Michaela Homolová za 21 let svého působení v libereckém Naivním divadle hrála ve 23 inscenacích a více než 20 jich režírovala. Kromě Naivního divadla spolupracuje se souborem Lokvar a loni uvedla představení v Divadle Komedie v Praze. Zároveň vyučuje na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla předměty Inscenační tvorba a Režijní a dramaturgická tvorba.

V rozhovoru prozradila, jak se před dvaceti lety dostala do Liberce, jací jsou děti diváci nebo jak vidí budoucnost Naivního divadla po odchodu současného ředitele Stanislava Doubravy.

Do Naivního divadla jste přišla v roce 1999, máte za sebou přes 20 hereckých rolí a 23 režijních počinů. Slavila jste nějak těch 20 let?
Tehdy jsme přišla do Naivního divadla společně se svým mužem Filipem. Loni jsme si jenom řekli, tak už jsme tady 20 let, ale nijak zvlášť jsme to neslavili. Začala další sezóna a tak jsme se pustili do práce.

Konec loňské a začátek letošní sezóny byly kvůli pandemii a vládním omezením dost netypické. Jak jste se tím vyrovnala?
My v Naivním divadle zkoušíme tři inscenace během sezóny, s tím, že ta druhá v řadě měla premiéru někdy v únoru. Pandemie tak padla až na mojí inscenaci, kterou jsme měli začít zkoušet v dubnu a na konci května měla být premiéra. Výroba běžela dál a my jsme čekali až se opatření trochu uvolní a budeme moc začít znovu pracovat. Nakonec jsme to dotáhli do konce a pro pár diváku jsme inscenaci od-premiérovali v červnu. O nic zásadního jsme nepřišli, jen přišlo takové neurčité prázdno.

Metropolitní opera v New Yorku například nedávno ohlásila, že dokud bude panovat obava z koronaviru, tak nebude hrát a zůstane pro diváky zavřená. Jak se stavíte k umělecké práci během pandemie?
Oni mají výrazně větší publikum. My můžeme hrát ve studiu, kde je kapacita 60 až 70 lidí a nebo v sále pro menší počet diváku, takže si myslím, že je dobře, že pokračujeme. Hlavně hrajeme pro děti. Kdybychom na rok nebo na dva přestali hrát, tak se třeba jedna generace dětí vůbec nedostane do divadla. Oni hrozně rychle rostou. Když máme inscenaci pro předškolní věk, tak to dítě přijde jednou se školkou a pak už jde do školy, které zase chodí na jiné inscenace. Snažíme se proto vyjít vstříc všem opatřením, která jsou nutná proto to, abychom mohli zůstat otevření. Nechceme házet flintu do žita. Navíc ministr říkal, že divadla jsou jedním z nejbezpečnějších míst, co se týká nákazy Covidem19.

close Herečka a režisérka Naivního divadla v Liberci. info Zdroj: Soukromý archiv zoom_in

Co vás přivedlo po DAMU do Liberce?
Měla jsem velké štěstí, že mojí spolužačkou byla Klárka Peřinová, dcera Ivy a Zdeňka Peřinových, kteří v Naivním divadle pracovali. Na základě naší absolventské inscenace, kterou Iva Peřinová viděla, mě doporučila řediteli Stanislavu Doubravovi, abych v Naivním divadle jako host režírovala jednu inscenaci. V té samé sezóně najednou vypadl jeden režisér a bylo potřeba udělal třetí titul, ředitel mi zavolal, jestli bych na jaře neudělala ještě jednu inscenaci. Já jsem byla mladá, neměla jsem žádnou práci, tak jsem řekla, jasně. Vlítla jsem do toho a udělala Zlatovlásku. Na základě těch zkušeností, jsme pak dostala nabídku na angažmá já i můj muž, které v té době byl v Divadle Minor v Praze. Byla jsem zkrátka v pravý čas na správném místě.

Platí stále, že vytouženou metou jsou pro loutkáře Naivní divadlo v Liberci, Divadlo Drak v Hradci Králové nebo Divadlo Alfa v Plzni?
V Divadle Drak jsem působila jako asistentka režie u Josefa Krofty a Jiřího Vyšohlída, během studia jsem tam i hrála. Takže jsem si tam práci ochutnala. V té době za Josefa Krofty ale byl Drak skoro nedostupný. Pak přišla nabídka z Naivního divadla, kam jsem nastoupila jako herečka s tím, že jsem dostala příležitost režírovat.

