Jak se dostane člověk na ulici a jak živoří ve skromných podmínkách? To se snažila společně s městskými strážníky zjistit redakce Deníku, která v sobotu v noci vyrazila do míst, kterým se raději každý obloukem vyhýbá a přesto je cesta pod most nebo do vybydleného baráku rychlejší, než by se mohlo zdát.

Strážníci Martin Torák a Karel Mareš nás zavedli do pro ně známých lokalit. S většinou bezdomovců se znají už několik let. Před zimou navíc jejich příbytky objíždí, aby zkontrolovali připravenost na blížící se mrazy.

Zedničina? To není nic pro řezníka!

Hned na začátek zajíždíme k polorozbouranému domu nedaleko Liebigovy vily. Už z dálky nás vítá hudba z notebooku, kterou přišel Ludvovi a Jarušce zpestřit večer kamarád z nedaleké ubytovny. „Máme se fajn, děláme si ohníček. Kdyby jste přišli dřív, měli by jste bramborový guláš," říká veselá Jaruška. Ta nám ukazuje jejich sídlo, ve kterém je až překvapivě uklizeno. Za vše mluví třeba jen lednička (byť bez přívodu elektřiny) plná acidofilního mléka nebo jiných potravin.

„Snažíme se udržovat pořádek," vysvětluje Jarušky kamarád a spolubydlící Ludva. Mrazů se ani jeden nebojí. „Na zimu jsme připraveni. Od bráchy si půjčuju motorovou pilu, dříví tady pak naskládám a máme ho na zimu. Jsme tady už druhým rokem. Minulá zima se dala zvládnout, ale nebylo moc příjemný ráno vstávat," dodává Ludva. Ten zároveň vysvětluje, že mu život v podobných podmínkách komplikuje hledání práce. „Dokážete si představit, že z téhle zimy vstáváte ve čtyři hodiny ráno do práce?" Nabídky prý příležitostně má, ale jen samou zedničinu a ta ho jako řezníka neláká.

Jak se z řezníka stane bezdomovec? Jednoduše. Ludva říká, že se na ulici ocitnul poté, co nedostal výplatu. Společně s Jaruškou se shodují na tom, že je hodně lidí podrazilo.

Další zastávkou je ruina domu nedaleko „papíráku". Společně zde tráví večer skupinka asi šesti mužů v produktivním věku. Zde však přežívá ale jen jeden z nich, ostatní jsou na návštěvě. Jeden je nám známou firmou. Při zimní návštěvě s Červeným křížem vypadala budoucnost sympatického muže nadějně. Jako jeden z mála se chlubil tím, že si našel práci. Po pár měsících je vše úplně jinak. „Dělal jsem v Novoplastu, ale už jsem se na to vysral. Byla to těžká pakárna, jako svině," vysvětluje peprně muž.

Život v parovodu není nejhorší

Nedaleko centra Liberce leží další místo, kde se žije v ještě v bizarnějších podmínkách. Díra v zemi vypadá jako nora, ve skutečnosti jde o skryté prostředí parovodu, kde přežívá několik lidí. Mezi nimi by měla být i těhotná žena. Nejhovorněji ale působí zhruba padesátiletý Štefan, který se na tomto místě ocitl teprve před pár týdny. „Mám za sebou několik násilných trestných činů, takže jsem i nějakou dobu strávil ve výkonu trestu," možná trošku zklamaně poodhaluje svou minulost upovídaný Rom. Netají se tím, že „ujížděl" na pervitinu, dnes je už podle svých slov z nejhoršího venku. „Pervitin je teď risk, každý ho míchá z něčeho jiného," dodává.

Štefan se podle svých slov snaží chovat rozumě. Na ulici skončil poté, co mu zemřela matka a s celou situací se nedokázal vyrovnat. Dříve studoval historii a poté dělal řidiče.

Většina Liberečanů možná ani neví, jak rušno je v okolí železničního nádraží. Rozsáhlý areál čítá mnoho „opuštěných" nádražních domků. Jejich prostory vzali za své bezdomovci.

Ve dvaceti letech na ulici

Jedna ze skupinek je opakem většiny předchozích. Pořádek se příliš udržovat nesnaží a svou potřebu vykonávají hned u dveří. V jedné místnosti přebývá starší muž se ženou a dva mladíci. Až neuvěřitelně zní, že se na ulici ocitla bratrská dvojice, kde každému je něco málo přes dvacet let. Mladší z dvojice se nám svěřuje se svým příběhem. „Jsem rok a půl po vyučení truhlářem. Doma jsem se nepohodl s rodinou a tak jsem z Příbrami odjel sem," říká mladík a vysvětluje jak se žije na ulici: „Týden spíme a týden normálně žijeme." I u něho se potvrzuje to, co u většiny ostatních. Vinu na jejich osudu nese někdo jiný, alespoň tak vyznívají slova většiny bezdomovců.

Třináctá zima v garáži

Poslední zastávkou v noci ze soboty na neděli je Hanychov. Pro místní je muž bydlící v propojené dvojgaráži podivínem. V záplavě natahaných odpadků a snad všeho, co jde kolem popelnic najít, žije už třináct let. Společnost mu dělá dvojice psů. „Po rozvodu jsem skončil na ulici a vše krachlo. Před tím jsem dělal ve Škodovce," vzpomíná na minulost. Podle svých slov si nějaké peníze vydělá i teď: „V Jablonci dělám pro město, pár korun si vydělám i odvážením šrotu."

Strážníci budou i v průběhu zimy monitorovat místa, kde lidé bez domova přežívají. Návštěva strážníků jim v mrazivých dnech může zachránit život.