Pronásledování Romů se dělo na základě takzvaných norimberských zákonů. Při pátrání po koncentračních a dalších táborech jsme narazili na drobnou poznámku o romském táboře na katastrálním území Rochlice, který byl dosud literaturou zcela opomíjen. Pan Rado Faltis nám naštěstí zprostředkoval svědeckou výpověď jediného, dosud žijícího svědka.

Ten vylíčil podmínky v táboře, deportace do koncentračních táborů z libereckého nádraží, i záchranu jedné rodiny kriminálním inspektorem Schwarzem, který dohlížel na transport. Přepisy jsou ve sborníku Historia č. 16 Severočeského muzea v Liberci. Díky svědectví jsme dopátrali i nemnoho archivních dokumentů, ze kterých vyplývají otřesné věci.

Baráky u lomu

Celkem existovala čtyři táborová zařízení určená k internaci Romů. První provozovala firma J. W. Roth a šlo pravděpodobně o dva dřevěné baráky postavené v roce 1939 u rochlického lomu pod Královým Hájem. Firma využívala Romy ve stavebnictví. Romové pracovali na stavbě sídliště nazvaného Heimstätte - Domov, které se dnes nalézá na Králově Háji. Sídliště tvoří patnáct obytných domů čp. 325 - 330 a čp. 332 – 340, spojených do osmi bloků. Stavět se začalo po květnu 1939 a poslední detaily se dokončovaly v roce 1941.

Ubytovna padala

Firma Roth ke konci roku 1939 hledala spolu s městem Liberec lepší místo pro ubytování a nakonec ho našla v Nádražní ulici, ve velmi zchátralém objektu čp. 120 v majetku firmy Textilana A.G. Později byla továrna známá jako Mototechna. Romské rodiny se nastěhovaly 1.12. 1939. V dopise z 28. prosince 1939 adresovaném společnosti Textilana shrnuje primátor Rohn podmínky ubytování. Město si pronajímá velký přízemní sál, kde je místo pro osmdesát osob a místnost a další prostory v prvním patře továrního objektu. Romové zde mají být do 31. března 1940, tedy pouhé čtyři měsíce.

Podmínky ubytování byly naprosto příšerné. Budova byla v tak zdevastovaném stavu, že její samovolný rozpad způsoboval hluk, ve kterém se nedalo spát. To po stížnostech konstatovala i komise, která se za tím účelem sešla v budově. Dokonce musel být ubourán tovární komín, který hrozil zřícením. Pouze jediný člověk z celého Liberce vznesl písemnou stížnost na podmínky internace. Stavební rada Funke označil ubytování již v lednu 1940 za lidsky nedůstojné a žádal primátora Rohna i starostu Schmucka, aby si prostory osobně prohlédli. Zároveň se počítalo se stavbou barákového tábora.

Na snímku je místo, kde stával jeden tábor.

O tom, k čemu měl tábor sloužit vypovídá i dopis jednoho činovníka DAF: V říjnu uplynulého roku jste mě pověřil ubytováním Cikánů přítomných v liberecké oblasti. Současně jste poznamenal, že zadržení Cikánů bylo jen dočasné a v plánu je založení koncentračního tábora v blízkosti Liberce. Nato jsem se sešel s ředitelem „Textilany“ a.s. v Chrastavě Franzem Hiebelem a dohodli jsme se, že všichni Cikáni mohou být ubytováni v opuštěné tovární budově čp. 120 v Rochlici v Polní ulici. Tato dohoda k 31. 3. 1940 vypršela a „Textilana“ a. s. žádá naléhavě vyklizení uvedené budovy.

Určeni k likvidaci

Není tedy sporu o tom, že představitelé města věděli o budoucím osudu internovaných Romů. Někdy mezi červnem a srpnem 1941 byl zrušen romský tábor v Nádražní ulici a osazenstvo bylo přestěhováno do nově postaveného tábora u Kunratické ulice, kde byli Romové ubytováni až do transportů do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück.

Barák na Kunratické ulici byl rozdělen na denní místnost o výměře 96 m2, lůžkovou část s 338 m2 a prádelnu o ploše 10,2 m2. Výbavu tvořily dvoje kamna v lůžkové části, dva sporáky v denním oddělení a kotel v prádelně. Záchody byly umístěny mimo budovu. 15. srpna 1941 bylo do baráku nastěhováno přibližně 130 Romů, o nichž nemáme žádné souhrnné informace. Je možné, že po deportacích do koncentračních táborů byly záznamy zlikvidovány. Deportace do koncentračních táborů skončily do první čtvrtiny roku 1943. Barák zrušeného romského tábora později sloužil pro ubytování zajatců a byl zbořen na začátku 60. let.

Naprostá většina Romů pravděpodobně nepřežila Osvětim, Ravensbrück a Buchenwald a měli by se spolu s dalšími stát připomínkou toho, kam mohou vést relativně nenápadné úřední kroky totalitního režimu a lidská lhostejnost - od úředně znějícího „ubytování“ po plynové komory.

Ivan Rous