se mi líbila hasičská technika a práce hasičů, i když v té době ještě neměla takovou prestiž, jako má dnes. K hasičům jsem nastoupil v roce 1992, nejprve jsem sloužil jako hasič-strojník a později i jako zástupce velitele družstva. Poté jsem si dodělal maturitu a pokračoval ve studiu na Fakultě bezpečnostního inženýrství Technické univerzity v Ostravě. Po třinácti letech služby na stanici v Turnově, které jsem strávil jako mokrý hasič na výjezdu, jsem se zařadil k tzv. suchým hasičům. Dělám vedoucího pracoviště IZS a služeb na územním odboru Semily.
VV: K hasičskému záchrannému sboru, konkrétně na stanici do Tanvaldu, jsem nastoupil v roce 2014. Poté mě čekaly několikaměsíční kurzy, než jsem se stal plnohodnotným hasičem. Záchranářskému výcviku jsem se se svojí fenkou Bellou věnoval už dříve. V lednu 2015 jsem s ní splnil kategorizaci pro sutinové vyhledávání a stal se z ní služební pes hasičského záchranného sboru. Téhož roku na podzim jsme splnili sutinové atesty ministerstva vnitra a mohli jsme tak začít jezdit na ostré zásahy. Zároveň jsme byli zařazení do mezinárodního USAR týmu.
Jaké byly počátky kynologické záchranné skupiny?
PM: Myšlenka záchranářské kynologie u HZS LK se zrodila v mé hlavě během samotného nástupu. V roce 2008 jsem si pořídil svého prvního psa, zlatého retrívra Charlieho, kterého jsem cvičil prozatím jako soukromá osoba. O tři roky později se mi podařilo splnit atesty ministerstva vnitra se specializací „sutina“. Po splnění jsem začal jednat s vedením HZS LK o zřízení záchranářské kynologie u sboru, což se podařilo a v roce 2012 jsem se stal oficiálně prvním psovodem hasičského sboru v Libereckém kraji. Před šesti lety se ke mně přidali další dva kolegové a tím vznikla kynologická záchranná skupina.
PV: Vždy jsem chtěl hlavně pomáhat lidem a scházela mi ta přímá pomoc v terénu. Dlouho jsem o záchranářské kynologii uvažoval, ale když máte dvě dospívající děti, studujete a přestavujete starý dům, tak vám moc času na výcvik záchranářského psa nezbývá. Měl jsem v té době fenu zlatého retrívra a navštěvovali jsme pravidelně stacionáře Sluníčko, kde jsme se s místním personálem věnovali canisterapii. I to byla velice smysluplná práce. Když jsem si v roce 2013 pořídil štěně zlatého retrívra, tak už bylo cíleně vybíráno pro záchranářskou kynologii. Přidal jsem se ke kolegům a od nich jsem čerpal první cenné rady. Následně jsem vstoupil do Záchranné brigády kynologů Libereckého kraje, abych můj výcvik zefektivnil.
VV: Počátky pro mě byly už jednodušší než pro Pavla Málka, který si zažil začátky kynologie u HZS LK. Samozřejmě, jak to tak bývá, vždy na začátku něčeho nového musí někdo prošlápnout cestu. Naštěstí proběhla spousta zásahů a jako skupina jsme se, myslím, zapsali do podvědomí dobře.
Kdo je vaším čtyřnohým parťákem?
PV: Můj pes Harry je typickým zástupcem rasy zlatého retrívra. Je to silný, sebevědomý a dobrácký pes. Má rád lidi a neodmítne žádné podrbání a pohlazení. Dobře se učí nové věci. Je také dost temperamentní, ale není zbrklý. Holt silná osobnost, ale vždy měl potřebu se mi zavděčit a práci miluje. Jak zjistí, že si chystám věci na výcvik nebo na zásah, tak už natěšeně kolem mě pobíhá a hlídá si mě, abych ho doma náhodou nenechal.
PM: Já mám momentálně dva psy. První je zlatý retrívr Charlie, který se mnou započal mou kynologickou kariéru. Je to úžasný parťák, který by pro práci dýchal. Vzhledem k tomu, že byl můj první pes, taky trpělivě snášel moje přešlapy a chyby, které jsem dělal. V současné době už je ve svém pracovním důchodu. Je mu 12,5 let, přesto je pořád plný energie a neopouští ho chuť pracovat. Můj druhý pes je fenka německého krátkosrstého ohaře Yetti. Je to skvělý pracovní pes, který má v hlavě jen odpočinek, nebo práci. Je schopná celé dny proležet pod peřinou, ale jakmile jí nasadím rolničku, začne pracovat a nepřestane, dokud jí rolničku nesundám.
VV: Momentálně mám kolegyně dvě. Za pár měsíců desetiletou Bellu, která je zároveň můj první pes a prošli jsme si společně spoustou věcí. Druhá parťačka je pětiletá Swix, která je povahově naprostým opakem Belly. Je to ranař plný temperamentu a má svoji hlavu. K těmto dvěma služebním parťačkám máme se ženou dalších sedm ohařů, se kterými se na vrcholové úrovni věnujeme mushingu.
