Liberecký rodák a spisovatel Jan Kovanic zasadil děj vznikající knihy do svého rodného města. Jeden z hrdinů představuje jeho alter ego, takže nechybí skutečné příběhy, ale spisovatel nezapomněl ani na science fiction.

Kovanic nedávno vyrazil na dovolenou do Jizerek a při té příležitosti uspořádal veřejné čtení z rozpracovaného románu. „Ohlas byl jedním slovem skvělý, našel jsem inspiraci při krácení textu a nakoplo mě to v dopsání knihy,“ řekl autor Paměti kamenů.

Jan KovanicZdroj: Archiv Jana KovaniceAktuálně pracujete na románu, jehož děj jste zasadil do prostředí Liberce. Můžete ho přiblížit?
Román Paměť kamenů vypráví příběhy libereckého století (1897–1968), viděné očima českého hocha Jendy narozeného v roce 1951, tedy jako já, a německého chlapce Hanse (*1921). A tímto dlouhým obdobím budu čtenáře provázet prostřednictvím reálných příběhů letectví a kosmonautiky. Když mi bylo šest, odstartoval Sputnik. Když deset, tak Gagarin. Děj románu skončí na Vánoce roku 1968, když Apollo 8 s posádkou kroužilo kolem Měsíce, to mi bylo sedmnáct. Našel jsem si k tomu tisíce stránek dokumentů, ale ten chlapecký údiv a nadšení jsou moje. Děj mám vymyšlený do posledního detailu, problém mám však s tím, jak se mi do knihy neustále snaží narvat další příběhy.

O jaké příběhy se jedná?
Před rokem jsem se třeba dozvěděl, že Liberec měl ponorku! Tedy město Reichenberg nad ní přejalo patronát. Bratranec mého táty sloužil během války v německém ponorkovém loďstvu! To nelze nevyužít, zejména když můj hrdina Hans podnikne 9. května 1945 rozhodující, i když jinak než plánoval, útočný let v letadle Reichenberg, což byla pilotovaná bomba Fau Eins. Tato varianta V1 skutečně existovala, byli pro ni cvičeni piloti, ale nebyla nikdy užita v akci.

V rámci své každoroční dovolené v Jizerských horách jsem nedávno navštívil Technické muzeum v Bílém Potoce. A oni tam mají zdokumentovány letecké havárie právě v Jizerkách. Fotografie, dokumenty, části trosek, nalezené osobní předměty. Jenom v době druhé světové války narazilo do okolních hřebenů šest německých bombardérů. A v jednom z nich se nalezla knížečka s fotografiemi, určená k rozpoznání nepřátelských letadel. Stejnou mám ve svém papírovém archivu a píšu o ní na začátku románu. To prostě nevymyslíš! Takže budu muset přičinit další odstavec…

Jak moc jste tedy v psaní pokročil?
Mám už napsáno na tři sta stránek, hlavně Jendovy příběhy, které v podstatě končí příjezdem ruských tanků do Liberce, kdy nám, mně a mému hrdinovi, je sedmnáct let. Hansův příběh začíná v roce 1938 příjezdem německé armády do Liberce, kdy jemu a mému tátovi, který to zažil z českého hlediska, bylo taky sedmnáct. U Hanse jsem teprve na začátku. Přitom nakladatel původně počítal s třemi sty stránkami celkem, možná by byl svolný maximálně s pěti sty. A já jsem teprve v polovině.

Měl jsem pocit, že by se mělo jednat žánrově o science fiction. To mi zatím nepřijde. Pletu se?
Ale je tam. Všechny děje totiž sleduje rudý krystal, který spadl z nebe v roji Perseid na Novou Louku 29. července 1897 kryt lijákem, právě když tam na meteorologické stanici naměřili snad dosud nepřekonaný středoevropský rekord 345,1 mm vody na metr čtvereční. Co nezachytí krystal, zdokumentují kamínky na hrudi obou hrdinů. Jenda má z krystalu vyříznuté karmínové srdíčko, Hans má na rudém čtverečku vyryt hakenkrajc (hákový kříž, pozn. red.). Ty kameny umí zázračné věci. Chrání své nositele, ale protože jsou zvědavé, vhání je zase do nebezpečných dějů. Teď jsem si uvědomil, že působí trochu jako Tolkienův prsten, ale není to prvoplánové.

Proč jste si zrovna vybral Liberec, a ne třeba Prahu?
Román Paměť kamenů se odehrává v Liberci a jeho širším okolí proto, že můj hlavní hrdina Jenda Kopecký je moje alter ego. No a já se narodil v Liberci. Můj táta byl taky z Liberce a jeho maminka z Vratislavic. Když se táta po válce jako jediný ze čtyř dětí vrátil z německého koncentračního tábora do pražského bytu, řekl, že se rodina musí zpátky přestěhovat do Liberce. Odtud je Němci vyhnali v osmatřicátém. Nechápal jsem to, dokud jsem sám neodešel za studiem do Poděbrad. Celý dosavadní život jsem prožil v náručí hor! No a to jsem ztratil. Naštěstí dnes můžu oknem bytu koukat aspoň do Prokopského údolí a na nízké brdské Hřebeny, jako na cíle svých výletů. A koupat se jezdím do motolského rybníka.

