Kliknutím zvětšíte„Při první návštěvě v dětském koutku jsem začala s dětmi hned kreslit. Kreslení je vděčná aktivita, u které člověk nemusí nic vysvětlovat. Jeden klouček začal kreslit tank, další armádu nebo ukrajinskou vlajku. Tyto chvíle byly pro mě opravdu silné,“ svěřila se v rozhovoru pro Deník mladá studentka.
Proč jste se rozhodla zapojit do pomoci v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině?
Vzhledem k aktuální situaci mi přišlo logické pomoci alespoň tak, jak je v mých možnostech. Kdybych nic nepodnikla, tak bych se akorát doma utápěla ve čtení všelijakých zpráv, a tím bych ničemu a nikomu nepomohla. Díky paní doktorce Pechové z katedry primárního vzdělávání jsem se dozvěděla o dětském koutku, tudíž jsem neváhala a rovnou začala pracovat právě tam.
Jak probíhal takový jeden den v dětském koutku?
Každý den byl dost odlišný. První týdny jsme hlídali opravdu velký počet dětí, někdy až okolo dvaceti najednou. Dětský koutek fungoval po celý den, od 8 do 18 hodin. Abychom se z toho nezbláznili, tak jsme vytvořili dvě směny. Z naší strany bylo potřeba zajistit, aby v této době byl alespoň jeden student v dětském koutku. Zpočátku jsme byli na jednu směnu i tři studenti, později už jsme to zvládali sami. Samotný prostor pro děti byl rozdělen do tří místností. První byla vybavena lehátky a plyšáky, kde si děti i rodiče mohli zdřímnout nebo v klidu odpočinout. Později to byla spíše herna a prostor pro závody v odrážedlech. V druhé místnosti se scházeli spíše mladší školáci, kteří si hráli nebo něco tvořili. Poslední koutek byl pro předškoláky a nejmenší, kde jsem strávila nejvíce času. Řekla bych, že se právě v tomto koutku scházelo nejvíce dětí různého věku, většinou od 2 do 9 let.
Měli jste dostatek hraček?
Dětský koutek byl vybaven opravdu pestře. Plyšáků bylo tolik, že se tam pomalu nedalo hnout. Lego, odrážedla, omalovánky, postýlky, prostě všechno, na co si vzpomenete. Jsem opravdu ráda za tuto velikánskou materiální podporu. Každým dnem nám chodily nové a nové hračky. V jednu chvíli bylo hraček už tolik, že jsem vše musela zastavit, protože by se v koutku opravdu nedalo hnout. Na druhou stranu jsem většinou dětem nemusela vymýšlet žádný speciální program, protože byly stejně nejšťastnější, když se mohly zabořit do plyšáků a hledat, co by si ještě mohly v koutku ukořistit. Dětem jsem často říkala, že si můžou pár hraček vzít s sebou a už si je nechat napořád. S touto větou jsem se s nimi často seznamovala, protože jsem se pak stala jejich oblíbenou parťačkou. Občas se mi stávalo, že děti neustále vyjížděly na odrážedlech do místností, kde se tvořily fronty čekajících a já jsem se tam musela brodit v davech lidí a chytat „motorkáře“ z dětského koutku…
Neměla jste problém s jazykovou bariérou?
Ano, měla a velký! Jelikož jsem se nikdy ukrajinsky ani rusky neučila, tak jsem první dny byla opravdu vyjukaná. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem vytvořila malý slovník základních frází, které jsme v koutku omílali stále dokola. Tyto fráze jsem vylepila po zdech, abychom si navzájem usnadnili práci a vzájemnou komunikaci. I přesto mi některé děti stále nerozuměly, ale vždy jsme se nějak domluvili. Jazyková bariéra byla pro mě asi největší výzvou. Mám takový pocit, že jsem si v průběhu času stráveného s dětmi vymyslela vlastní jazyk. Často jsem začínala ukrajinskou frází, poté do toho přidala pár česko-slovenských vět a občas jsem zabrousila i do ruštiny nebo angličtiny. Každopádně zajímavá zkušenost.
Pamatujete si ještě na emoce, které jste zažívala během první návštěvy?
