Výr velký mi zatím uniká, přírodu zachycuji hlavně pro radost, říká fotograf

Fotíte asi patnáct let, co vás k objektivu přivedlo? 
Fotografování se mi vždycky hrozně líbilo, ale nikdy jsem neměl ani čas, ani foťák. Asi před čtrnácti lety, krátce před tím, než se narodil syn Vojta, jsem si říkal, že se chci věnovat nějakému koníčku. Rok a půl před tím jsem si pořídil klávesy, že se naučím hrát, aniž bych měl talent, to nedopadlo, a tak jsem je prodal. Získal za ně nějaké peníze a říkal si, že si koupím něco jiného anebo peníze vložím do toho fotografování. A tehdy náhodou mi kamarád nabídl, jestli s ním nechci letět do Londýna a zafotit si. Tak jsem si řekl, že to zkusím, koupil jsem si obyčejný foťák a objektiv a letěl jsem. Líbilo se mi to. 

Začínal jste tedy fotografováním velkoměsta, to je trochu vzdálené od zvířat. 
Po návratu jsem si koupil malinko lepší objektiv a už to začalo. Ze začátku jsem fotografoval hodně krajinu a takové ty městské věci, architekturu. A protože jsem tehdy byl mladý, tak kolem třiceti let, začalo mě bavit fotit portréty, pěkné holky, módu. Ale postupně mě to omrzelo, protože člověk sice dělal fotkami radost druhým, ale už ne tolik sobě. Začal jsem to pomalinku opouštět a vrátil se k focení krajiny a později zvířat. U toho jsem zůstal. Dnes má i můj syn už svůj foťák, hrozně ho to baví, zná třeba názvy zvířat latinsky, a fotíme spolu. 

Vaše snímky jsou dechberoucí, ale nefotíte pouze zvířata v lese. Jezdíte na dlouhá čekání? 
Vždycky jsem chtěl, aby moje focení nezasahovalo do chodu rodiny. Nemám rád, když se někdo kvůli fotografii na víkend sebere a odjede od rodiny pryč. Mně už tisíc věcí uteklo a tisíc uletělo, ale vždycky jsem chtěl, aby to bylo s rodinou. Takže mé focení vypadá tak, že jedeme společně na nějaký výlet, ať už do přírody nebo do zoologické zahrady, kamkoli. Beru s sebou děti a foťák. A co vyfotím, to vyfotím. Když byly děti malé, tak všechno uteklo a uletělo, ale mě to zase tak nevadilo. Dnes už jsou děti starší, mají své zájmy a dá se to skloubit tak, že si třeba se starším synem řekneme, že budeme fotit bahňáky, odjedeme spolu na dva, tři dny na Moravu, vybereme lokalitu a užíváme si focení.  

Literát Vejražka: Překrucování minulosti zvyšuje riziko příchodu dalšího –ismu

Máte oblíbené druhy zvířat, které se snažíte fotit? 
Nemám oblíbence, já to spíš beru, že je to pro mě příjemně strávený čas v přírodě. Kvůli světlu se fotí brzy ráno nebo naopak později večer. Tak vstávám třeba ve čtyři hodiny, odjedu, vyfotím, co zrovna vyběhne z lesa a v deset už jsem zpátky, to rodina vstává. Pak s nimi funguji a potom zase navečer odjedu. Ale vzácnější druhy, například ptáků, ty si pohlídám. Třeba teď vím o lokalitě, kde rostou tři mláďata výra velkého, ale třeba tam nejedu, protože mi čas nevyjde. Raději jsem s rodinou a stavím se tam, až budu mít chvíli. Když to nevyjde, nic se nestane. 

A vzpomenete si někdy na dědu nebo jeho rady z dětství při fotografování v lese, v přírodě? 
Vzpomenu a říkám si, že by měl děda radost, že jsem něco vyfotil. Třeba kulíšek, s nímž jsem získal cenu, ten je vyfocený vzdušnou čarou tři sta nebo čtyři sta metrů od místa, kam jsem právě s dědou chodil. Ale byla to náhoda. Říkám si, kdyby děda byl, ukázal bych mu třeba to, na co vždycky čekal a nikdy to neviděl. 

Ale abyste získal tak krásné záběry, musíte přece jen vědět, jak které zvíře žije, co je pro něj typické? 
To ano. Lehce si nastudovávám dopředu, kdy mají zvířata aktivitu, kde je můžu potkat. Ale vždycky jsem razil teorii, že všude je toho hodně. Stačí někam přijít, zamaskovat se, počkat patnáct minut a ono to začne všechno kolem vylézat. A opravdu to funguje. Zkusit si to může každý. Přijít do lesa, sednout si, trochu se zakrýt, počkat patnáct minut a najednou zjistíte, kolik toho všude je. To je nádherné. Ale když jdu za něčím konkrétním, musím samozřejmě vědět, jestli je to noční nebo denní pták, jestli zareaguje na nahrávku nebo zda zrovna hnízdí či zda se mi ozve. 

