Světluše Jiráňová
Od roku 2017 vede libereckou organizace Protěž, která provází pěstounské rodiny a pomáhá také rodinám ve vztahové krizi.
Předtím pracovala jako vedoucí pěstounské péče v Centru regenerace.
Původním povoláním je dětská sestra.

Tam, kde jsou děti svěřeny do péče náhradní rodiny, se snaží o podporu jejich sounáležitosti s původní biologickou rodinou. Protěž funguje v Liberci od roku 2016, kdy navázala na práci Centra Generace. To se profilovalo jako rodinné centrum založené na křesťanských principech solidarity, pomoci potřebným, vzájemné podpory a osobnostního rozvoje s cílem prospět především rodinám s dětmi.

V rozhovoru prozradila Světluše Jiráňová, co je potřeba udělat proto, aby se zvýšil počet pěstounů a děti nekončily v ústavní péči nebo jak se náhradní rodiny vypořádaly s nouzovým stavem.

Jak jste se dostala k práci s pěstounskými rodinami? Co byla vaše motivace pro pomoc rodinám, které se rozhodly vzít si do péče dítě, o než se nemohla postarat biologická rodina?
Já jsem původní profesí dětská sestra, vždy jsem pracovala s dětmi a zajímala mě rodina a děti obecně. Dá se říci, že je to moje celoživotní zaměření. Po mé mateřské jsme s několika nadšenci zakládali okolo roku 2005 komunitní Centrum Generace. Tam jsme měli mateřské centrum s kvalitním programem, organizovali jsme volnočasové aktivity pro děti, letní tábory pro rodiny s dětmi, vzdělávací programy pro rodiče atd. Čím více a déle jsme pracovali, tím více mi bylo líto, že stále pomáháme převážně zdravým rodinám a nemáme program pro rodiny, které se ocitnou v obtížné situaci.

Kdy jste se tedy rozhodli pro rozšíření vašich služeb?
Přišlo to nějak samo, když se schválila novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí v roce 2013. Ta uzákonila, že každá pěstounská rodina potřebuje mít doprovodnou organizaci. Já jsem si uvědomila, že v našem centru máme dobré podmínky proto, abychom vytvářeli zázemí i pěstounským rodinám a těm, které procházejí nějakou obtížnější situací. Požádali jsme Krajský úřad o pověření k sociálně-právní ochraně dětí a od té doby tyto rodiny doprovázíme. Později se ukázalo, že programy sociálně-právní ochrany dětí přece jenom vyžadují lepší podmínky a prostor, a tak Centrum Generace založilo Centrum Protěž centrum PRO TĚŽší životní příběhy rodin. Neustále se vzděláváme, rozšiřujeme naše kompetence a objevujeme, že jde o oblast, která si pozornost opravdu zaslouží.

Světluše Jiráňová je ředitelka  liberecké organizace Protěž, která doprovází pěstounské rodiny.Zdroj: Deník / Petr VodseďálekV čem jsou specifika pěstounských rodin?
Většinou jsou v pěstounské péči děti, které mají za sebou nějaký těžký životní příběh. Takové děti se naučí reagovat jinak, než reaguje běžné dítě. Odborníci se shodují, že jde o mozek. Ten je na začátku života nevyvinutý, staví se postupně jako dům na základě interakce s blízkou pečující osobou. Bezpečný a blízký vztah dítěte s prvotním pečovatelem v raném věku je základním kamenem emocionálního a sociálního vývoje mozku, zatímco stres, osamělost a nedostatek kontaktu s pečující osobou ho ničí. Mozek dětí, které mají nějakou potíž v začátku svého života, například maminka má příliš mnoho starostí nebo je závislá na drogách nebo jsou tam jiné důvody, proč se dětem nemůže dostatečně věnovat, se naučí uspokojovat své základní potřeby obcházením očekávaných reakcí různými oklikami, které se mohou zafixovat, někdy na celý život. Je to pak obrovská práce tento stav napravit. Tyto děti vyžadují odlišný přístup v životě, ve škole i v náhradní rodině. Mluvíme pak o poruchách attachmentu, neboli o poruchách vztahové vazby.