Jaké byla vaše začátky v Liberci?
S humorem říkám, že jsem udělala v životě jen dvě chyby. První byla, že jsem se rozhodla dělat loutkové divadlo, protože jsem si neuvědomila, že se hraje dopoledne pro děti a musí se brzy ráno vstávat. Já hrozně nerada ráno vstávám. Druhá chyba byla, že jsem se rozhodla pro Liberec, protože jsem tady režírovala v září a v květnu, kdy bylo krásné počasí. Nikdo mi ale neřekl, že od října do dubna je tady strašná zima. Jsem původně z Bratislavy, kde je teplo a když je tam 25 stupňů, tak je to úplně jiné než v Liberci. Navíc je tady všechno do kopce. (smích)

Byla jste od začátku rozhodnutá hrát loutkové divadlo respektive loutkové divadlo pro děti?
Já jsem už jako dítě chodila do loutkářského souboru. Většina našich inscenací, které jsme tvořili, byly pro děti nebo rodinné publikum. Když jsem se hlásila na DAMU, tak se naše katedra jmenovala loutkářská. Změny přišly až po revoluci, kdy nastoupil jako vedoucí Josef Krofta a změnil název na Katedra alternativního a loutkového divadla. Změnou názvu chtěl pokrýt celé široké spektrum, které loutkové divadlo už v té době nabízelo. Od úplného začátku mě přišlo naprosto přirozené dělat loutkové divadlo pro děti.

Podle počtu divadelních ocenění a uznání, které jste zatím posbírala, to vypadá, že to byla správná volba. V posledních letech jste absolvovali neuvěřitelné světové turné s inscenací O beránkovi, který spadl z nebe. V čem si myslíte, že spočívá úspěch právě této inscenace?
Beránek byl pro mě takový experiment. Většinu představení totiž hrajeme pro děti od 3 let. Na různých festivalech jsem se ale potkávala s tvorbou pro děti ještě mladší a chtěla jsem si to vyzkoušet. Posunuli jsme tak věkovou hranici na 2 roky. Když jsme hledali vhodný způsob vyjádření, tak jsme si nastudovali spoustu materiálů o schopnostech takhle malých dětí vnímat a přijímat nebo o tom, jaké podněty jsou pro ně důležité atd. Z toho vyplula jedna naprosto zřejmá věc, že i když bude v inscenaci nějaká dějová linka, musí být velice jednoduchá a srozumitelná. To znamená úplně beze slov nebo jen s minimem replik.

Nakonec v inscenaci mluví jen jedna postava, jak jste se dostali k tomu, co říká a jak?
Ten jazyk jsme hledali během zkoušení. Nechala jsem se inspirovat večerníčky pro nejmenší děti. Kde zaznívají jednoduché, jednoslovné nebo dvojslovné věty, které jsou děti schopné pochopit. Když jsme se pak dostali do zahraničí, nebyl problém se těch pár vět naučit v lokálním jazyce. Na druhou stranu, i kdybychom to zahráli v češtině, bylo by stále srozumitelné. Nakonec má Beránek nejvíce jazykových mutací, včetně japonštiny nebo čínštiny.

Co pro vás osobně znamená celosvětový úspěch inscenace O beránkovi, který spadl z nebe?
Díky cestování jsme potkali hodně zajímavých lidí a viděli spoustu představení, které pro nás mohou být inspirací při další tvorbě. Zároveň je to v rámci našeho běžného života ohromně osvěžující. Kladná odezva je samozřejmě velice příjemná.

Jsou děti vděční diváci? Jak poznáte, že jsou spokojené?
To se pozná velice rychle a snadno. Nerada používám klišé, že děti jsou největší kritici a okamžitě poznají, že něco není dobré. Oni se totiž dají poměrně snadno obalamutit něčím i třeba povrchním a kýčovitým. My jako tvůrci si musíme za inscenací stát, zároveň to ale musíme udělat tak, aby to děti zaujalo. Dříve jsme měli v sále židle, které hodně vrzali. Poznali jsme tak, když začaly hodně vrzat, že už se děti trochu nudí. Skvělé je, že se děti nebojí spontánních reakcí, často se mezi sebou baví. Já pak poslouchám, jestli se baví, o tom, co vidí nebo jestli mluví, protože je to prostě nebaví.

Před pár lety jste v jednom rozhovoru řekla, že nejlepší hudbou vašeho života je KORA ET LE MECHANIX, kapela vašeho manžela Filipa Homoly. Platí to pořád?
Ano, pořád to platí. To, že spolu žijeme i pracujeme vnímám jako obrovskou výhodu. Panuje mezi námi souznění. Filip je pro mě nesmírně inspirativní. Zároveň když něco nefunguje, nemám problém mu říct, to je blbý, pojďme to udělat jinak. Naši profesní spolupráci beru jako integrální součást našeho života.

Jaké byste chtěla, aby bylo Naivního divadlo po ohlášeném odchodu dosavadního ředitele Stanislava Doubravy?
Já bych chtěla, aby bylo takové, jaké je teď. Ráda bych, aby pokračovalo stejným směrem. Abychom mohli v budoucnu navázat na to, co jsme společně vytvořili a zároveň hledali nové cesty.

Michaela Homolová
Narodila se 3. září 1972 v Bratislavě. Je vdaná za herce a hudebníka Filipa Homolu, se kterým často spolupracuje.
V Naivním divadle v Liberci působí od roku 1999, od té doby si zahrála ve 23 inscenacích. Zároveň je také režisérkou.
Kromě Naivního divadla spolupracuje se souborem Lokvar a loni uvedla představení v Divadle Komedie v Praze.
Zároveň vyučuje na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla předměty Inscenační tvorba a Režijní a dramaturgická tvorba.