Jak se zrodila myšlenka na uspořádání veřejného čtení z rozpracované knihy?
No, už asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny dovolenkovat se na Šámalovu chatu, kde jsme s třídou měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek. Nejdříve jsem tam jezdil s ženou Ivanou. Po její smrti s partnerkou Janou, a když zemřela i ona, tak jezdím sám s kolem. Měl jsem s sebou notebook a najednou mě napadlo, proč neoživit poslední verzi už dlouho spícího příběhu. A díky iniciativě libereckého Fantasy klubu mohlo proběhnout takové komorní setkání v přírodě u nedávno postavené Wiedenovy přehrady.

Jaké se vám dostalo zpětné vazby?
Skvělé, skvělé, skvělé! Dmul jsem se pýchou, když mi přítomná kamarádka a spisovatelka Karolina Francová pochválila motto celé knihy, které zní: „O věcech, které se malým dětem neříkají, o které dospívající nejeví zájem, a když vyrostou, tak už není koho se ptát.“ Našel jsem i inspiraci na zkrácení textu a budu v tom pokračovat. O asi třetinu jsem zkrátil i dva ucelené příběhy, které jsem vyprávěl v ich-formě. Jedním bylo fiktivní chlapecké dobrodružství ve skutečném podzemním bunkru pod Liebiegovým zámečkem. Druhým byl můj skutečný zážitek ze začátku „třetí“ světové války, která mohla proběhnout v důsledku kubánské krize v říjnu 1962. Tehdy se mi v noci zdálo, že na Liberec skutečně padá jaderná bomba.

Máte rozpracované další knižní projekty?
Už dlouho odpočívá začátek románu Vzhůru na Venuši, který by měl být komplementární k mé knize Zapomeňte na Mars. Několik let mám k vydání připravenou sbírku povídek Člověk a jiné katastrofy. Ta dílka ve své době nasbírala pár fandomových ocenění, jenže nakladatel mi po dosti dlouhých přípravách ještě před koronakrizí řekl: „Sorry, sbírky povídek se neprodávají.“ Další rukopis leží u jiného nakladatele od loňského června. Jde o cestopis Izrael na vlastní kůži se spoustou fotek. Jsou to zážitky z cesty, kterou jsme se zmiňovanou partnerkou Janinkou podnikli v roce 2016. Napsaný, avšak k tisku zatím nepřipravený je text z naší poslední společné cesty Přežít Izrael. Nakladatel se ozval sám, nadšený z mé předcházející knihy Mír v Izraeli, jenže plány na vydání zatím zhatil koronavirus.

Vaše poslední kniha vyšla před čtyřmi lety. Proč tak velká pauza?
Viďte? Při vydání těch mých Pozemšťanů a mimozemšťanek napsal jeden nadšený recenzent do časopisu XB-1, že se vždy objevím se skvělými texty, zazářím jako kometa a pak zase na léta zhasnu. Částečně za to mohly i osobní důvody. V roce 2013 mi zemřela manželka a posléze o pár let později i nová partnerka, která podlehla rakovině kostí. No a šest let jsem bral antidepresiva, abych mohl normálně žít. Postupně jsem s tím přestal, když jsem se rozhodl, že už nebudu dvojnásobným vdovcem, avšak spokojeným single človíčkem.

Jestli se nepletu, zapojil jste se i do projektu Paměť národa, že?
Byl jsem osloven kvůli svým vzpomínkám na liberecký srpen 1968, které jsem zveřejňoval na Neviditelném psu. Ale mohl jsem sdělit i vzpomínky na demonstrace z let 1988 a 1989, kam jsme se ženou chodili. Ivanka je shodou okolností také zanesena v archivu Paměti národa, kde vyprávěla o svém údělu ukrývaného dítěte. Dostal jsem tak příležitost doplnit i její osudy v roce 1968 a 1989.

Potěšilo mne, když se několik vteřin z mého vyprávění dostalo při loňském výročí 17. listopadů i na fasády Národní třídy. Člověk, který se dožije určitého věku a ještě nezapomíná, by měl o té historii vyprávět. Dělám to i já už od roku 1997 na stránkách Neviditelného psa. Nakonec i ten můj připravovaný román je o paměti, a nejen kamenů.

Myslíte si, že je stále potřeba připomínat si historii, abychom se vyvarovali chyb?
Chyby si každá generace dělá vlastní, i když podobným způsobem. Ale některé příběhy, které vysvětlují minulost a míří do budoucnosti, se v nové internetové době ztratily. Na internetu je ale všechno. Je to součást digitální demence. Naštěstí tam jsou i archivy, ve kterých se hledá sice těžko, ale kdo hledá, najde. Často i to, co nehledá. A teď k těm chybám. Já osobně jsem měl štěstí, že mne z toho komunistického oparu vytáhl srpen 1968, a z falešné víry v socialismus s lidskou tváří zase listopad 1989. Sám jsem se při probírání historií poučil, že nejhorší je pěstování nenávisti. Velkou roli v tom hrají ideologie, např. dnešní mládežníci vedení svatou Gretou jsou zblbnutí ideologizovaným environmentalismem. Jsem netolerantní k netoleranci, ale snažím se, abych necítil nenávist k nenávisti.