Rozkoš bez rizika je nezisková organizace založená v roce 1992, zaměřuje se na sexuální pracovnice a pracovníky, kteří pracují v sexbyznyu, zvažují vstup do něj nebo tuto práci dělali v minulosti a řeší obtíže spojené s těmito službami. Posláním organizace, která už 20 let pomáhá i v Libereckém kraji, je zlepšovat postavení sexuálních pracovnic a pracovníků, předcházet rizikům spojeným s prací v sexbyznysu a snižovat je. 

Zdroj: DeníkJak dlouho vaše organizace v LK působí a jaké služby nabízí?
V Libereckém kraji náš terénní tým působí od roku 2001. Tvoří ho sociální pracovnice a zdravotní sestra, které jsou schopné ženám a nově mužům pracujícím v sexbyznysu poskytnout odborné sociální poradenství a zdravotní služby. To znamená, že přímo v terénu s klientkou jsme schopni probrat například nepříznivou sociální situaci, která ji trápí, nebo co bylo důvodem vstupu do sexbyznysu. V rámci těchto témat často řešíme dluhy, rodičovské kompetence, závislosti nebo násilí. Dále nabízíme vyšetření na pohlavně přenosné infekce. Konkrétně se jedná o vyšetření pomocí rychlotestů na HIV, syfilis a žloutenku typu C. Pravidelně jedenkrát za 3 měsíce jezdíme sanitkou, kde nabízíme i komplexnější venerologické vyšetření.

Jaké jsou nejčastější důvody, proč ženy vstupují do sexbyznysu?
Jedním z nejčastějších důvodů jsou finance. Často se jedná o matky samoživitelky, nebo ženy z nízkopříjmových zaměstnání. Mnoho našich klientek má dluhy a ty se snaží umořit pomocí práce v sexbyznysu. Zmínila jsem matky samoživitelky. K tomu bych ale měla dodat, že se také jedná o ženy s dětmi, které ve svém životě partnera mají. Ten ale bohužel nefunguje jako manžel/partner v pravém slova smyslu.

Má v tomto případě Libercký kraj nějaká specifika?
Pokud bych měla obecně charakterizovat ženu poskytující placené sexuální služby v Libereckém kraji, tak budu pravděpodobně hovořit o ženě mezi 30–40 lety, je to matka v průměru dvou dětí, často v určitém partnerském soužití a její rodina se nachází v tíživé finanční situaci. Specifikum může být také to, že některé naše klientky z Libereckého kraje splácí dluhy svých partnerů. Což je i pro naše sociální pracovnice velmi citlivé téma, jelikož musíme rozlišovat, zda jde o dobrou vůli klientky, nebo se jedná o trestný čin kuplířství.

Jaký je v tom rozdíl?
Rozdíl je, pokud má žena své dluhy a rozhodne se, touto prací dluhy umořit. Nebo se jedná o dluhy někoho jiného a ona nevidí jinou možnost, než vstup do sexbyznysu. A pokud bych hovořila o trestném činu kuplířství, tak to znamená, že někdo přiměje či svede jinou osobu k provozování sexuálních služeb, případně z těchto služeb jinak profituje.

Hraje třeba nějakou roli to, že sousedíme s Německem a Polskem?
To, že sousedíme například s Německem, vnímáme spíše, lépe řečeno naše klientky to vnímají, v Ústeckém kraji.

Podle vaši výroční zprávy tvoří 80 procent sexuálních pracovnic v Libereckém kraji matky, je to výjimečné nebo to odráží situaci i v jiných částech České republiky?
Situace je v regionech odlišná. Ale sledujeme, že v příhraničních oblastech je vyšší počet matek s dvěma a více dětmi. Tento trend je například opačný v Praze, kde matky také máme, ale není tam tak vysoké procentuální zastoupení. Důvody, proč jsou tyto počty v některých regionech tak vysoké, mohou být způsobeny nedostatečnou kvalifikací, nedostatečnými možnostmi na trhu práce, dojezdovou vzdáleností za pracovními místy, mzdovými podmínkami… Naše klientky, které jsou matkami, často hovoří o tom, že díky práci v sexbyznysu mají nejen materiální zajištění, ale také tolik potřebný volný čas. Jelikož žena, která tyto služby poskytuje, si ve velké míře může určovat, kdy bude pracovat a za jakých podmínek. To bohužel většina zaměstnavatelů neumí.

Sexbyznys probíhá buď v klubech, nebo na privátech. Liší se nějak v podmínkách pro sexuální pracovnice?
Ano, liší. Ženy, které pracují v klubech, tak poměrnou část výdělku nechávají v klubu. Dá se říci, že si tam platí určitý servis – může se jednat o pronájem pokoje a služby s tím spojené. Ale také je zde vyšší míra bezpečnosti. Některé kluby mívají například ochranku či alarmy na pokojích, které se dají použít v případě napadení. Na privátu, pokud ho žena provozuje sama na sebe, tak si jednotlivé ceny za služby stanovuje sama a s nikým se nemusí dělit. Má zde tedy vyšší výdělky, ale práce je více nebezpečná, jelikož nikdy nevíte, kdo k Vám dorazí. S těmito ženami hodně otevíráme téma bezpečí a jak minimalizovat případná rizika.

