Dlouhodobě ležícím pacientům v nemocnici je dlouhá chvíle. To je jasné, o tom není pochyb. Někteří z nich mají to štěstí, že je pravidelně navštěvuje rodina, jiní však ne. Třeba i proto, že bydlí od nemocnice dost daleko. Nebo už prostě člověk nikoho blízkého nemá. Jak mu pomoci? Může nastoupit dobrovolník. Já si jeho práci vyzkouším.

O dobrovolnících fungujících v nemocnici jsem už něco zaslechla, něco i napsala. Má představa je však před příchodem ke vstupnímu pohovoru velmi mlhavá. Vlastně ani nevím, co takový dobrovolník dělat může a co ne. A kdo se jím stát může.

Mířím do kanceláře společnosti Dobromysl. Vítá mě její koordinátor, Tomáš Hendrych. Ví, že jsem novinářka, přesto z něj cítím, že i pro tuto reportáž bere své povinnosti vážně. Že nepustí k pacientovi člověka, který by mu byl spíše na škodu. I to je totiž cílem prvního setkání.

Dobrovolníkem nemůže být kdekdo

„U zájemců o dobrovolnictví zjišťujeme zejména jejich představy a očekávání. Ze zkušeností víme, že jejich motivace může být i nezdravá, že si třeba sám chce něco léčit. Nebo vzhledem k tomu, že nejvíce dobrovolníků chce zamířit na dětské oddělení, musíme vyloučit i možnost, že by šlo o pedofila,“ vysvětluje Tomáš Hendrych.

Tak to vážně nejsem a navíc, já si ani vybírat nebudu. Před chystáním reportáže se mi donese hláška, že mi záměrně vyberou pacienta ze spinální jednotky. Abych to prý neměla úplně jednoduché. Trochu ve mně hrkne. Bojím se, jak se s tím vyrovnám. Jsem asi abnormálně emocionální typ a je mi ouzko při představě, že stanu tváří v tvář člověku, kterému se v okamžiku změnil život. Třeba mladíkovi, který ví, že se do konce života nepohne. I takové katastrofické scénáře mě napadají.

Přichází na řadu devítihodinové školení, které se koná většinou v sobotu. Jejím cílem je seznámit nováčky s pravidly a s organizací programu. Jednou ze zásad je nezasahovat zdravotnickému personálu do práce.
Tak to se mi trochu ulevuje. Po nedávném úrazu ruky si ještě neumím představit, jak manipuluju s bezvládným tělem. „Důležité také je, aby dobrovolníci znali svou roli. Pak totiž nehrozí, že se budou přespříliš citově angažovat,“ zdůrazňuje Tomáš Hendrych. A tady máme první problém. To asi tak úplně nezvládnu.

Absolvuji i nácvik modelových situací. Příchod na oddělení, seznámení se s ním a podobně. Přímo na místě na mě má čekat člověk, který mě naučí manipulovat s invalidním vozíkem. Stále si neumím představit, co budu pacientovi říkat. Ten první moment bude hrozný, nevím, co mě čeká.

Tak první překvapení přichází hned na začátku. I školitel je totiž vozíčkář. A je to tady. Ačkoliv Jiří Suchánek má evidentně dlouhodobé zkušenosti s manipulací s vozíkem a jeho schopnosti na něm jsou naprosto bravurní, napadá mě, zda mu mám nějak pomoct. Potřebuje se dostat do užšího prostoru za stůl. A já stojím před nutkáním mu pomoct a brzdí mě myšlenka, že ho urazím. Že si myslím, že to třeba nezvládne. Tak raději sedím a mlčím. Nevím ale, jestli je to správně.

Tři pilíře dobrovolnického programu

DOBROMYSLNOST PŘI LŮŽKU

Hlavní dobrovolnickou aktivitou je individuální setkávání dobrovolníků s pacienty. Dobrovolník přináší prostý lidský kontakt, který je ve vysoce profesionálním prostředí velmi zapotřebí.

DOBROMYSLNÉ SPOLEČENSKÉ AKCE
Nenáročná společenská akce narušuje pozitivním způsobem nemocniční stereotyp, přináší pacientovi pohodu, uvolnění a nabízí příjemné využití volného času.

DOBROMYSLNÉ NEMOCNIČNÍ PROSTŘEDÍ
Drobnost, třeba v podobě obrázku krajiny na stěně, přibližuje zdravému vnějšímu prostoru. Může jednoduchým způsobem navodit uvolnění a pohodu pro pacienty procházející se po nemocničních chodbách.

