Dělá hudbu, divadlo a sportuje. Členem činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci se Filip Jáša stal v sezóně 2021/2022 a poprvé ho mohli diváci vidět ve hře Obsluhoval jsem anglického krále. „Když přišla nabídka z Liberce, neváhal jsem,“ řekl v rozhovoru pro Deník divadelník.

Můžete přiblížit svou cestu, která vás dovedla na prkna, která znamenají svět?

Poprvé jsem se setkal s divadlem prostřednictvím povinného závěrečného vystoupení na waldorfské škole v Českých Budějovicích. To mě sice bavilo, ale když jsem se rozhodoval, kam půjdu na střední školu, vybral jsem si stavební, protože mi šla matematika. Tím jsem na nějakou dobu opustil kulturní svět, dokonce jsem přestal hrát na kytaru. Nakonec jsem zjistil, že mi v technickém prostředí není úplně příjemně. Začal jsem se přátelit s lidmi, kteří se zajímají o kulturu a po roce a půl jsem přestoupil na gymnázium. Tam jsem opět pronikl do uměleckých kruhů.

Jestli se nepletu, vaše kroky poté směřovaly na Divadelní fakultu Akademie múzických umění, že?

Přesně tak. Ve třeťáku na gymplu jsem oslovil herce Jihočeského divadla Jiřího Untermüllera, zda by mě nepřipravil na přijímací zkoušky. To se podařilo a jakožto divadlem poměrně netknutý jsem se dostal na čtyřletý obor činoherní herectví. Měl jsem záložní plán, kdybych se na DAMU nedostal, dát si od studia pauzu a procestovat svět. Možná mi takový plán dal do přijímacího řízení nějakou lehkost a nebojácnost. Věděl jsem, že ať se na školu dostanu nebo ne, budu spokojen.

Chápu to tedy správně, že v dětství jste se netoužil stát hercem?

Neměl jsem vysněné povolání. Chtěl jsem být chvíli podnikatel, chvíli popelář. Divadlo ke mně přišlo opravdu až na střední škole. A od té doby mě nepustilo.

Čekal bych, že jako českobudějovický rodák zůstanete na domácí scéně. Jak jste se nakonec ocitl v městě pod Ještědem?

U herců to ze začátku není úplně o tom, kde chceme nebo nechceme hrát. Většinou se rozhodujeme podle toho, odkud přijde nabídka. Je to takové draftování jako do NHL (smích). Já jsem školu končil v období covidu a o to bylo těžší získat draft. Kvůli epidemii byly kulturní akce zakázané a my neměli možnost se ukázat. Nakonec nám dovolili hrát pro odbornou veřejnost. Ovšem hrát pro odbornou veřejnost není nic příjemného. Kritici, režiséři, dramaturgové, všichni sledují herce, který vytváří postavu. Je to něco jiného, než když přijde pozorný divák, který sleduje příběh a postavu, kterou hraje herec. Od té doby si každého diváka vážím. Příběh nejde vyprávět bez posluchače. Pak přišla nabídka z Liberce a já ji přijal.

V libereckém divadle působíte několikátou sezónu. Herecký svět je známý tím, že nemusí být úplně přející, je naopak konkurenční a velkou roli hrají emoce. Setkal ses s něčím podobným na vlastní kůži?

No to je zajímavá otázka (smích). Jsem toho názoru, že když já budu přistupovat k člověku mile, on mi vrátí stejnou minci. Když se budu chovat namyšleně, určitě mě kolegové rychle zkrotí. Doufám. Herci jsou velmi citlivé duše, které jsou na tohle senzitivní. Řekl bych, že v Liberci je hodně výjimečný kolektiv, držíme pospolu. Každý z nás musí někdy projít tím, že teď nemá velké role, nebo má málo prostoru se ukázat. Každý se s tím vypořádá jinak, ale nikdo z nás není nepřející. Necítím zášť mezi kolegy. A toho si v našem souboru velmi vážím.

Jaká divadelní role, kterou jste ztvárňoval v libereckém divadle, vám nejvíce přirostla k srdci a proč?

Každá hra a každá role jsou jiné. Každá mi přirostla k srdci jiným způsobem. Nikola Šuhaj je muzikální, líbí se mi, že tam fungujeme společně jako celý soubor. Mám rád kolektivní práci. Teď mi hodně k srdci přirostla inscenace Gazdina roba. Režisér Martin Františák po nás při zkouškách chtěl, ať jdeme úplně na dřeň. Ať do postav nosíme své osobnostní rysy. Ať se neschováváme za stylizaci postavy. Občas to bylo hodně náročné, ale stálo to za to. Zní to jako povinná četba, která by mladého diváka unudila, ale ve výsledku tam stojíme sami za sebe a vyprávíme příběh z 19. století dnešním divadelním jazykem.

Stalo se i vám, že dostalo ego ránu?

No upřímně poměrně nedávno. Například v již zmíněné Gazdině robě bylo občas těžké oddělit připomínky, které nejsou míněné zle, od svého ega. Někdy jsou připomínky bolavé, ale je důležité vědět, že nám nabízejí posunout se dál. Jako v osobním životě.

