Pomáhá již celé půlstoletí. Pedagogicko-psychologická poradna v Liberci loni oslavila padesátileté výročí. O tom, jak se proměnila i rozrostla, jsme hovořili s její ředitelkou Janou Hlavovou.

Jakými největšími proměnami poradna za půl století své existence prošla?
Klíčovými oblastmi naší práce jsou poradenství a psychologická nebo speciálně-pedagogická diagnostika. Narostla nám však administrativa, takže se naše zařízení už dá přirovnat spíše k úřadu. Dříve jsme fungovali především jako místo k popovídání si o problému, radili jsme, jak k němu má rodina přistupovat, jak dál postupovat. Teď jsme mnohem více zatíženi formálními náležitostmi, máme jasně dané úkoly a naše práce podléhá stále přísnějším pravidlům a podmínkám.

Co například? 
Vyřizujeme například odklady nástupu školní docházky nebo vystavujeme doporučení k úpravě vzdělávání dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, díky kterým mohou školy čerpat finanční podporu. Přibylo nám také klientů kvůli potřebě navýšení času k maturitní zkoušce, což také dříve nebývalo.

Přibylo problémů, které děti trápí?
Hodně se změnil styl výuky na školách a to s sebou přineslo nárůst problémů, které jsme dříve neřešili. Děti mají více předmětů a znásobil se i jejich obsah. Když to shrnu, tak informací je hodně a je málo času na fixaci učiva.

Poruchy učení ale existovaly už dříve nebo ne? 
Ano, avšak se o nich v takové míře nemluvilo, jako po roce 2000. Zkrátka se konstatovalo, že dítěti „nejde“ čtení nebo psaní. Teď pracujeme přímo s diagnózou porucha učení. Obecně se ale dá říci, že má na vývoj dětí vliv také proměna systému péče v rodinách, kdy rodiče často nemají na děti tolik času a ty pak vyrůstají s počítačem či jinou moderní informační technologií. Všimněte si, že dnes už nepobíhají po sídlištích party dětí. A když ano, jsou to většinou sociálně slabé skupiny. Za mého dětství jsme mívali domácí vězení, dnes chodí děti ven za trest.

Jak se v případě, že mám pocit, že s mým dítětem něco není v pořádku, postupuje?
Reagujeme na žádost rodičů. Pokud ale dítě chodí do školy a má výukové problémy, tak by se na postupu měli nejprve domluvit se školou. Pak se mohou obrátit na naši poradnu a společně vypracujeme plán, jak s dítětem dále pracovat.

Obracejí se na vás i rodiče, kteří si nechtějí přiznat, že jejich dítě jen prostě není nejlepší?
Spíše se setkáváme s rodiči, kteří vidí, že něco není v pořádku a chtějí svému dítěti pomoci. Nejde jim o to, aby měli doma premianta. Ale samozřejmě se objeví i takoví rodiče, kteří přivedou v uvozovkách normální dítě, protože mají představu, že by mělo být ještě lepší než je. To pak řešíme terapeutickým postupem.

Takže umíte pomoci nejen dětem, ale i jejich rodičům?
Ano. Může se stát, že máte velice schopné rodiče, třeba nějaké vysoce postavené manažery, kteří žijí ve velice rychlém tempu a zvládají velké množství úkolů, a jejich dítě je jejich přesný opak. Je pomalé, nikam nespěchá, dlouho mu trvá i než se vůbec dokáže obléknout… A to je na dynamiku jeho rodičů velice zatěžující a může to vést až k narušení vztahů v rodině. Tak se pak s rodiči bavíme o tom, co dítě potřebuje, co od něj lze očekávat a jak je rozvíjet.

Jak se ve školách projevil zákon o inkluzi? Jak na ni vůbec pohlížíte?
Je to dvojsečné. Škola sice může dostat finanční prostředky pro potřeby dítěte, na druhou stranu to v některých případech může přinést obrovskou zátěž. Jak administrativní, tak i pro samotnou třídu. Záleží ale na okolnostech, jak děti zapadnou, jak to všichni kolem zvládnou. Současně s tím se objevil trend vyhýbat se speciálním školám, ale stále jsou děti, které je potřebují. Mám dojem, že i vzhledem k inkluzi žáků těchto škol neubývá. Jsem velice ráda, že je Liberecký kraj nenechává zaniknout.