Pokud se dostanete do Parlamentu ČR, o co byste se chtěla konkrétně zasadit?

Mně byla vždy nejbližší sociální oblast. Po dlouholeté pravicové vládě bude co napravovat. Ale konkrétní je podle mne potřeba usnadnit život hendikepovaným, kteří kvůli přemíře byrokracie a chybnému posouzení často přijdou o svůj jediný příjem.

Druhou oblastí, která mne trápí a není dlouhodobě řešena, je podpora lidí, kteří pečují o své blízké. Stát by neměl vytvářet překážky, kvůli kterým hendikepovaní tráví své dny v různých domovech a ústavech. Není to těžké, pokud se chce, a je vůle. Navíc z ekonomického hlediska je to vždy efektivnější. Pobyty v denních stacionářích nesmí překračovat finanční možnosti pečujících, i hendikepovaní potřebují svou společenskou skupinu, kde se budou cítit dobře a rodina si občas potřebuje úplně normálně oddechnout, odpočinout, nabrat nové síly. Pak je nutné postarat se právě o samotné pečující, aby i oni měli podporu, jisté ekonomické zázemí a aby se mohli vrátit na své původní pracovní místo. Mám pár nápadů, které bych chtěla využít a přesvědčit další poslance, že změna by byla cestou dopředu. Nikdo z nás neví, kdy bude sám podobnou službu od svých blízkých potřebovat. Možná tomuto argumentu poslanci porozumí.

Jste ochotna na těchto věcech spolupracovat s politiky, kteří se vůči ČSSD vymezují? Jinými slovy, budete podléhat rozhodnutí stranického grémia nebo svému svědomí?

Jedna věc je spolupráce s politiky z různých stran na dobré věci. Opravdu nemám problém spolupracovat s kýmkoli slušným, pokud se shodneme na tom, čeho chceme dosáhnout, a jaká k tomu vede cesta. Pokud bude chtít pravicový politik změnit přístup k těm, kdo se starají o své nemocné blízké, bude určitě vítán. Byť se budu sama sebe ptát na to, proč najednou ten zájem, když za roky, kdy mohli, pravicoví politici situaci jen zhoršovali.

Vaše stranická kolegyně Lenka Kadlecová v krajských volbách prosazovala hlavně sociální zájmy ohrožených skupin, třeba žen samoživitelek, jejichž situace je skutečně tristní. Máte sama nějaký konkrétní návrh?

Už jsem hovořila o péči o osoby blízké či hendikepované a byrokratické zátěži. U samoživitelek by mohlo být řešením zálohové výživné, které by za nezdárné otce platil stát a pak si to s nimi vyřídil sám. Stát má lepší pozici, jak se ke svým penězům dostat než matka samoživitelka. Stát by tu měl být od toho, aby těm, kdo jeho pomoc potřebují, pomohl a ne aby je ještě více zatěžoval.

Máte pocit, že hrozba odejmutí řidičského průkazu otcům, kteří neplatí na své děti, s výjimkou řidičů s povolání, je funkční?

Může to být jeden z nástrojů, nikoli ale ten hlavní, či jediný. Hlavní je ukázat všem otcům, kteří své povinnosti neplní, že stát k tomu nebude slepý. A že matky nenechá v problémech že ty problémy pak budou mít oni. Stát by takovým otcům neměl umožnit schovávat si peníze a majetky u svých nových partnerek a manželek. Doba odklánění práv dětí musí přestat.

Jaké „zbraně" máte připraveny, abyste v převážně mužské sněmovně prosadila své zájmy?

Nikdy jsem nevyužívala „ženských zbraní", jak se o tom často mluví či píše. Myslím, že jedinou zbraní pro jakoukoli práci, kterou chcete dělat dobře, je prostě si to odpracovat a nevzdávat se. Díky tomu se mi už mnohé podařilo a věřím, že to bude platit i v parlamentu. A tou nejpádnější zbraní pro úspěch v mužské sněmovně je stále stoupající počet žen.

Proč je jich podle vás v politice pořád tak málo?

Možná proto, že nemáme rády již zmiňovanou mužskou ješitnost. Možná proto, že vidíme důležitější věci, než hodiny sedět a marně tlachat nad problémy. Je to jako v mateřství když je dítě nemocné, otec to probírá s kdekým, s rodinou, se známými, s lékaři. Zatímco matka dělá vše proto, aby dítě uzdravila. Stejné je to v politice. Více žen v ní by rychleji uzdravilo celou naši společnost, o tom jsem přesvědčená. Stejně jako o tom, že tento proces ale musí přicházet postupně a přirozeně, nejsem zastánkyní kvót a pozitivní diskriminace. Jen ženy nechme, ony se o své místo samy přihlásí a k úspěchu jsou předurčeny.

Neberou se muži politici příliš vážně?

Oni politici se obecně berou moc vážně. Politici muži jsou především velice ješitní a mají ohromný pocit důležitosti. Což mi připadá velmi směšné, někdy až absurdní. Skoro bych řekla, že by jim to voliči měli přičíst jako přitěžující skutečnost.