Moje maminka se během války, tehdy ještě jako malá holčička, musela mnohokrát schovat do krytu před nálety. Dodnes jí hrůzy, které v těch chvílích zažívala, připomíná zvuk sirén. Teď mají podobnou zkušenost jiné děti a rodiny, které utíkají před válkou do bezpečí. Naštěstí se zvedla velká vlna solidarity a je spousta lidí, kteří jim nabízejí svou pomoc. Mezi ně patří Kamil Jan Svoboda z Liberce.

Kamile, kdy vás napadlo jet na Ukrajinu a jaký byl vlastně plán?
Hned po začátku války jsem přemýšlel, jak bych mohl pomoci. Velkou inspirací mi byli Jan Tuna nebo Ladislav Vrtiš. Mikrobus, který jsem měl domluvený pro převoz pomoci na Ukrajinu a uprchlíků z Ukrajiny do Čech, se rozbil, takže jsem hledal na dobrovolnických skupinách pomoc. Brzy se mi ozval člověk, který sice nenabízel opravu auta, ale řekl, že je schopen něco na Ukrajinu sám odvézt. Zeptal jsem se ho, zda nepotřebuje druhého řidiče a pak už to šlo ráz na ráz. Ještě v úterý v deset večer jsem byl na Václaváku na koncertě pro Ukrajinu, o půlnoci v Liberci a ve čtyři ráno už jsem seděl ve vlaku do Pardubic. Tam mě Lukáš Fránek vyzvedl a vyrazili jsme nejdřív do Ostravy, kde jsme měli naložit další pomoc a na ukrajinsko-polských hranicích ji vyměnit za rodinu, kterou jsme měli přivézt do Liberce.

Jak probíhala cesta a co jste vezli s sebou?
Cesta probíhala celkem dobře. Vezli jsme především matrace, přikrývky, deky a také naftu. V řízení jsme se střídali a na hranice jeli třináct hodin. Na můj vkus jsme odpočívali méně, než bych si představoval. Vlastně jeden z nás odpočíval jen ve chvíli, kdy ten druhý řídil. 

Jaké to bylo na hranicích a věděli jste předem, koho povezete zpátky?
Na hranicích byl opravdu velký frmol. Všechno, co jsme vezli, jsme hned přeložili do připraveného auta včetně barelů s naftou. S těmi jsme si tak trochu koledovali o malér, protože v Polsku to je zakázané. Pak jsme zjistili, že rodina, která s námi měla jet do Čech, byla na hranicích dříve než my, a tak odjela jiným autem. Chápu to, chtěli být co nejdřív v bezpečí. Asi hodinu a půl jsme pak čekali na hraničním přechodu, než jsme se dostali zpět do Polska. Tam nás poslali do deset kilometrů vzdálené obce, kde bylo ve škole (asi bývalé) zřízeno místo pro uprchlíky. Tam jsme nabídli odvoz a asi za hodinu jsme měli v autě dvě maminky a dva sedmnáctileté kluky.

Kdo to byl a jak probíhala cesta zpět?
Všichni byli z Kyjeva. Kluci studovali a jedna paní byla zdravotní sestra. Všichni prakticky hned usnuli a probudili se až před Hradcem Králové, kam jsme je vezli.

Kde byli umístěni a jak probíhalo přijetí tady u nás?
Vysadili jsme je u tehdy nově zřízeného krajského centra pro pomoc uprchlíkům v Hradci Králové. Bohužel tam v šest ráno ještě úředníci nebyli (krom jednoho dobrovolníka), přestože byla avizována služba 24/7. "Naši" lidé si sice měli kam sednout, ale bylo na nich vidět určité rozčarování. Pak jme odjeli a já doufám, že dále už proběhlo všechno v pořádku. (Pozn. red.: David s maminkou odjeli za rodinou do Berlína, Michal a maminka shánějí práci v Hradci).

Vrátil jste se domů a co dál, jaké máte plány?
Chtěl bych jezdit, dokud to bude potřeba. Děkuju všem, co jakkoliv pomáhají. Rád bych se mýlil, ale myslím, že pomoc bude třeba ještě dlouho. Na mnoha místech. Druhá cesta na Ukrajinu vedla na slovenský přechod Vyšné Nemecké obytňákem s otcem mého spolužáka z vysoké školy. Po příjezdu k hranicím jsme šli cca 200 metrů pěšky ke stanu Člověka v tísni, kde jsme nabídli odvoz větší skupinky lidí, kam bude potřeba. Okamžitě nám přidělili rodinu s hordou capartů. Vrátili jsme se tedy k autu a policisty poprosili, ať nás pustí až k hranicím, že už tam na nás čeká rodina s dětmi. Ta se nám celá šťastná nahrnula do auta. Sice jsme moc nevěřili, že se tam všichni vejdou, ale bylo to úplně bez problémů. Pak jsme ještě chvíli čekali na koordinátorku, která si zapsala naši espézetku, ze stanu nám ještě dali nějaké občerstvení a okolo jedenácté večer jsme vyrazili směr Plzeň. Rodina byla úžasná, byli spokojení a vděční. Cestou nám zněl autem dětský smích. Až v Čechách jsem je všechny spočítal. Vezli jsme babičku, tři maminky (netuším, zda to byly všechny její dcery) a deset (!) dětí, ve věkovém rozmezí 2-12 let (Romové z Užhorodu). Aby se mi dobře jelo, pouštěl jsem si český punk a taky Mňágu a Žďorp nebo Harlej. Jeli jsme v podstatě, s malými přestávkami, na jeden zátah. V Plzni jsme byli před jedenáctou a na početnou rodinku už tam čekali příbuzní. Naše loučení bylo moc dojemné. Ve dvě už jsem seděl v buse z Prahy do Liberce. Předtím mě ještě kontaktoval starosta Prahy 7 Jenda Čižinský, zda bych další cestu mohl absolvovat s jejich dodávkou do ukrajinského města Chust. Doma jsem samozřejmě hned padnul do postele, ale už v 6:30 ráno jsem seděl v autobusu do Prahy.