Centrum Protěž na facebooku

Jak lze tento vývoj zvrátit? Jak s takovými dětmi pracujete?
Náhradní rodinná péče se snaží vyhnout tomu, aby byly děti umísťovány do ústavní péče. Česká republika má v Evropě totiž ošklivé prvenství v počtu dětí v dětských domovech. Problémem je, že tam jsou sice pečliví a hodní lidé, kteří se o děti v domovech starají, ale chybí tam ta jedna blízká pečující osoba, která jim pomáhá s tou interakcí. V takovém případě ale nemůže vzniknou vazba, která je nutná pro správný vývoj mozku dítěte. Proto se snažíme a bojujeme za to, aby v případě ohrožení dítěte měla tzv. „pěstounská péče na přechodnou dobu“ přednost před dětskými domovy. Místo ústavu nabídnout potřebným dětem náhradní rodinu. Zatímco situaci rodiny dítěte řeší sociální pracovníci a soudy, dítě je v bezpečné péči pěstounské rodiny. A pak se buď vrátí do své původní rodiny, pokud je to možné, nebo je mu vyhledána „dlouhodobá pěstounská péče“. Prostě rodina aby jim blízká osoba nechyběla. Je to totiž základní potřeba dítěte, která zásadně ovlivňuje jeho vývoj.

Co konkrétně si mám představit pod pojmem doprovázení pěstounských rodin?
Než byla schválena novela o sociálně-právní ochraně dětí v roce 2013, tak samozřejmě také pěstounské rodiny existovaly, ale byly na to samy. Neměl jim kdo pomoct, když se dostali do potíží oni sami nebo svěřené děti, nikdo jim nevysvětlil zvláštní potřeby dětí v pěstounské péči, jak je potřeba k takovým dětem přistupovat a že je zcela normální, když se někdy pěstouni cítí unavení a vyčerpaní. To novela příslušného zákona změnila. V současné době má každá pěstounská rodina povinnost mít doprovázející organizaci. My např. máme několik sociálních pracovnic, které s rodinami pracují. Zákon stanovuje, že je musí minimálně jednou za dva měsíce kontaktovat. Tím pádem se nám většinou podaří zachytit, když je v rodině nějaký problém. Třeba že se dítěti z nějakého důvodu nedaří dobře nebo že si pěstouni nevědí rady a jsou na pokraji svých sil. V tom případě můžeme poradit, nabídnout odbornou pomoc nebo jinou cílenou pomoc nebo odlehčení. Sledujeme, jestli ta náhradní rodinná péče dobře funguje, snažíme se být po ruce s podporou a pomocí.

V České republice je stále nedostatek pěstounů. Jaké předsudky o náhradní rodinné péči podle vás panují ve společnosti a myslíte si, že je to důvod, proč se neangažuje více lidí?
Nedávno jsme v naší pracovní skupině v Libereckém kraji zpracovali tzv. mýty, které v české společnosti panují a zabraňují tomu, aby si rodiny děti do péče braly. Často se setkáváme s názorem, že se lidé stávají pěstouny kvůli penězům. Kdo se ale s problematikou trochu seznámí, nemůže si to myslet. Příspěvek pro pěstouna se prakticky nezměnil od roku 2013 a je hluboko pod průměrnou mzdou v ČR. Pěstounky dostávají za nepřetržitou péči o ohrožené dítě, často novorozence, 20 tisíc hrubého, to je tak 20 korun na hodinu. Argument, že to dělají pro peníze, je tak naprosto směšný. Nehledě na to, že ústavní péče o dítě je dvakrát dražší.

Je toto překážka, kterou nastavuje stát? Přece jenom je nutné říct, že nejde o zaměstnání, ale příspěvek dostávají pěstouni v podobě dávek, což často komplikuje jejich život a finanční situaci.
Určitě, stát by měl nastavit pěstounskou péči jako profesní zaměstnání. Třeba pěstouni na přechodnou dobu se většinou starají o miminka, takže oni ani nemohou chodit do práce. Musí být stále připraveni na zavolání, že je potřeba, aby teď hned přijali dítě. Přitom nabízí svůj dům, svoje srdce, neomezenou a neustálou péči, svoji rodinu, která vytváří přijatému dítěti zázemí. Pěstounské rodiny poskytují veškerý tento servis a dostávají za to 20 tisíc hrubého měsíčně. To je při nejlepší vůli neuživí. Potom se nelze divit, že máme v Čechách málo pěstounů.