Když jsme s Kateřinou Kornhäuserovou v generálkovém týdnu začali v našich milostných scénách tápat, přišla připomínka od režiséra: „Budu vám říkat Zelenej a Modrej. Protože to hrajete jak chobotničky z druhého patra.“ (smích)

Když pomineme učení textu, jak ve vašem případě probíhá příprava na role?

Zkoušení začíná první čtenou zkouškou, po které následují první zkoušky v prostoru. Vstupujeme do prázdna, kde hledáme rysy situací a postav. Já si vždycky říkám, že je to prostor k hledání a ztrapnění se. Protože poprvé nikdo nic neví. A vždy se trochu ztrapnit musíme. A co se povede, to se upevňuje a zdokonaluje. Někteří zkušenější kolegové postavu mají hned, já hledám až do premiéry. Teprve při premiéře začínám trochu chápat, o co vlastně jde. Když příběh vyprávíme divákům, v tu chvíli chápu svou postavu a sleduji ji zároveň s nimi. Tím začíná další práce, která mě baví nejvíc. Každou reprízu zkouším a hledám. Mám rád, když se i od kolegů objeví během reprízy něco nového, na co nejsem připravený a musím zareagovat v postavě. To mě baví.

Máte vysněnou divadelní roli, hru, ve které byste chtěl účinkovat?

Spíše se nechávám překvapovat tím, co přijde. Co mi režiséři a dramaturgové nabídnou. A aspoň pak nejsem zklamaný, že něco nevyjde. Ale nedávno jsem koukal na Pána prstenů a ohromilo mě, jak se Andy Serkis jako Glum převtělí do absolutního netvora. Takových postav moc na divadle není. Rád bych se do něčeho takového zkoušel převtělit. Zatím spíš dostávám role milenců a hezkých hochů (smích).

Máte za sebou poměrně čerstvou zkušenost s nekonečným seriálem Ulice, kde jste ztvárnil policistu. Když se ohlédnete zpět, jak to hodnotíte a proč jste se rozhodl do toho jít?

Vnímám to jako možnost, kde se můžu učit pracovat s kamerou. Zvyknout si na ní, protože filmové herectví je absolutně odlišné od toho divadelního. A samozřejmě je to práce, jako každá jiná a složenky se neptají. Rád bych vedle divadla působil i jako filmový či seriálový herec, takže to beru jako cestu k vysněnému cíli.

Takže se v budoucnu vidíte i před kamerou?

Určitě chci dělat obojí. Zatím to vždy šlo skloubit a rozhodně bych nechtěl opustit divadelní svět. Rád bych se časem dostal i k filmům, se kterými umělecky souzním. Nebo k seriálům, u kterých si přečtu scénář a okamžitě si řeknu ano. U nekonečných seriálů necítím tak velkou míru autorské spolupráce a tvořivosti.

V minulosti jste vystřídal hodně sportů a propadl jste otužování. V čem vás učarovalo?

Je to pro mě taková forma terapie. Cíleně jsem se začal otužovat ještě před epidemií koronaviru, ve vodě jsem vydržel maximálně deset vteřin. Hrozně mě to bolelo a říkal jsem si, že si na to prostě zvyknu. Pak se objevila Wim Hofova metoda, zaměřil jsem se na dýchání a najednou se prodlužovala doba, kterou jsem ve vodě strávil. Baví mě v krajním okamžiku, kdy tělo zažije šok z ledové vody, hledat klid. Stejně tak hledám klid v adrenalinových zážitcích například na skále, kde se má pozornost zpřítomní a vnímám každý krok. A podobný stav zažívám na jevišti před zraky diváků. Hledám hranici pozornosti a zároveň uvolněnosti, kterou se snaží svázat nervozita před publikem.

A taková otázka na závěr. Proč by lidé měli chodit do divadla?

To je krásná otázka. Hodně se ukázalo v době covidu, kdy všichni seděli doma v karanténě, že lidé mají potřebu se scházet a cítit, že někam patří. Právě divadlo, nebo koncert jim to umožňuje. Člověk se stává po dobu představení věřícím, protože věří ve fiktivní příběh na jevišti. A ten příběh prožívá současně s ostatními diváky, všichni sledují tu samou situaci a prožívají emoce společně. V podstatě to nahrazuje potřebu rituálů - kolektivní prožívání emocí. Tím je to o hodně jiný zážitek, než sledování televize. Televize pomocí obrazu vypráví příběh, v divadle bereme diváky přímo do příběhu a nabízíme tím nezpochybnitelný zážitek. Určitě stojí za to navštívit například festival WTF?!, který probíhá v květnu v Malém divadle. Tam diváci společně prožijí několik příběhů. Přijede k nám spoustu mladých umělců, kteří dělají moderní divadlo, kapely všeho druhu, a budova Malého divadla se od pátku do nedělního rána téměř nezastaví. Takové malé divadelní Dionýsie v Liberci. Já divadlo chápu jako výjimečný a plný zážitek. Pořádnou jízdu fiktivním světem. Rozhodně to není kulturní přežitek.

Mohlo by vás zajímat: FOTO, VIDEO: Svoboda i krása. Burlesky předvedly pod Ještědem umění svádění

Zdroj: Jiří Louda