Šperky z naší dílny jsou jedinečné a skrývají příběhy, říká majitelka firmy

Máte vysněné zvíře, které byste rád zachytil na fotografii? 
Top byl pro mě orel mořský, z něj mám radost, že ho mám vyfoceného. Také z dudka nebo vlhy pestré, ale potom se člověk dozví, že existují ještě menší a vzácnější ptáci. Vloni mi udělalo velkou radost focení krutihlava, teď by mě potěšilo vyfotit lelka. Chtěl bych vyfotit i různé sovy. Také ne vždy má člověk u sebe foťák anebo má to správné štěstí. Asi před dvěma měsíci jsem tady kousek od Liberce šel, slyšel jsem výra velkého, pustil jsem nahrávku, on se mi ozval, pak znova. Tak jsem popošel, trochu se zamaskoval a najednou v tom krásném lese přilétl výr velký. Úplně klouzal vzduchem a sedl si snad na jednu jedinou větvičku přede mnou, úplně se nastavil na focení. A já věděl, že mě nesmí zahlédnout. Pomalinku jsem sahal po foťáku, ale on si hned všiml, zvedl se a odklouzal zase pryč. Ještě jsem se vrátil, ale už ho nepotkal, i když vím, že tam je. Jsou období, kdy mám fotografií dost a potom třeba měsíc nic. 

Nebojíte se sám v lese?
O tom jsem nikdy moc nepřemýšlel. Když jsem třeba chodil sám v Jizerkách, o půlnoci, byla tma jako hrom, nebál jsem se. Mám jeden zážitek od polských hranic, kde jsem v korytu řeky čekal na ledňáčka. Uprostřed byl ostrůvek s vysokou trávou, do kterého jsem si zalezl, zamaskoval se a čekal. A najednou jsem slyšel zezadu takové šplouchání. Říkal jsem si, co to asi je, to nemůže být vlk. A kolem mě najednou prošel muškař a vůbec si mě nevšiml. Ještě, že jsem nepromluvil nebo ho třeba nepozdravil, to by se asi pěkně vyděsil. Počítal určitě s tím, že v těchto místech nikdo není.

Zvuky, na které lákáte ptáky, nahráváte předem?
Některé ptačí druhy se lákají na zvuky, ty najdete v aplikacích do telefonů. Můžete jít do lesa a zkusit si to třeba s dětmi. Například když normálně jdete, nemáte šanci vidět králíčka, protože tito malí ptáci žijí ve větvích vysokých stromů. Ale když jim pustíte tu nahrávku, přiskáčou z vršku a najednou jich je kolem vás sedm. Takhle to funguje na většinu ptáků. Ale jsou samozřejmě chvíle, kdy se to pouštět nemá, třeba v období hnízdění, abyste ptáky nestresoval. Kukačka, když pustíte zvuk z telefonu, je hned u vás a těší se, že tam někdo je. Jakmile zvuk necháte kukačce malinko déle puštěný, tak se začne rozčilovat, prskat, naježí péra. Je správňácká.

FOTO: Na severu vzniklo mnoho legendárních značek, některé přežily dodnes

Větší zvířata asi na zvuk nelákáte?
Často jsou spíš vedlejším produktem fotografování ptáků. Přibližně čtyři roky zpět jsem byl fotit dudky, ti nepřiletěli. Ale přišla liška a udělal jsem fotky, které bych jindy neudělal. Běžela po ránu, krásně přímo ke mně, ještě chytila myšku, mám krásné fotky. A je jasné, že kdybych chtěl teď vyfotit lišku a věděl, kde jsou, tak už se mi tak hezky vyfotit nepovede. 

Jak se přihodilo, že jste získal cenu v soutěži Czech Nature Photo?
Ambice k tomu, abych se do soutěže přihlásil, jsem neměl. Ale syn měl krásné fotky a poslal je do soutěže junior a vyzýval mě, ať pošlu taky. Já ho chtěl podpořit, tak jsem nakonec asi den před uzávěrkou vybral pět fotek a poslal je. Nakonec to dopadlo obráceně, já získal cenu. Ale pro soutěže to neděláme, člověk má radost z toho focení. Alespoň jsem ty fotky viděl ve velkém formátu, což vynikne strašně hezky. Člověk je jinak vidí doma jen na monitoru. Já bych třeba vybral malinko jinačí, ale každý má své subjektivní hodnocení.