Rekreace a tábory ROH? Prima, ale pro vyvolené

Obstarožní jukebox, reklama na Coca-Colu a všudypřítomný zápach cigaretového kouře a fritézy. V nablýskaný svět raných 90. let se proměnilo někdejší rekreační středisko ROH LIAZ v Zámostí nedaleko Prachovských skal a tento obraz tu přetrvává i 30 let poté.

„Bývalo to tu pěkné, jezdili jsme sem s rodiči na dovolenou. Lidi se víc družili, teď na takovou dovolenou každý nemá,“ mávl rukou čtyřicátník, který se sem vrátil s rodinou. „Škoda, že to teď vypadá takhle,“ opsal rukou oblouk od rezavého zábradlí až po zchátralý bazén.

Z bílé dodávky vystoupila asi padesátiletá žena. I ji sem zavála nostalgie. Vzpomínky jsou však odlišné. „Byli jsme s manželem na zřícenině hradu Pařez, tak jsem se byla podívat na tábor, kde jsem byla jako malá od LIAZu. No tábor…“odmlčela se. „Spíš taková velkokapacitní vývařovna pro děti, třikrát denně teplé jídlo, ráno a večer nástup v pionýrském kroji,“ pokračovala ve vzpomínkách.

Nový Týdeník Liberecko: O žloutence na Liberecku i práci v podzemí

Je z Liberce. Právě odtud a ze sousedního Jablonce nad Nisou, kde měla automobilka hlavní závod, se rekrutovali rekreanti, kteří střídali dětské turnusy. Na pionýrský tábor jezdila jako jediná ze tří sourozenců. „Ono to nebylo zadarmo. Pamatuju si, jak naši vždycky řešili, že se bude platit tábor. Bylo to kolem tří stovek za dítě. Kdybychom jeli všichni, tak devět. Když to přepočtu na dnešní platy, je to kolem deseti tisíc. Myslíte, že si to naše rodina mohla dovolit?“ rozloučila se žena otázkou.

Kromě Zámostí jezdili děti zaměstnanců také na tábory do bývalé NDR. K moři. Ale ty nebyly pro každého. Finančně ani výběrem.

Na rekreaci ROH nedá naopak dopustit rodina paní Hany z Králova Háje v Liberci. V osmdesátých letech se opakovaně dostala „na poukaz“ do bývalé Jugoslávie. Dlužno dodat, že pracovala ve vedoucí funkci a patřila ke členkám podnikové buňky KSČ. Její kolegyně, samoživitelka, nebyla s ROH nikde. „Podnik mi nikdy nenabídl ani tuzemskou rekreaci a stejně bych na ni ani neměla,“ zavzpomínala bývalá prodavačka.

Rekreace ROH nebyla zadarmo ani po stránce osobní svobody. Hlavně v 50. letech, kdy se duch kolektivismu vznášel i nad volným časem pracujících. Samozřejmě organizovaným. Podle Jiřího Knapíka z Opavské univerzity, který se tématem závodních rekreací zabýval, se případné společenské či morální prohřešky účastníků rekreací ROH oznamovaly zaměstnavateli a řešily se na úrovni závodní rady.

Hlavně pro mladé lidi z chudších rodin, kterým kolektivní duch hromadných akcí nevadil, byly závodní rekreace zjevením. „Když jsem se koncem padesátých let učila tkadlenou v Merině, dostali jsme se na rekreaci do Mariánských lázní. Pak už se mi to nikdy nepovedlo,“ vrátila se do minulosti paní Zuzana z Liberce. „Vlastně ano, lhala bych. Na jaře roku 90 nás Montážní závody vyvezly do Vídně. Poprvé v životě jsem se podívala do ciziny,“ dodala.

Krajinou vína provádí cyklisty Václav Žmolík. Zavítal i do Libereckého kraje

Rekreace ROH byly fenoménem nového socialistického zřízení. Pracujícím se mělo ukázat, že teď jsou tu pány. V rekreační objekty se začala měnit vyvlastněná soukromá sídla i objekty sloužící před válkou veřejnosti. To byl třeba příklad Prezidentské chaty v Bedřichově v Jizerských horách, kterou v roce 1956 zabral Pražský hrad pro své zaměstnance.

„Dokonce nebyla vyznačena ani na turistických mapách,“ píše se v historii objektu postaveného v roce 1928. V rekreační sídlo se po roce 1948 změnil i zámek Hrubá skála, který sloužil k rekreaci zaměstnanců Ústřední rady odborů.