Podle vaší výroční zprávy pracujete každý rok s okolo čtyřmi desítkami náhradních rodin. Mají tyto rodiny nějaká specifika?
Z hlediska sociálního zařazení jsou pěstouni velice různorodí. Od rodin sociálně velmi zdatných a v péči o děti velmi uvědomělých až po ty, které se dají zařadit do kategorie sociálně slabé a je tam třeba hodně podpory. Státní systém podpory pěstounské péče zatím nerozlišuje pěstouny na základě uváženého rozhodnutí a dlouhodobé přípravy a příbuzenské pěstouny, hlavně prarodiče, kteří se stávají pěstouny vlastně z nouze, když řeší selhání rodičů, často svých dětí. Chtěla bych upozornit na právě probíhající výstavu v liberecké knihovně „Pěstounství jako cesta…“, která prezentuje některé naše pěstounské rodiny. Každý si tak může prohlédnout a přečíst o konkrétních lidech, kteří se rozhodli stát pěstouny. Jedna rodina, která přijala ke svým dvěma biologickým dětem další dvě pěstounské děti, tam například říká, že jejich důvodem bylo to, že jim připadá správné dělat dobré věci. Pomáhat vytvořit těmto dětem stabilní domov, který předtím neměly. Já si toho nesmírně vážím. Většina pěstounů říká: jsme rádi, že jsme do toho šli, obohatilo to náš život a posunulo nás to, jsme teď sociálně citlivější.

Myslíte si, že sdílení vlastních zkušeností pěstounů je něco, co by mohlo motivovat další potenciální pěstounské rodiny?
Doufáme v to a zkoušíme to. Rádi bychom získali další lidi, aby o této možnosti přemýšleli. Osobně si myslím, že je to ohromně obohacující. Ale samozřejmě také náročné a je třeba pečlivě zvážit svoje možnosti a osobnostní nastavení. Čím více do toho vidím, tím více obdivuji lidi, kteří dají místo ve své rodině dalšímu dítěti a věnují mu lásku. To je podle mě skoro to nejvíc, co se dá udělat. Jsou to těžké, ale vzácné zkušenosti.

Co by se podle vás mělo zlepšit, aby to pomohlo zvrátit nepříjemnou statistiku o počtu dětí v dětských domovech a zároveň to zvýšilo počet pěstounských rodin?
Každý, kdo se zabývá touto problematikou, je smutný, když slyší politiky hanlivě mluvit o pěstounské péči. Téma poruch vztahové vazby ještě není dobře ukotveno ani mezi lidmi, kteří s dětmi pracují, ani mezi lidmi, kteří mají rozhodovací pravomoci v legislativě. Rádi bychom, aby se toto téma ideálně učilo již ve školách, aby bylo známější široké veřejnosti. Rádi bychom, aby zodpovědní lidé v zemi naslouchali odborníkům a dali na jejich doporučení. Pokud totiž od nich zaznívají negativní nebo zlehčující informace, tak my se můžeme přetrhnout a není nám to nic platné. Pokud zůstane finanční ohodnocení pěstounské péče tak bídné, jako je teď, tak se obávám, že nových pěstounů nepřibude. Kolikrát k nám přijdou tak kvalitní lidé a přejí si stát pěstouny, dát potřebným dětem domov, ale po pár rozhovorech zjistí, že by to finančně nezvládli. Je nešťastné, že pěstounství stále není chápáno jako vysoce odborná péče, která řeší situaci ohrožených dětí. Navíc ji řeší daleko lépe, než dětské domovy. Lidé stále ze zvyku slyší na podporu děti v dětském domově. Ideální ale není, aby ohrožené děti skončily v dětském domově, tam nezískají vzorce fungování rodiny a rodinné zázemí. To jim naopak může dát pěstounská rodina, která ale nemá tu potřebnou podporu.