„Všichni, kteří tu jste, se něčím provinili. Zničili jste někomu život. Teď za to budete pykat,“ ozývá se tajemný hlas a já se po tom mrazivém hlase otáčím. Snažíme se s ostatními vyděšenými vypátrat, kdo to mluví. Ale… Nikde nikdo. Od té chvíle začínají lidé umírat. Jeden po druhém, až nakonec tam nezbyde ani jeden. Ještě nikdy jsem neviděla tolik mrtvol, ale byla to zábava.

Hrála jsem chlapce

Už v mateřské školce nás převlékaly učitelky a starostlivé maminky do kostýmů, abychom si zahráli princeznu, čerta nebo krále. Někteří se v záři reflektorů doslova vyžívali, jiní nesměle pronesli svých pár vět a utekli za divadelní oponu.

Já jsem naposledy hrála dospívajícího chlapce Dannyho ze Škvoreckého Zbabělců. Bylo to na literární exkurzi vysoké školy. Od té doby jsem na divadelní půdu vkročila jen jako divák.

Svět za divadelní oponou mě ale vždycky přitahoval, a tak tu teď stojím v prachu a tmě zákulisí. Hlasy herců, jejich stíny a světla z jeviště ke mně doléhají zpoza opony.

Kdo je vrah?

„Kdo to jen může být? Kdo je vrahem?“ přemítám a snažím se odhalit jeho totožnost. Na jevišti totiž přibývá zavražděných. Poté, co nad přítomnými vyřkl tajemný hlas osudný ortel, hosté doslova padají k zemi. Hlas je obvinil z těžkých provinění a slíbil jim, že dnes za to zaplatí.

A opravdu. Z deseti, kteří sem přijeli na ostrovní vilu, je na živu stále méně lidí. Už asi vím, vrahem je …, říkám si v duchu přesvědčeně. Ale za chvíli nesou kolem do zákulisí mrtvolu mého domnělého vraha. Takže někdo jiný. Po třetím zavražděném se už neodvažuji tipovat.

V pití je jed

Pozornost soustředím na vypátrání vražedného nástroje. Všichni popíjejí whisky. Je to jasné. V pití je jed. Ale i to se mi zdá za chvíli nepravděpodobné. Postavy totiž umírají vždy jiným způsobem.
Většinou se v divadle nudím, ale tentokrát mi otázka, kdo je vrah, nedává pokoj. Pozorně sleduju scénu. Vzpomínám na to, co mi říkal jeden z herců před zkouškou. Stáli jsme na jevišti prázdného sálu Šaldova divadla.

Každý se provinil

„Každý z hostů se něčím provinil. Já hraju mladého frajírka, kterého zajímá jen alkohol a ženský. Provinil jsem se tím, že jsem kdysi srazil malé děti a čin jsem popřel,“ říká Jakub. Že by byl vrahem on?

Výraznou postavou je také hubený číšník, který hosty obsluhuje. Herec Tomáš. Pozorně ho sleduji. Má přístup k jídlu, pití. Jeho profesionálně strnulá tvář ale samozřejmě nic neprozradí. Náhle se kolem mě mihne stín. Tomáš…

„Ahoj, tak jak to jde?“ ptám se ho v domnění, že něco vypátrám. On ale rychle odpoví a utíká do pánských šaten. Režisérovi se prý nelíbí jeho kostým. Chce, aby vypadal Tomáš ještě útleji. Za chvíli znovu peláší na scénu.

Snažím se rozpomenout, jestli mi herci před generální zkouškou v našem rozhovoru něco náznakem nevyzradili. „Každý herec má svou zlomvazku,“ zasvěcuje mě před generálkou Jakub. „Je to talisman, aby se hra povedla. Já mám malé figurky, někdo třeba jen rozdává bonbóny,“ doplňuje.

Rituály herců

Potom mi vypráví o rituálech, které každý herec má před představením. „Někdo se rozcvičuje, pobíhá po jevišti a poskakuje jako herec Helšus. Já se většinou rozmlouvám. Mezi herci koluje taková pověra. Pokud si prý herec přečte text před představením, vše zapomene a hra dopadne tragicky,“ říká Jakub.

Tak z toho asi nic nevyvodím. Když jsme s kolegou fotografem do divadla přišli, všichni měli plné ruce práce. Kostymérky oblékaly herce, líčily je, herci se snažili překonat nervozitu. Vražedného předmětu, jestli tu nějaký byl, jsem si v tom zmatku nevšimla.

„A to ještě není před premiérou. To teprve přijde ta pravá nervozita,“ říká mi Tomáš. To věřím. Snažím se představit jaké to je, hrát pro zaplněný sál Šaldova divadla. Stovky očí sledují každý váš pohyb. Byla bych nervózní. „To si zvykneš. Tak moc mě hra pohltí, že se nesoustředím na nic kolem,“ sděluje mi Jakub.

Zatímco se na chvíli nechám unést myšlenkami, mrtvých na jevišti přibývá. Je jasné, že vraždit musí někdo z přítomných hostů. Na ostrov totiž nikdo nový nepřijel. Ani odjet nikdo nemůže, a tak nezbývá než čekat. Tragédie se blíží ke konci a jednotlivé postavy se postupně přiznávají.

Vraha neprozradím

„Zavinil jsem smrt člověka. Moje milá se do něj zamilovala. Nechal jsem ho odstranit. Poslal jsem ho do války na jistou smrt,“ přiznává generál ve snaze očistit svou vinu. Ale smrtka si bere i jeho.

Nakonec na jevišti zbývají už jen dva. Jeden z nich musí být vrah, říkám si. Ale hra mě znovu překvapí. Jak, to nemohu prozradit. Slíbila jsem to režisérovi. Vraha neprozradím.