Soutěž neměla od začátku jasného favorita, jak tomu je u jiných soutěží. Na to, co nám totiž přistálo na talíři, se nemohl nikdo připravit. Ani fyzicky, ani psychicky.

Představy o švestkovém knedlíku jako švestce obalené slabým těstíčkem vzaly za své hned potom, kdy přede mne položili talíř, na němž bylo pět knedlíků a byl plný.

Obrovské žluté hroudy z těžkého bramborového těsta by v případě vrhání mohly posloužit jako zbraň ve válce. Pocit, že je musíme přemístit z talíře do našich žaludků byl svazující a tísnivý. Ovocný knedlík už pro mě nikdy nebude tím, co dřív!

Ovocný knedlík byl pro mě návrat do dětství, kdy nám je babičky servírovaly hezky zalité máslem, zdobené strouhaným tvarohem a třeba i šlehačkou. Malí blbounci mizeli celí v ústech a rozplývali se na jazyku. To je vzpomínka, kterou mi soutěž o pojídání švestkových knedlíků navždy vzala.

V rámci Švestkobraní se uskutečnila také soutěž v pojídání švestkových knedlíků na čas.

Gargantuovské rozměry knedlů mají na svědomí studenti turnovské hotelovky. A ti se asi potřebovali zbavit pár tun mouky a brambor, pročež soutěž spíše připomínala pojídání bochánků z těsta, v jejichž útrobách se kdesi skrývá švestka.

Ale abych nekřivdil – kdybych jich měl sníst třeba tři, jistě bych si pochutnal. Jenže soutěž je soutěž a na nějaké vychutnávání není čas! Limit je 20 minut a za tu dobu jich do sebe musíte narvat, co se do vás vejde. Touto radou se nejspíš řídil drobný mladý muž po mé levici, který měl spořádaný celý talíř už ve chvíli, kdy já rozkrajoval druhý knedlík. A ani je moc nezapíjel.

„Žer, nekoukej kolem sebe. Co se do tebe vejde… dělej," povzbuzovala drobná slečna jednoho z přítomných soutěžících. Slyšel jsem ji jen částečně. Mé smysly naplno ovládla sladko – kyselá chuť knedlíků. Nedivil jsem se té dívce. Ještě více než obsah našich talířů nás všechny zajímalo, jak ten drobný človíček dokáže tak rychle jíst. A nezastavit se.

První čtyři knedlíky jsou chuťově dobré. Další čtyři už se lepí na patro a váznou v hrdle. Devátý knedlík, který rozkrajuji, už mi přivádí první žaludeční výstřel. Oči mi chtějí vylézt z důlků, žaludek se svírá a brání dalšímu přísunu, opasek na džínách se napíná a hrozí prasknutím. Desátý knedlík už ve mně mizí na zapřenou a já se modlím, aby záchody byly blízko. Muž v červené košili nehne ani brvou a dál tiše jí.

Koukám na časomíru. Tři minuty do konce. Muž je v předstihu dobrých 5 knedlíků. Víme, že už ho nedoženeme. „Už nemusíš jíst, vyhrál jsi," oznamuji  mu a hrdinně skládám příbor na talíř, ale on se na mě ani nepodívá a dál jí. Co – jí! Cpe se! I když nemusí. Brrrr…

V rámci Švestkobraní se uskutečnila také soutěž v pojídání švestkových knedlíků na čas.

My se s jídlem pereme. Kolega redaktor Michael Daněk raději ani nedutá a proklíná sám sebe, že si předtím dal oběd. Kulturní referentka Hana Langrová se sice snaží, ale ani porce rozpuštěného másla neuspíší cestu knedlíků do jejích útrob. Žaludky stávkují. Všem nám dává na frak René Beck, jak se dozvídám  z lístečku jméno tichého mladíka. Na lístku se na konci soutěže rýsuje číslo 18 knedlíků. Já se zmítám v křečích a silou vůle zabraňuji dávícímu reflexu.

Už nikdy nechci švestkové knedlíky vidět! Přesto mě nakonec doslova nesou na piedestal pochybné slávy. Spořádal jsem jich 13! Gastropeklo mi teprve začíná. Kolegové zůstali v závěsu – Michael Daněk jich navzdory absolvovanému obědu pozřel 7 a kolegyně Hana Langrová ještě o jeden víc, za což si vysloužila první místo v ženské kategorii. Obří láhev ovocného destilátu z rukou pořadatelů ji těší a hřeje až do chvíle, kdy se dozvídá, že doma na ni k večeři čekají švestkové knedlíky.