Předpokládám, že jen láska ke zvířatům nestačí. Jakými vlastnostmi musí disponovat správný kynolog? A hraje roli i plemeno psa?
PM: Práce se zvířetem není, jako když se věnujete něčemu, co se dá odložit. Zvíře není lano nebo vrtačka, nejde si říct: Dneska se mi nechce, venku prší, nechám trénink na jindy. Starost o psa je nepřetržitá činnost, kterou musíme dělat. Výcvik provádíme převážně mimo službu ve svém volném čase, jezdíme po celé republice a společně cvičíme se psovody z jiných organizací. Co se týká vlastností a předpokladů, tak pes nesmí být agresivní a bát se hluku, výšky či různých povrchů.
PV: Kynolog by měl být hlavně všímavý, důsledný a trpělivý. Co platí na jednoho psa, se nemusí u druhého setkat s účinkem. Většinou zkoušíte u psa aplikovat obecné principy, které pak podle jeho reakce musíte upravit. Kynolog musí být opravdu dobrý pozorovatel. Pes by měl být dobře pohyblivý. Ideálně nějaké středně velké plemeno. Svou roli hraje i jeho povaha. Úplného flegmatika do práce nenamotivujete a cholerika zase neukočírujete. Měl by být zdravě sebevědomý, ale zase ne až moc dominantní. Hodně bázlivý pes se pro výcvik vůbec nehodí.
VV: Plemeno jako takové podle mě úplně nehraje roli. Dalo by se říct, že se hodí takřka každý pes, který má nějaký předpoklad pro pachové práce, chuť a motivaci k výcviku a zájem hledat lidi. Měl by se také umět pohybovat i ve složitém terénu. A pak už to je jen o vkusu psovoda, co se mu líbí a co mu sedí. Já mám už deset let ohaře a asi u nich ještě chvíli zůstanu, ale přesto s oblibou sleduji i práci jiných plemen a jejich vlohy. Vyhovují mi spíše psi, kteří jsou trošku tvrdší a nesesypou se z toho, když mám na ně vyšší nároky. Mají velký kořistnický pud, jsou temperamentní, běhaví, ale zároveň klidní v momentě, kdy to od nich člověk požaduje. Takový psí sangvinik je pro mě ideální.
Jak vypadá takový výcvik? Kolikrát musíte se zvířecím parťákem cvičit?
PM: Výcvik se liší podle toho, co zrovna potřebujeme cvičit, jak je pes starý a v jaké fázi výcviku se zrovna nacházíme. Se psem pracujeme od štěněčích měsíců, kdy si budujeme vzájemný vztah, postupně mu vysvětlujeme, co se po něm bude chtít, a cvičíme základní poslušnost. Následně se začíná cvičit fixace na figuranta a postupnými kroky psa směřujeme tam, kam potřebujeme. Intenzita výcviku je zpočátku větší, i několikrát týdně se trénují speciály, jindy zase fyzička nebo poslušnost a dovednosti. Když už je pes tzv. hotový, tréninky nejsou potřeba tak často. Každopádně výcvik psa nikdy nekončí a trvá celý jeho život.
VV: Prakticky naše psy cvičíme každý den i v rámci běžného života. Psa nejde uložit do skříně a vytáhnout jen v době, kdy je potřeba. V rámci každé procházky probíhá velmi důležitá socializace. Samotný výcvik hledání probíhá zhruba dvakrát týdně. To si schováme v sutinách nebo plochách figuranty a pes má za úkol je najít tak, jak by to probíhalo v rámci ostré akce. A mimo to je důležitá i fyzická kondice psů, bez které by dlouhé pátrání nezvládli, takže i na tom pracujeme.
Byl jste členem USAR týmu, který Česká republika vyslala na pomoc do výbuchem zničeného přístavu v Bejrútu. Jak to vypadalo na místě?
PM: Možnost vyjet na misi do Bejrútu pro mě znamenala další metu, proč se této práci věnuji. O tom, že jednou zazvoní telefon a v něm se ozve generální ředitelství s tím, jestli jste schopen vyjet na misi, všichni sníme. Samozřejmě si uvědomuji, že vyslání na misi znamená, že se stalo nějaké neštěstí. Na místě zpočátku panoval trochu zmatek, ale to je v těchto situacích asi přirozené. Náš tým dostal k propátrání část přístavu, kde byly přístavní budovy po totální destrukci. Na místě bylo hodně střepů z rozbitého skla. Větší problém než samotné sklo představovaly venkovní teploty a rozpálený asfalt. Museli jsme psy neustále chladit a tlapky chránit botičkami, aby neměli popálené polštářky.
VV: Byla to taková malá apokalypsa, všude sklo a lidé v obvazech. Úplně odlišná situace oproti jakémukoliv zásahu v minulosti. Naší náplní bylo prohledat přístav a jeho doky, zda se zde nenacházejí nějaké oběti výbuchu. Pro psy to bylo velmi náročné. Přijeli z českého podnebí, kde se v této roční době teplota pohybuje okolo 25 stupňů a vlhkost je normální. Během tří hodin přejeli do prostředí, kde teplota i přes noc přesahovala 36 stupňů a vlhkost byla stále nad 85 procent. Každopádně to byla obrovská zkušenost.