Při první návštěvě v dětském koutku jsem začala s dětmi hned kreslit. Kreslení je vděčná aktivita, u které člověk nemusí nic vysvětlovat. Jeden klouček začal kreslit tank, další armádu nebo ukrajinskou vlajku. Tyto chvíle byly pro mě opravdu silné. Ani jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu do koutku chodit. Byla jsem z toho docela špatná. Po pár dnech návaly emocí přešly, a naopak jsem cítila, že má práce dává smysl.
Šlo na dětech poznat, že mají za sebou trauma v podobě útěku před válkou?
Bylo to jako na houpačce. Předškolní děti byly v jednu chvíli nadšené, kolik vidí hraček a rovnou si šly hrát. Po chvíli za mnou přišel klučík a rozbrečel se, že je jeho táta v armádě. Ptal se mě, kdy táta přijde. Nastávaly momenty, kdy jsem byla dost zmatená a nebyla jsem si jistá, jak situace řešit. Občas se stávalo, že děti nechtěly zůstávat v dětském koutku bez rodičů. Ujišťovaly se, jestli se mamka vrátí. Starší školáci moc nemluvili, často koukali do telefonu a bylo vidět, že jsou ze všeho dost unavení. Některé děti měly kruhy pod očima a byly hodně přetažené. Mým cílem bylo děti především zabavit a co nejvíce rozveselit.
Měla jste možnost blíže poznat příběhy některých dětských či dospělých uprchlíků?
Většina maminek neuměla vůbec anglicky, tudíž jsme si nemohly moc popovídat. Nicméně jsem se například seznámila s jednou pětadvacetiletou maminkou, která přišla sama se třemi malými dětmi. Říkala mi, že šla strašně dlouho pěšky. Do poslední chvíle nevěděla, kam se dostane. Byla moc ráda, že je v bezpečí. Často mě napadaly myšlenky, jak je možné, že někdo dokáže být tak usměvavý a schopný, když se mu stanou tak hrozné věci. Někteří lidé jsou opravdu obdivuhodní…
Předpokládám, že to bylo náročné na psychiku. Co Vám pomohlo s mentální očistou?
Nejvíce jsem měla problém s tím, když jsem byla doma a měla pocit, že nepomáhám dostatečně. Cokoliv jsem dělala, tak mi nedávalo smysl. Paradoxně mě z těchto negativních myšlenek vyléčila výpomoc v dětském koutku. Také jsem si uvědomila, že se nemůžu pro všechny rozkrájet. Proto jsem si vymezila více volného času sama pro sebe, abych se ze všeho nezbláznila. Mou nejefektivnější mentální očistou je plavání a pečení chleba.
Ovlivnila vás tato zkušenost ve vašem budoucím pedagogickém směřování?
Původně jsem měla po Velikonocích nastoupit na šestitýdenní praxi na základní školu, ale říkala jsem si, že by bylo mnohem smysluplnější zůstat v koutku. Představovala jsem si, že bych se naučila v průběhu souvislého působení v koutku lépe ukrajinsky, tudíž bych s dětmi mohla realizovat zajímavější projekty. Integrace cizojazyčných dětí do základních škol je velmi aktuální téma, tudíž by mi práce v koutku mohla v tomto směru pomoci. V současné době však dětský koutek nefunguje. Ukrajinští občané mají třicet dní na vyřízení trvalého pobytu v České republice, a proto už se na úřadě netvoří takové fronty jako zpočátku.
Plánujete pomáhat, dokud to bude potřeba? Nemáte obavu z toho, že postupem času těch dobrovolníků bude stále méně?
Ano, určitě se budu i nadále snažit pomáhat. Se školou a dalšími povinnostmi je to dost těžké sladit, ale pokud dětský koutek opět bude potřeba, tak se samozřejmě zapojím. Jsem otevřená i jiným cestám pomoci, takže tuto záležitost určitě nechávám otevřenou. Samozřejmě vnímám, že tady bude potřeba dobrovolníků i v příštích několika týdnech, možná měsíců. Mnoho lidí už není do pomoci tak zapáleno jako na začátku, tudíž je potřeba i na tuto záležitost myslet a nezapomínat, že je tady stále nespočet lidí, kterým bychom mohli pomoci.
39
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
