Bylo pro vás překvapením, když se Jizerskohorské bučiny dostaly na seznam UNESCO?
Nepřekvapilo mě to z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že jde opravdu o výjimečné a hodnotné území. Druhým důvodem, proč mě to nepřekvapilo, byla pečlivá práce Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, dalších spolupracovníků z České zemědělské univerzity a z výboru České republiky, který to připravoval. Je za tím několikaletá práce, velice pečlivá a podrobná. Myslím si, že i díky tomu se to povedlo.

Jde o první českou přírodní oblast, která se na seznamu UNESCO objevila. Může za to vámi zmiňovaná pečlivá příprava žádosti, výjimečnost oblasti, nebo jde o trend a příroda se na tom seznamu bude v budoucnu objevovat častěji?
Osobně si myslím, že hlavní roli hrála unikátnost oblasti. Potkávají se tam dvě věci. První je prostředí dlouhověkého bukového lesa, který je už dlouho ponechán přírodním procesům, což bylo podpořeno před čtrnácti lety vyhlášením bezzásahového území, kde se lesnicky nehospodaří. Druhou je pak rozlehlost toho území. V České republice máme spoustu krásných míst s dochovanými přírodními fenomény, jako jsou třeba četná rašeliniště v Jizerských horách nebo právě bukové porosty i na jiných místech v republice. Důležitým faktorem je také stupeň ochrany oblasti, který hodnotící komise UNESCO bere v potaz. V Jizerskohorských bučinách jsme v hodnotné a rozsáhlé oblasti, která navíc má ten nejvyšší stupeň ochrany, tedy jde o Národní přírodní rezervaci.

Celý prostor se rozpíná od Oldřichova v Hájích až po Nové město pod Smrkem, celkem jde asi o 27 kilometrů čtverečních. UNESCO ale na svůj seznam zapsalo jen část, o které území jde?
Základní oblast má rozlohu 45O hektarů. Jde o území od oldřichovského sedla po údolí Štolpichu. Na to navazuje základní ochranné pásmo, což je asi stometrový buffer kolem celého území. Na to pak navazuje takzvaná krajinná zóna, která zahrnuje stávající ochranné pásmo Národní přírodní rezervace. To celé tvoří oněch 27 kilometrů čtverečních.

Unikátnost bučin, kterou jste zmiňoval, byla způsobena i tím, že se území mohlo vyvíjet bez zásadních zásahů člověka. Pochopil jsem to správně?
Jde o les se vším všudy. Najdete tam všechna stádia vývoje lesa, od mladých semenáčků přes rozpadající se stromy až po mrtvé dřevo. Na to je vázaná velká biodiverzita, která pro laika nemusí být na první pohled zřejmá. Může se odehrávat v půdě, v mrtvém dřevě. Na tlejícím kmeni můžete najít až 30 druhů hub. Na to jsou vázaná bezobratlí, kteří se těmi houbami živí. Hmyzem se zase živí ptáci. „Běžný návštěvník tu biodiverzitu vnímá u rostlin a zvířat, ale je potřeba si uvědomit, že ty přírodní procesy začínají už v půdě.

close info Zdroj: Deník zoom_in Čím to, že zrovna tady člověk nehospodařil a nevyužíval přírodní zdroje ke svému prospěchu?
Důvodů je několik. Nejde úplně o člověkem nedotčenou krajinu. Člověk historicky dřevo potřeboval, a tak se vždy pokoušel ho z těch prudkých svahů získat, někde se mu to dařilo lépe, jinde zase hůře. Lidé se pokoušeli nahrazovat buk smrkem, když se stal moderní dřevinou, která byla pro lesníka snadnou k vypěstování a jehož dřevo bylo snadno zpracovatelné. Na prudkých svazích a skalních místech buk nakonec vyhrál, smrk tam špatně odrůstal. To byl jeden důvod. Další je opravdu ta nepřístupnost. Naši předci museli hodně bojovat s terénem, stavěli cesty, které dnes obdivujeme, jako je Kozí stezka nebo Štolpišská silnice. Jsou tam staré sáňkařské dráhy, kterými se sváželo dřevo dolů. Je ale potřeba si uvědomit, že šlo o úplně jiné parametry dřeva, než jsme zvyklí dnes.

Je v CHKO Jizerské hory ještě nějaká další bezzásahová zóna?
Jsme pyšní na to, že kromě Jizerskohorských bučin, kde bylo vyhlášeno bezzásahové území Poledník na ploše 73 hektarů, které je zahrnuto v segmentu UNESCO, máme ještě bezzásahové území v rašeliništi Jizery o rozloze asi 100 hektarů.

Znamená bezzásahové území, že tam nemají přístup ani turisté?
Přístup nemají ani do jednoho z míst, které jsem zmiňoval, protože obě leží v srdci Národních přírodních rezervací, kde ze zákona je zákaz vstupu. Jizerskohorské bučiny jsou ale v současné době přístupné řadou turistických cest, které umožňují návštěvníkovi poznat většinu území a vidět fenomény, pro které je chráněné. Ať už jde o dochované bukové „pralesy“ nebo vodopády a bystřiny, suťová pole nebo skalní vyhlídky.

Očekáváte, že kvůli zařazení na seznam UNESCO vzroste o oblast zájem a zvýší se počet lidí, kteří se tam vydají?
Ano, očekáváme to. Na druhou stranu je rozdíl mezi kulturní památkou na seznamu UNESCO a tou přírodní. Před nějaký chrám nebo do lázeňského centra přijede plný autobus turistů, oni si to projdou, nafotí a zase pohodlně odjedou. Bučiny jsou trochu o něčem jiném. K jejich vyhlášení došlo v rámci dlouhověkých bukových lesů Karpat a jiných částí Evropy, to znamená, že jde o celý systém bukových lesů Evropy. Druhým aspektem, proč neočekáváme nával turistů je, že poznání této oblasti stojí mnohem více času a úsilí. Když člověk vyrazí do bučin, tak může mít zpočátku pocit, že je v obyčejném lese. Ta unikátnost není na první pohled zřejmá, pokud to chce člověk opravdu pocítit, musí se vydat některou turistickou cestou do prudkého svahu a projít poměrně velkou část území, aby si to takzvaně zažil.

Pokud počet turistů naroste o pět, deset nebo patnáct procent, bude stačit současná infrastruktura?
Ve větší míře je infrastruktura dostačující. S lokálními partnery, kteří se zabývají cestovním ruchem, ale chceme být na možný nárůst turistů připraveni. Nepředpokládáme nicméně, že se bude zvyšovat počet turistických cest nebo že by se budovala nějaká nová infrastruktura. Minimálně nějaké označení toho území bude nutné. Dlouhodobě chceme vysvětlovat lidem, v čem tkví jeho unikátnost. Byli bychom velmi rádi, kdyby se nám třeba na Ferdinandově podařilo vybudovat takový informační bod s venkovní expozicí. Člověk, který přichází, by se tam dozvěděl základní informace o bučinách a zároveň by ho to navedlo na správné turistické cesty.

Pomůže vám zařazení na seznam UNESCO nějak konkrétně? Třeba s hledáním financí na vybudování té turistické infrastruktury, o které jsme mluvili?
Věříme, že ano. Zároveň je deklarace mezinárodního uznání pro nás jakousi odměnou za naši ochranářskou práci a určitě si toho vážíme.