Na území některých měst jsou platné obecně závazné vyhlášky zakazující nabízení sexuálních služeb v dané lokalitě. Podle vás to představuje problém, proč?
Poskytování placených sexuálních služeb není v České republice nijak právně ukotveno, jedná se tedy o tzv. šedou zónu. Z tohoto důvodu jediná možnost pro obce, jak zakázat pouliční prostituci na svých územích, jsou závazné vyhlášky. Některé obce k tomuto kroku přistoupily, aby vymýtily prostituci ze svých území. Problém je ale ten, že kde je poptávka, tam bude i nabídka. Nemůžeme před „nejstarším řemeslem“ zavírat oči a doufat, že díky vyhlášce zmizí. Naše zkušenosti jsou bohužel úplně opačné.

Jak to tedy vypadá v praxi?
V reálné situaci to probíhá tak, že klientky na některých místech stojí i přes zákaz, jelikož ví, že tam budou zákazníci. Ženy poskytující placené sexuální služby jsou v těchto lokalitách opakovaně pokutovány a dochází mezi nimi a policií k různým nepříjemným situacím. A velký problém nastává ve chvíli, kdy je žena například napadena zákazníkem. Jelikož ví, že se pohybovala v lokalitě, kde neměla, a nemá důvěru v policii, trestný čin raději nenahlásí. To posílí daného zákazníka v tom, že je neohrožený a násilí může páchat na dalších ženách. V Libereckém kraji je pouliční scéna minimální a obecní vyhlášky jsme zaznamenali jen ve Svoru a Novém Boru.

Kde tedy nejčastěji nabízí pracovnice sexuální služby?
Klubová scéna ustupuje, což je celorepublikový trend, a ženy se přesouvají do privátní scény. V Libereckém kraji bylo okolo roku 2010 zhruba 20 erotických klubů, v tuto chvíli jich není ani jedna čtvrtina.

Změnila se situace a postavení sexuálních pracovnic v loňském roce během pandemie covidu?
Ano, změnila. V první vlně covidu ženy omezily své služby na nezbytné minimum. Bohužel se stalo to, že brzy došly potřebné finance na uhrazení nájmu, péče o děti a podobně. Naše klientky se tedy postupně začaly do sexbyznysu vracet. Některé byly zoufalé, že neměly na nájmy, a tak musely začít poskytovat služby, které by za normálních okolností neposkytovaly. Zákazníci také častěji zkoušeli smlouvat ceny služeb. Po druhé vlně covidu zaznamenáváme, že ženy hovoří o vyšší konkurenci. Tedy nárůstu počtu žen, které tyto služby poskytují. Nicméně to je trend, který sledujeme celorepublikově a v tuto chvíli si netroufáme odhadovat, jak se situace vyvine.

Pozorujete třeba nárůst nabízených sexuálních služeb v online prostředí?
Určitě se zvyšuje počet žen, které se zajímají o online prostor. V tuto chvíli ale nemáme relevantní data, která nám mohou ukázat, zda opravdu ženy do online prostoru vstupují.

V České republice ženy nahlásí jen malou část znásilnění. Jak to vypadá v sexbyznysu, daří se třeba i vám motivovat sexuální pracovnice, aby znásilnění hlásily?
Bohužel nedaří. Je zde velké stigma směrem k naší cílové skupině a předsudky typu: „prostitutka nemůže být znásilněna“ bohužel slýcháme. Pro jakoukoli ženu je velmi těžké tento násilný čin hlásit, natož ženu ze sexbyznysu. Setkáváme se s tím, že některé ženy ze sexbyznysu bohužel bagatelizují některé násilné činy. Často s nimi tedy otevíráme témata: násilí, hranice v poskytování sexuálních služeb, jak se bránit, jak situacím předcházet a v případě ohrožení, jak postupovat.

V loňském roce jste rozšiřovali vaše služby také pro muže v sexbyznysu? Proč až vloni?
V rámci online monitoringu jsme až v posledních letech evidovali zvýšené dotazy na naše služby pro muže či trans lidi poskytující placené sexuální služby. A v ČR nebyla organizace, která by těmto lidem ve více regionech poskytovala komplexně jak sociální, tak zdravotní služby. Na konci roku 2019 byla naše generální ředitelka Hana Malinová jmenovaná tehdejším ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem členkou mezirezortní Koordinační pracovní skupiny Národního programu HIV/AIDS v ČR. V rámci skupiny zastupuje nevládní organizace poskytující sociální a preventivní služby sexuálním pracovníkům. To nás definitivně utvrdilo v tom, že rozšíříme cílovou skupinu.

Jaká je situace v kraji, co se týká mužské prostituce?
V Libereckém kraji zatím monitorujeme scénu, ale v případě zájmu jsme schopni služby poskytnout. Zatím tam ale nemáme vyšší počty mužů, jako je tomu například v jiných regionech.

Spolupracujete s nějakými dalšími organizacemi v kraji nebo přímo s Libereckým krajem?
Spolupracujeme s Krajským úřadem, Magistrátem v Liberci a Jablonci nad Nisou a některými dalšími městy. Musím říci, že v uplynulém roce nám právě tyto úřady velmi pomohly při udržení služeb (distribuce ochranných pomůcek – respirátory, roušky, dezinfekce). Takže jsme byli schopni naše služby udržet a poskytovat odborné sociální poradenství a zdravotní služby v náročné „covidové“ době. Dále jsme zapojeni do pracovních skupin pro sociálně vyloučené, kde se setkáváme s různými organizacemi. Větší spolupráce probíhá například s organizací Most k naději, Azylovým domem pro ženy a rodiny s dětmi, Nadějí. V letošním roce bychom rádi navázali spolupráci i s dalšími organizacemi a poradnami, které se zabývají tématy jako opatrovnictví či služby pro biologické rodiny dětí v náhradní rodinné péči. Domníváme se, že právě tato témata se v následujících letech stanou hojnější.