„Všechno jsme tenkrát s manželem prodali, dokonce i byt v Praze. Chtěli jsme emigrovat. Volili jsme pro nás nejjednodušší cestu, koupit zájezd na Kubu a při mezipřistání v kanadském Montrealu se už do letadla nevrátit. Dělalo se to tak běžně,“ zavzpomínala žena.

Tehdy, v prvních dnech po brutálním zásahu policistů na Národní třídě v Praze, mívala Hana hodně nabitý program. Ráno praxe na tehdejší Vysoké škole strojní a textilní, kde studovala, odpoledne návštěva u lékaře a zařizování co nejrychlejšího odletu na Kubu.

„Tenkrát byla hrozná zima a napadlo spoustu sněhu. Od rána mně nebylo dobře,“ připomíná Hana. „V kanceláři na škole jsem si uvařila čaj a začala vyřizovat nějaké dokumenty. Otrávená už jsem se viděla s manželem v letadle. Udělat tlustou čáru a začít svobodně dýchat a žít,“ popsala tehdejší pocity žena. „Ale pak se to stalo. Do kanceláře vběhl vedoucí katedry a s ním nějací asistenti,“ vyprávěla.

Pojďte se podívat, studenti demonstrují, překřikovali se jeden přes druhého a utíkali k oknu.

„Připadala jsem si jako ve snu a najednou to bylo strašně rychlé. Lidi kolem mne se začali dělit na dva tábory, někteří fandili studentům, jiní je odsuzovali. Vyběhla jsem na ulici mezi ně. Potkali jsme se tam s manželem. Byl to úžasný pocit. Najednou naše plány žít v Americe nebyly to nejdůležitější,“ připomněla revoluční atmosféru. „K tomu mi ten den lékař sdělil, že budu mít dítě. Další úžasná zpráva,“ dodala Hana.

Revoluce a těhotenství tenkrát rozhodly. Manželé se domluvili, že zůstanou v republice. „Byli jsme bez bytu, bez věcí, ale naštěstí zatím i bez letenek. Byli jsme šťastní, že nikam nemusíme, vlastně jsme si přiznali, jak moc se nám oběma ulevilo. Věděli jsme, že je vyhráno, i když to byl teprve začátek,“ dodala s úsměvem.