PV: V této době jsem bohužel ležel doma s kompresní zlomeninou dvou obratlů. Je dobře, že se podařilo pomoc USAR týmu vyslat. Je za tím mnoho práce, a i když jsme tam nikoho nezachránili, tak jsme výrazně pomohli uspíšit asanační a obnovovací práce. Vidím to jako velký úspěch a příslib další podobné akce, které bych mohl být už součástí.
Vzpomínáte si na nějaký zásah, který se vám vepsal do paměti?
PV: Nejsilnější zážitek představovala pátrací akce v Jizerských horách před dvěma lety. Tři dny se usilovně hledal starší cyklista, který bez léků ztratil mobilitu a bez možnosti dalšího pohybu uvízl kdesi v okolí Oldřichova v Hájích. Tato oblast se vyznačuje strmostí, neprostupnými porosty a velkými balvany. Třetí den jsem byl součástí skupiny kynologů, která po pánovi pátrala ve vytipované oblasti. Prostor jsme si rozdělili do sektorů a pohybovali jsme se v pomyslné rojnici v prudkém a kamenitém terénu. Pána našel pes kynologa, který propátrával sektor pode mnou. Byl jsem první, kdo pohřešovanému poskytl první pomoc a všichni jsme byli nesmírně šťastní, že cyklista ty mrazivé noci přežil. Když ho transportoval vrtulník, tak jsme si všichni, kdo pátrali, vzájemně zatleskali. Bez psů bychom muže v té jámě mezi skalami nikdy nenašli. V té chvíli jsem si uvědomil, že má práce má opravdový smysl a že ten čas a námaha s výcvikem psa za to stojí.
PM: V paměti mi utkvěl můj první „úspěšný“ zásah se psem, který byl ještě s Charliem. V Dětenicích se zřítil dům a existovala reálná možnost, že pod sutinami jsou lidé. Poprvé jsem nasadil psa na reálné sutině a Charlie během pár vteřin označil štěkotem místo nálezu člověka. Ten pocit, kdy zjistíte, že čtyři roky trvající výcvik psa měl smysl a pes našel to, co měl, se nedá popsat.
VV: Každý zásah je jiný a každý vetší si víceméně pamatuji.
Co považujete za svůj největší kynologický úspěch, samozřejmě kromě pomoci při záchraně životů?
PM: Těžko hodnotit úspěchy, pohárů a umístění v závodech se mi podařilo s oběma psy získat poměrně dost. Každý závod je jiný a má jinou atmosféru, zadání nebo soupeře. Asi jako svůj největší kynologický úspěch beru právě zřízení kynologické služby u HZS LK. Přes složité začátky, kdy mi nikdo nevěřil a spousta lidí pochybovala o potřebě takové služby, jsem se nevzdával. Dnes tu máme skupinu, která má na svém kontě přibližně dvacet zásahů ročně.
VV: Za největší kynologický úspěch považuji tři tituly z Mistrovství Evropy v jízdě na koloběžce se psem, ze „záchranařiny“ vítězství na Mistrovství České republiky záchranných psů IZS. A samozřejmě účast na záchranné misi v Bejrútu.
PV: Nejsem až tak soutěživý typ. Několik pohárů jsem v soutěžích získal. Nicméně jsem se jich účastnil hlavně proto, abych si udělal představu o úrovni našeho výcviku. Pokaždé jsem si přivezl nějaké umístění, což mě ujišťovalo, že jsme dobře připraveni. Za největší úspěch považuji to, že jsem s Harrym splnil atesty ministerstva vnitra pro sutinové a plošné vyhledávání.
Jaký to je pocit, když se podaří zdárně zachránit lidský život?
PM: Tenhle pocit chce zažít každý, kdo dělá podobnou práci a nemusí to být hned psovod. Mně osobně se podařilo zachránit život člověku loni v červnu. Pátrali jsme v noci společně s policií a horskou službou. Při prohledávání přiděleného sektoru z něj vyběhla Yetti ven, přeběhla silnici a označila mi pohřešovaného člověka ležícího v houští. Pocity byly opět nepopsatelnou směsí pýchy, hrdosti a štěstí.
VV: Bohužel tento pocit jsem ještě nezažil. Máme na kontě sice několik nálezů, ale bohužel už lidí po smrti. I tak jsem vždy spokojený, že já i psi jsme odvedli dobrou práci a rodina bude moct v klidu pozůstalého pochovat. Loni na jaře jsme během fyzické přípravy našli rok a půl pohřešovaného polského turistu. Až zpětně jsem se dozvěděl, jak byla rodina vděčná, že alespoň ví, co se s jejich synem stalo. Každopádně jsme vždy nesmírně hrdí na jakéhokoliv kolegu a jeho chlupáče, kteří zachrání lidský život. A tak to má být, jsme tým a všichni táhneme za jeden provaz.
