Letošní velikonoční svátky stejně jako v předchozím roce poznamenala epidemie koronaviru. Nadále platí bezpečnostní opatření, která mimo jiné omezují pohyb lidí v rámci okresu. Mnozí to těžce nesou, protože jsou zvyklí setkávat se s blízkými a přáteli.

Zdroj: DeníkJelikož Velikonoce představují nejdůležitější událost v křesťanském světě, budou moci věřící a další zájemci navštívit vyzdobené kostely a bohoslužby. „Snažíme se, aby lidé vnímali drobnosti všedních dní a hledali, co se může, a nesoustředili se na věci, které se nemohou dělat,“ řekl v rozhovoru pro Deník liberecký arciděkan Radek Jurnečka.

Jakým způsobem letos ovlivnila epidemie koronaviru velikonoční svátky?
V minulém roce bylo dovoleno pouze deset lidí na jednu bohoslužbu, letos to je naštěstí 10 % zaplněnosti kostela, což už je rozumnější. Ve čtvrtek a v pátek budou dvě bohoslužby za sebou a v neděli jsme také jednu přidali.

Když skončí bohoslužba, mají přítomní tendenci chodit si s vámi povídat?
Bývá dobrým zvykem, že kolem svátků lidé přistupují v hojnějším počtu ke svátosti smíření, postaru ke zpovědi. Přibývá těch, kteří mnohdy nevědí, co to zpověď je a potřebují si promluvit o tom, co je trápí a tíží. Postaví se do chumlu těch, kteří přichází ke svátosti. Sami od sebe by asi nepřišli, kdyby tam byl pouze jedinec. Věřící přichází i na faru, že si chtějí jen tak promluvit. Buď nemají s kým, či nenalézají pochopení u blízkých. A proto chceme na Velikonoce kostely nechat otevřené, co to půjde. Aby si zájemci mohli přijít sednout, vychutnat si to ticho a vidět světlo svíček. Nebude chybět i velikonoční výzdoba. Každý si najde to, co zrovna potřebuje.

Lidé si postupně nacházejí cestu k přírodě. Lze vysledovat, že by útěchu hledali i v duchovním životě, u Boha?
To ani ne, spíše nám na faru volají lidé, kteří jsou sami. Zaznamenal jsem větší zájem o facebookové stránky farnosti. Čtenáři v nich hledají útěchu, najdou tam totiž texty o odpuštění, pokoji, usmíření. Hovoří se v nich o blízkosti k člověku a jak v té odloučenosti vidět, co ten druhý pro nás znamená. Texty poukazují spíše na klady než zápory. Je to změna oproti těm negativním věcem, které se na nás hrnou ze všech stran.

O čem si s těmi lidmi, kteří zavolají, povídáte?
Oni hlavně potřebují, aby je někdo vyslechl. Jsou převážně sami a nemají si s kým promluvit. Zajímá je, jak se daří farnosti, jak probíhají bohoslužby a ptají se po svých sousedech z kostelních lavic. Snažíme se je uklidnit, udržet si s nimi vztah, aby věděli, že zase bude dobře a znovu se potkáme. Aby vnímali drobnosti všedních dní a hledali, co se stále může dělat. Nesoustředili se na věci, které se nemohou dělat kvůli epidemii koronaviru. Chceme, aby mysleli na to, co jim nynější situace i dává a nejen bere. Vše má dvě strany, tmavou a světlou. A důležité je vnímat také tu světlou, jako je například odpuštění, pokoj či těšení se na druhé.

Můžete připomenout, co Velikonoce znamenají pro křesťanský svět?
Jsou to nejvýznamnější svátky v roce. Cesta bolesti, utrpení skrze smrt k věčnosti a ke vzkříšení. To, k čemu celá církev putuje, cíl a smysl celého života církve a celého dění. Ukázka nestálosti člověka v těchto dnech, ukázka naděje a ztišení hrobu, ve kterém se děje jedna z největších událostí světa. Je to poselství cesty člověka k vnitřní svobodě.

Myslíte si, že Velikonoce představují příležitost ke zpomalení a přemýšlení?
Záleží, jak to bude každý vnímat. Je sice pravda, že budeme odříznuti od světa, na druhou stranu budou mít lidé možnost pustit si velikonoční bohoslužby on-line a být v tom nejužším rodinném kruhu. Je potřeba, aby dokázali mluvit o tom, co zažívají. A je pravda, že v době před vypuknutím koronaviru řada lidí kvůli hektičnosti zapomněla na prožívání krásy lidství mezi manželi. Další začínají vidět, co je a není v životě důležité. Mnozí mění životní standardy, ať už dobrovolně či nikoliv. Přehodnocují, co opravdu v životě potřebují a co chtějí, hledají důležité hodnoty. I tato doba s omezeními může být přínosem, i když trvá tak dlouho.

Zmínil jste naději. Ta je teď pro nás všechny důležitá…
Bolest není to podstatné a jediné, co v životě máme. Ta naděje z toho vzkříšení pramení pro každého člověka. Život není jen nějakých těch osmdesát let na této zemi a potom veta. Má i jinou podobu, která funguje do let dalších a přichází do místa, které je plné naděje, odpuštění a setkávání s těmi, kterým na druhém záleží.

Jak epidemie koronaviru proměnila vaši práci?
Začal to být jiný svět. Byli jsme zvyklí, že jsme měli několik společenství, a to všechno ze dne na den zaniklo. Fara de facto oněměla. Za běžných okolností prošlo pravidelnými akcemi na 160 lidí, najednou vše ztichlo. Nutností se stalo najít alternativy, výuka náboženství probíhala distanční formou a přípravy na svátosti jako křest či biřmování se oddálily. Biblické hodiny se konaly přes Skype. Nadále jsem navštěvoval nemocné.

Jak jste vnímal tu situaci v nemocnici při návštěvách pacientů?
Byl jsem pozván k návštěvě nemocných v nemocnici. Byl patrný ustaraný výraz ve tvářích zdravotníků i únava, ale vlídnost jim nechyběla ani v těchto chvílích. Pacienti byli spíše ustrašeni, ale měli naději a kvitovali příjemný přístup personálu.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům? Máte pro ně nějaké poselství?
Přál bych všem do velikonočních svátků i do svátků dalších, aby měli odvahu zastavit se a podívat se na vlastní životy a uvidět tu krásu a podlost, která je v každém člověku. A dostat odvahu tu krásu rozvíjet a vidět ji i v tom druhém. Aby se rozhodl, že nebude ubližovat druhým a bude se snažit své nedobré vlastnosti a okamžiky zužovat a stejným způsobem aby pak přistupoval k druhým. Aby přijal sám sebe takového, jaký je. Se svou touhou po kráse a možností i něco ničit a s tímto porozuměním vůči sobě přistupoval i k druhému člověku. Lidé tak mohou k sobě najít cestu, cestu k odpuštění, usmíření, lásce, přátelství a vzájemnosti. A to bych přál nám všem do těch dnů, které máme před sebou.