Pacienti musí být také samostatní

Úplně asi špatně to není. Jak se dozvídám při instruktáži, pacienti se musí nechat, ať se sami snaží. V běžném životě si totiž musí poradit mnohdy v situaci, kdy jim nikdo nepřispěchá na pomoc. Dozvídám se pak především, jak manipulovat s vozíkem, abych pacienta nevyklopila. To bych vážně nerada. Stále je ve mně malá dušička z obav, jak moc postiženého člověka dostanu na starosti. Využívám proto situace a zeptám se, jestli můj pacient stabilní posez zvládá. „Pan Riedel, ten je úplně v pohodě, to se nemusíte bát,“ směje se Jiří Suchánek. To mě trochu uklidní. Přesto si však zejména klopení vozíku zkouším nejprve na něm. Instinktivně si pomáhám nohou, ale špatně. Tlačím ho totiž kolenem do zad, takže nestabilního člověka bych pěkně šoupla na zem. Jiří mi však věří. Díky mu za to a obdiv mu patří také. Já bych si až zase tak nevěřila.

„Pojďte si to také zkusit, ať víte, jaké to je,“ láká mě. Já mu věřím bez jakýchkoliv pochybností. Přestože sám sedí na vozíčku, když mě naklání dozadu. Nepříjemný pocit. A to já se můžu kdykoliv zvednout. Jdeme pro pacienta. On nám však sám už jde v ústrety. Muž v letech, s úsměvem na tváři. Oddychuji si.

Začínám asi špatně. Ne z profesní zvědavosti, ale z lidské, mě zajímá, co se Vlastimilovi Riedelovi stalo. Instinkt mi říká, že si to můžu dovolit. Že tenhle člověk vidí svou budoucnost pozitivně, že to nejhorší má za sebou. Jenže i kdyby ne, stejně bych nevěděla, na co jiného se ho zeptat…

„Narodil jsem se s rozštěpem páteře. Celý život bylo po zásahu lékařů všechno v pořádku, jenže letos v zimě jsem zřejmě chybným pohybem odhazoval těžký sníh a když jsem se pak koupal, najednou jsem cítil, jakoby mi nohami projel proud,“ začíná své vyprávění dvaapadesátiletý Vlasta. To si ještě řekl, že se nic neděje. Jenže ejhle, o pár hodin později najednou přestal hýbat nohama. Prodělal operaci v Ústí nad Labem a pak zamířil na spinální jednotku do liberecké nemocnice.

„Měl jsem i ty nejčernější myšlenky, ale pak jsem viděl, že se stav zlepšuje, že postupně začínám nohama hýbat. Dnes už věřím, že začnu zase chodit. Musím, chci pracovat a nohy potřebuju,“ vysvětluje Vlasta. Je z Varnsdorfu, takže za ním rodina jezdí jednou týdně. Ale jemu to nevadí. Nenudí se. Hodně cvičí. Čeká ho převoz na rehabilitaci do Kladrub. Nechce se mu ale z liberecké nemocnice. „Je to tu fajn, hezky se o mě starají, dali mě do kupy. Do Kladrub jdu do neznáma. Ale možná se tam potkám se svým spolubydlícím z pokoje odsud,“ těší se napůl.

Neuvěřitelný optimista

Nakazí mě svým optimismem. Ani maličko o svém návratu do normálního života nepochybuje. To je potom paráda, dělat dobrovolníka u takového pacienta. Dobrou hodinu prokecáme u kávy v bufetu nemocnice. Původně jsme chtěli vyrazit na procházku po areálu, ale nepřeje nám počasí.

Takže to mám ulehčené i o těžkou manipulaci s vozíkem v terénu. No, mně stačí výtahy. Ale naštěstí je se mnou pan Riedel, který se v nemocnici výborně orientuje. Odcházím z nemocnice s dobrou náladou. Jednak možná proto, že jsem snad nic nezvorala a jednak proto, že takový pacient s vírou do budoucna vás prostě dobrou náladou nakazit musí.

Slíbila jsem mu, že mu v pátek donesu výtisk novin. Já bych ale asi přišla i bez nich. Chtěla bych ho vidět ještě před odjezdem do Kladrub. Vím, že bych jako dobrovolník nezvládala jedno ze základních pravidel. Nevázat se na pacienty. Na tohohle, protože obdivuji, jak se se svojí situací vyrovnal. S jinými, protože by mi jich bylo hrozně líto.

Nechci rozebírat, jak moc je pomoc dobrovolníků důležitá, to je jasné. Jen už vím, že to není pro každého. Podle mě to chce především notný kus odvahy, chuť a možnost věnovat se cizím lidem, schopnost se do pacientů vcítit a přitom si jejich příběhy nevztahovat osobně. Nic lehkého a můj obdiv patří všem, co to zvládnou.

„Někteří naši dobrovolníci mají jako svou motivaci smysluplné naplnění volného času, seberealizaci nebo třeba dobrovolnictví berou jako praxi ke studiu. Rekrutují se tedy z řad studentů, důchodců nebo věřících, kteří mají v sobě zakořeněnou potřebu nezištně pomáhat,“ doplňuje Tomáš Hendrych, šéf dobrovolníků při liberecké nemocnici. Momentálně organizace Dobromysl eviduje dvě desítky dobrovolníků, přivítala by však výrazné rozšíření jejich řad.